Vyvolává v lidech rozporuplné pocity. Nejen svým vzhledem, ale hlavně tím, co dělá. Chrlí ohně, lehá si na střepy a dokonce si v botách se střepy vyrazí na Sněžku. Přitom je to sympaťák, který má o svém životě jasnou představu. A protože nechtěl skončit jako strojní mechanik, začal dělat to, co ho baví ze všeho nejvíc.
„Tenhle rok byl úžasně úspěšný, řada věcí se povedla, hodně se udělalo,“ říká Petr Fiedor, kaskadér, fakír a několikanásobný rekordman.

Vystoupal jste na Sněžku, Říp a Blaník ve skleněných střepech v botách během čtyřiadvaceti hodin. Jak vás něco podobného vůbec napadlo?
Napadlo nás to podle knížky z roku 1907 Divy a kouzla indických fakírů, prostudovali jsem ji a zjistili, co všechno vlastně fakíři v Indii dělají. Jedna z věcí, která se tu ještě neobjevila, jsou například nestatická čísla. Oni na tržištích žebrají a předvádějí různé kousky jako například zapichování hřebíků nebo krocení hadů. Ale také podnikali různé cesty. Je známý Ind, který po čtyřech přešel Indii. No a my jsme se rozhodli udělat něco podobného, co v Evropě zatím nebylo. Podniknout nějakou takovou cestu. Abychom to přenesli do českých podmínek, tak jsme zvolili tři naše nejvýznamnější vrcholy, tedy Sněžku, Říp a Blaník. A pro trénink jsme zvolili Křemešník na Vysočině. Ten jsme udělali za necelých dvacet minut, a sice s převýšením 508 metrů. Za necelých čtrnáct dní jsme šli naostro.

Co všechno jste musel podstoupit, aby padl český rekord?
Den před tím jsme přijeli do Krkonoš, vstávali jsme ve tři a ve čtyři ráno už vyráželi z centrálního parkoviště z Pece pod Sněžkou. Aby lidi a novináři neměli připomínky, tak jsme pod každým vrcholem bouchali čerstvé flašky. A protože výstup na Sněžku je dlouhý, tak jsme v půlce ještě přisypávali. První čárou přes rozpočet, ale také naštěstí poslední, bylo to, že nám nejela lanovka zpátky dolů. Takže na Růžovou, což je asi tři kilometry, jsme mazali pěšky, pak jsme až sjeli lanovkou a rychle ujížděli pod Říp. Tam už to probíhalo v pohodě, i když za asistence mnoha novinářů. Nejlepší to bylo na Blaníku, v klidu a soukromí, bez novinářů. Byla tam jen paní starostka Růžena Kučerová z Louňovic pod Blaníkem, mimochodem úžasná ženská. Přivezl jsem jim plakát k filmu Největší z Čechů, který se částečně natáčel i u nich. Jedinou komplikací byla stržená cesta, protože tam krátce před tím zažili přívalové deště. Navíc se nám v půlce cesty setmělo, takže nahoru jsme dorazili až za tmy.

Shrneme-li váš rekord…
… tak to znamenalo osm kilometrů a 39 metrů, což představovalo asi 16 500 kroků. Ono je to ale s těmi rekordy poněkud zvláštní.

Proč?
To, že je to český rekord, neznamená, že to není nejlepší výkon na světě. Guinnessova kniha rekordů je takový administrativní blábol. Podmínky pro registraci jakéhokoliv rekordu jsou naprosto příšerné. Oni dokonce některé rekordy docela záměrně ignorují. Třeba jsme dělali běh s ohněm na zádech a zjistil jsem, že nějaký Australan se chlubí 306 metry. Napsali jsme jim, že to chci překonat a i když uváděli, že registraci nového pokusu stačí podat dva měsíce předem, poslali jsme žádost rok dopředu s uvedením přesného data konání pokusu. No a oni se ozvali dva dny, možná dokonce den před akcí s tím, že nemají zájem, že tyto nebezpečné rekordy už nedělají. Přitom ten samý rok se v této knize objevila spousta daleko nebezpečnějších rekordů, kde šlo vyloženě o hazard. Oproti tomu v České knize rekordů jsou mraky rekordů, které jsou daleko na vyšší úrovni než v té části světové. Teď je na pultech knihkupectví třetí díl i s aktuálními rekordy.

Vy jste vlastně i tímto rekordem propagoval nový film Roberta Sedláčka Největší z Čechů, v němž jste také účinkoval. Kolik vlastně měříte?
187 centimetrů.

Tak to tedy asi nejste největší. Ale teď vážně. Co vás na natáčení bavilo, jaký byl režisér, co filmový štáb?
Byla to hlavně úžasná zkušenost. Chvílemi jsem opravdu netušil, zda si ze mě režisér Sedláček nedělá náhodou srandu. Byl to takový intelektuál, trošku nihilista, vznášející se v uměleckých sférách. Přijal jsem roli jako každou jinou zakázku. Chtěl, abych mu v tom filmu hořel spolu s Rudolfem Bokem, s nímž se tak trochu z legrace o rekordy taháme. Na place jsem získal dojem, že je tam neskutečný chaos. Chvílemi to vypadalo, že pravá ruka neví, co dělá levá. Výsledek ale stojí za to. Není to film určený běžnému divákovi. Není tam prvoplánový humor, spíše věci k zamyšlení. Já tvrdím, že je to inteligentně udělaný film. Spolupráce byla výborná. Potěšil mě například herec Igor Bareš, který si mě pamatoval z natáčení Pojišťovny štěstí, kam jsem půjčoval nohy. Chodily po rozžhaveném uhlí. Při natáčení seriálu mi po této scéně tleskal režisér Jiří Adamec, Tatjána Medvecká, Petr Kostka a další herci. Když vám tihle herečtí bardi potleskem vzdají hold, tak to je asi to nejlepší, co vás může potkat. Je to příjemné.

Filmoval jste, točil pro televizi, do toho rekordy a ještě setkání s Janem Krausem. Jaké bylo?
Já jsem se na Jana Krause moc těšil už v době, kdy působil v České televizi. Strašně jsem k němu chtěl, ale zase nejsem takový, že bych se sám někam cpal. On sám si totiž vybírá lidi z aktuálního dění kolem sebe. No a teď po rekordu mi zavolala slečna produkční a tak rychlou odpověď na svou otázku, zda přijdu, asi nečekala. Strach ostatních lidí z Jana Krause trošku chápu, ale produkční Chaloupková mě ujistila, že se ho bojí hlavně lidé, kteří nemají čisté svědomí. Vsadil jsem na svou vlastní přirozenost, což se mi nakonec vyplatilo. Museli nakonec vystřihnout několik scén. Například tu, kdy si s ministrem Bártou podávali ruce a já jim říkám, tak se kluci za ty ruce chytněte, a oni se opravdu chytli. Myslím, že jsem Krause ustál docela obstojně.

Vraťme se k vašim začátkům. Kdy se vlastně stala z koníčka profese?
Táta jako zakladatel první šermířské skupiny v Táboře mě od sedmi let vozil po různých akcích. Dneska už táta šerm nedělá, dělá historickou střelbu a ohňostroje, kde jsem přičichnul ke kaskadérství a následně k divadlu a fakířině. U mě, narozdíl od mých vrstevníků, nešlo o okrajový zájem, ale skutečný. Byl hlubší. Chtěl jsem zjistit, co všechno to obnáší, co se dá dělat a jak. Nedávno jsem s hrůzou zjistil, že už v roce 1995, kdy mi bylo šestnáct, jsem zakládal první kaskadérskou skupinu. A rok na to už jsme registrovali stanovy skupiny Koordinátor u ministerstva vnitra. I na učňák na strojního mechanika jsem vlastně chodil s tím, že budu mít nějaký papír v ruce, ale že to vlastně dělat nechci. Mě by taková práce vlastně ani neuspokojila. Moje profese není jen o samotném vystupování, jak si někteří myslí, ale znamená to především sbírat informace, připravit jednotlivá vystoupení, sehnat vhodné kostýmy, a to není snadné. Například pro poslední rekord výstup na Sněžku jsem musel mít speciální boty, takže jsme museli najít ševce, který by je uměl vyrobit.

Co to teda bylo za boty?
Sandál, který vychází z římského vzoru, to znamená přichycení spodní části řemínky ke kotníku, dole kolem sandálu je vydrátovaná dráteníkem z Pardubic ohrádka, v ní bylo těch 400 gramů střepů a ještě se do toho musela vejít noha.

A jak dlouho trvá příprava na podobný rekord?
Tak právě ten poslední rekord jsme nosili nějaký rok a půl v hlavě, zároveň jsme shromažďovali všechny dostupné informace, pak jsme začali podnikat konkrétní kroky. To znamená oslovení sponzorů, zajištění pomůcek a podobně. Samotný trénink chození ve střepech ale přišel až před samotným rekordem. Probíhaly sice krátké testy tak na deset metrů, protože jsme potřebovali vědět, jak se bude bota chovat. Teoreticky jsem věděl, co mohu očekávat, protože na střepech už pár let dělám. Na 99 procent dokážu odhadnout vývoj situace. Takže jsem už dopředu věděl, že nepůjde o rozřezání kůže na chodidlech, ale o rozmělnění tkáně, případně puchýře. Jak jsem chodil po rekordu? První dva dny jakoby mi bylo osmdesát a vstával jsem zrovna z postele. Měl jsem ztuhlé svaly, vždyť jsem nachodil přes osm kilometrů ve skle. Jo a mimochodem, ten puchýř nebyl od střepů, ale od boty.

Vy jste ale zvyklý na střepy. Co by se tedy stalo, kdybych něco podobného zkusila třeba já?
Tak se na tom ani nepostavíte. Velkou roli totiž hraje psychika. A když už byste se postavila, tak se pravděpodobně pořežete. Jde o souhrn mnoha věcí, třeba jak našlapovat. Pravděpodobně byste ztroskotala už při prvním pokusu se na střepy v botách vůbec postavit. Při tréninkovém výstupu na Křemešníku jsem se postavil, v botách zakřupaly střepy a většina vašich kolegů od novin šla do kolen. Pak se mě ptali, zda jsem se pořezal. Jenomže v tu chvíli to nepoznáte, máte pocit, že je chodidlo na hadry. Časem se ale receptory tak otupí, že bolest místy nevnímají. To ale netvrdím, že občas nepřijdou krizové momenty. Nejideálnější povrch, po kterém jsme šli? Dusaná hlína se šutry.

A čím nás překvapíte v budoucnu?
Teď mě čeká focení do časopisu o kaskadérech, pak se samozřejmě připravuji na podzimní sezónu, stále se snažíme zdokonalit webové stránky. Je toho hodně. A nový rekord? Nosím ho v hlavě, ale zatím nic bližšího neprozradím.

Alena Řezáčová