V listě, který krajští hejtmani (tehdy oficiálního kraje Bechyňského) datovali na vožickém zámku dnem 16. ledna 1664, uvádějí přesně, kolik fůr kmenů má které panství přivézt do Tábora.
„Paství milévské – třináct for; Bernartice – tři fory; Radkov – tři; Bechyně – 24; Chejnov – 30; Černovice – 14; Chotoviny – dvě; Červené Zahoří – jednu; Dražičky – jednu; Jistebnice – 15; Milčín – tři; Nemyšle – tři; Německé Záhoří – dvě; Planá – dvě; Pat- cov – osm; Radenín – 12; Chyška, Paseka a Vlásenice – jednu; Dub – jednu; Dobronice – dvě; Hroby – dvě; Mezříč – dvě; Nadějkov – sedm; Stadlec – tři."
Jednalo se o menší požadavky, než rozkázali hejtmani předchozího roku. Ovšem Táboráci usoudili, že potřebují ještě víc.
Odvolali se na list hejtmanů a sami napsali otevřený dopis obyvatelům Bechyňského kraje, žádajíce je o další materiál. Hlavně o vápno, prkna, fošny a šindele, aby vyvýšili a spravili městské zdi a bašty, o nichž napsali, že jsou nadmíru rozvalené. V malé městské vápence by nezvládli tolik potřebného vápna vypálit.
Sousedská láska
Táborští přislíbili, že na tyto dary dějiny jejich města nezapomenou.
„Kteréžto sousedské lásky my vděčni jsouce takovou účinlivosť do knih městských našich pro budoucí stálou paměť ad notam vzíti a ve všelijakých líbezných případnostech, a obzvláště v nastalý potřebě, kdyby (čehož pán Bůh uchovati rač) víceji a víceji moc a žízeň krve křesťanské ouhlavního nepřítele Turka se rozmáhati a do tohoto Království českého, vlasti naší milé, tříti se chtěla, pamatujíce na dobrodiní, komu by se dobře líbilo, volné retardy (tj. útulku) popříti se zakazujeme."
Platnost otevřeného dopisu Táboráků potvrdil šlechtic Jiří František Milíčovský z Braunberka.
Do dopisu připsal příkaz: „Vedle mého oustního přihlášení a též přípovědi urozené panny Johanny z Ryzmburgku a na Žibřidovicích nepomine se neprodleně na gruntech též panny v vápenici jednu pec vápna dáti vypáliti, a když vypálena bude, časně, kdy by se a s kolika vozy pro též vápno odeslati mělo, schvalně oznámiti. Po odvezení té jedné pece má také ihned druhá následovati. Zatím pro důvěření toho jsem oznámiti neopominul. Datum, v Dolních Kralovicích dne 20. Aprili 1664."
Zmíněné vápno do Tábora došlo. Táboráci dále poprosili o vápno z velmovických vápenek, ale není známo, jestli jejich majitel, kníže z Eggen-berka, vyhověl.
Sám císař píše
Nejvíc se ale čekalo, jak dopadne žádost o peněžní dar od císaře. Sedmnáctého dubna 1664 konečně přišla císařská rezoluce Královské komoře české a v ní – žádost podpory Táborským je vyřízena! Na první přečtení to tak i vypadalo.
„Věrní milí. Nechceme Vám tajiti, že jsme na nejponíženější žádost císařského rychtáře, purkmistra a rady našeho královského města Tábora v našem dědičném Království českém davše o sobě vědět o tom zprávu učiniti, ku povznesení a opravení věže městské, bašt, zdí, kostela a jiných obecních budov dva tisíce zlatých z toho, co povolených zemským sněmem peněz jakož i z milionového kontingentu za rok 1662 a 1663 za nimi jest jim k placení pozůstává k dispozici tamního komandanta plukovníka Arizagy, témž k rukám dáti ráčili, tak aby řečený plukovník Arizaga z takových dvou tisíc zlatých byl povinen pořádně počet vydat."
Danajský dar
Dva tisíce zlatých, pěkná sumička. Táboráci z ní však radost neměli. Ve skutečnosti vlastně nedostali nic. Císař totiž napsal, že se jedná o dva tisíce z milionového kontingentu za rok 1662 a 1663. A to bylo tak:
V roce 1657 potřeboval císař nutně peníze k cestě na vlastní volbu císařem. Požádal, aby mu vyšší stavové odváděli stálý poplatek posudného, takzvaný tác neboli nápojovou přirážku z piva.
Dvůr si hodlal na tento poplatek hned půjčit jeden milion zlatých. Stavům se to zdálo nebezpečné a sami 2. ledna 1658 nabídli, že císaři postupně dají milion během deseti let, přičemž mu budou každý rok posílat sto tisíc. Císař Leopold na to přistoupil a stavové pak sami těch sto tisíc vybírali z nápojové přirážky. A právě z této roční částky výběru si Tábor, který jakožto královské město posudné odváděl taky, směl dva tisíce vzít. Tedy mu o ně císař jednorázově snížil berní nedoplatky.
Táborští stejně museli tuto částku dvou tisíc na posudném vybrat, ale nesměli ji sami použít. Jak se psalo v císařské rezoluci, peníze odevzdají plukovníku Arizagovi.
Navíc nevěděli, jak se vlastně naloží s částkou 684 zlatých a 25 krejcarů, o níž měli slíbeno, že jim ji císař odečte z kontribucí, aby ji mohli použít na opravu opevnění.
Co když už ji císař započetl do zmíněných dvou tisíc? To by pak znamenalo, že jim o 684 zlatých a 25 krejcarů sníží právě tu sumu, kterou mu nemusejí poslat z poplatků posudného. A to ještě ke všemu město tyto poplatky vymáhá po měšťanech žalářováním, protože na jejich zaplacení prostě nemají.
To je tedy dar!
Josef Musil