Jedenáct kilometrů na jihovýchod od Tábora leží v malebné zvlněné krajině s množstvím lesů Chýnov. V raném středověku, kdy patřil mocným Slavníkovcům, byl jedním z nejvýznamnějších sídel v Čechách. Kdo ví, zda by jím nezůstal, kdyby Slavníkovci nebyli úkladně vyvražděni Vršovci při slavnosti na hradě Libnici. Otěží vlády v zemi se pak chopili Přemyslovci a význam Chýnova postupně upadal.

Stalo se z něj však přívětivé malé město s řadou zajímavostí. Mezi zdejšími rodáky, kteří získali proslulost, a na tak malé město jich je hodně, vynikl zejména patrně nejvýraznější český sochař doby secese, František Bílek.

V jeho vile, kde měl i svůj ateliér, je nyní galerie, ve které si lze prohlédnout jeho svébytná díla. Jím a jeho žáky zhotovené náhrobky jsou ozdobami zdejšího hřbitova. Dominuje jim mohutný anděl ztvárněný s rozmáchlých gestem rukou, nazvaný Modlitba nad hroby.
Je u hrobu mistra a jeho rodiny a Františku Bílkovi k němu údajně byl inspirací strom sežehlý bleskem.

V jednom z rohů rozlehlého obdélníkového náměstí rozděleného napůl hlavní silnicí, přes kterou vede mostek pro pěší, je mohutná budova školy, u druhého rohu hezký barokní kostel Nejsvětější Trojice, postavený roku 1670.

Za ním je nad rybníkem bývalý zámek, přestavěný v letech 1729 až 1730 z původní tvrze. Nyní již drahně let slouží jako domov důchodců. Na jeho nádvoří je kamenný stůl, u kterého byl podle legendy pohoštěn husitský hejtman Jan Žižka z Trocnova.

Zdejší báje vypráví o kostlivcovi, který za nocí obchází Chýnovem, klepe na okna a ukazuje přitom kostlivým prstem na svou čelist, ve které zejí mezi zbylými zuby mezery. Děje se tak od doby, kdy jej o chybějící zuby připravil jeden nezvedený čeledín.
Tento mladík měl zlost na děvečku, sloužící spolu s ním u jednoho místního sedláka. Podezíral ji, že ujídá ze stravy, kterou za čeledíny nosívala k obědu na pole, kde pracovali, a jemu pak dává malé porce.

Usvědčit ji sice nemohl, ale horlivě přemýšlel, jak by ji vytrestal. Jednou po práci a po večeři se při takových myšlenkách loudal po Chýnově a mimoděk došel ke hřbitovu. Uviděl, že tam je právě čerstvě vykopaný hrob a vedle hromady vykopané hlíny leží na bílém šátku položeny zbytky kostí dřívějšího nebožtíka, než budou hrobařem uloženy zpátky do hrobu až dokončí práci na jeho vyhloubení pro rakev s novým nebožtíkem. Na šátku ležela i lebka a čeledína napadlo, že tou by děvečku určitě náramně vyděsil. Jenomže mu došlo, že kdyby ho s lebkou zahlédl hospodář, určitě by se rozzlobil a možná by ho i vyhnal ze služby.

A tak usoudil, že k vystrašení děvečky by jistě stačila i hrstka zubů. Pak už se nad ničím dalším nerozmýšlel a část zubů, které se daly dobře uvolnit, z čelisti lebky vytahal.

Jenomže než došel do statku, byl už večer a děvečka již dlela v čeledníku s ostatními děvčaty, kam za ní nesměl. Nerozmrzelo ho to. Pomyslel si, že pomsta klidně počká na druhý den a alespoň bude mít čas si lépe rozmyslet, jak ji provede. Zda děvečce zuby nasype do střevíců, až je vyzuje, nebo jí je dá někam jinam.

Odešel do své komůrky, hromádku zubů položil na stolek a ulehl k spánku. Sotva se setmělo, vyrušilo ho z dřímoty jakési podivné štrachání u dveří.
Pak na ně kdosi zaklepal, ale znělo to tak nějak podivně, že se neodhodlal otevřít. Po chvíli se ale ozvalo klepání na okno a čeledín strnul hrůzou. Na okno klepala kostlivá ruka. Následovalo škrabání, jak se kostlivec snažil dostat k němu dovnitř. Zděšený čeledín se schoulil pod houni, klepal se strachy a modlil se, aby se k němu strašlivý kostlivec nedostal a neztrestal ho.

Následný den chtěl zuby vrátit zpátky na hřbitov, ale na poli musel pracovat až do soumraku a za šera se jít na hřbitov bál. Kostlivec se pak na něj v noci dobýval zase.

Na druhý den čeledína napadlo, že když se zubů zbaví, kostlivec za ním již nepřijde. Nasypal je proto do dutého pařezu. Jenomže kostlivec se na něj v noci dobýval dotřetice a to už vyčerpaný čeledín nevydržel. Ze strachu a úzkosti zemřel.

Kostlivec od té doby obchází Chýnovem a hledá někoho, kdo by mu poradil, kde by mohl nalézt své chybějící zuby.

HYNEK KLIMEK