Už osmnáct let tráví většinu času se starými lidmi. Do konce panování v soběslavském senior domě už zbývá řediteli Kamilu Modlovi pouhých 41 dní. Kdyby bylo ale zapotřebí, s klidem by se sem zase vrátil. Jako klient.


Jak dlouho soběslavskému senior domu šéfujete?
Já bych neřekl, že šéfuji. Mně se ten výraz nelíbí. Jsem tady zaměstnanec stejně jako ostatní, i když se statutem ředitele. Ten mám od roku dva tisíce jedna, kdy jsem byl městskou radou jmenován do funkce.


Už léta pracujete se starými lidmi. Soběslav ale nebyla váš první přístav…
Prvního února roku devadesát jsem nastoupil jako vedoucí Domova důchodců v Choustníku. Do té doby jsem pracoval jako obchodní referent v Ladovce v Soběslavi. Kolegyně v divadle, kde jsem dělal rejžu, mi ale hodila udičku a já se chytil. Řekla mi, ať to zkusím u nich v domově. Nějakým řízením osudu jsem vyhrál výběrové řízení. Od té doby dělám v sociální sféře.


Cítíte se dnes na bilancování?
Co je to bilancování? Někdo může bilancovat po roce. Je pravda, že když jsem před osmnácti lety nastupoval, bývaly sociální služby někde úplně jinde. Tehdy jsem měl každý den alespoň hodinu čas na lidi. Dneska, když se mi to povede jednou za čtrnáct dní, jsem šťastný. Toho papírování, a podle mého názoru často zbytečného, strašně přibylo. Lidem to nepomůže a nenahrává to dobré pohodě. Ti potřebují, aby se s nimi člověk bavil, a ne vyplňoval dotazníky.


Můžete uvést konkrétní příklad?
Máme tady sto jedna let starou paní, a já se jí podle nového zákona o sociálních službách musím ptát, jaký je cíl jejího života. Jaký je cíl života lidí po devadesátce? Všichni sem přišli dobrovolně s tím, že o ně bude postaráno. Často nám řeknou víc věcí než své vlastní rodině. Ale jen proto, že si na ně uděláme čas, že si s nimi povídáme, a ne kvůli nějakému dotazníku.


Co vám bude po vašem odchodu nejvíc chybět?
Lidičky. Od roku devadesát se pohybuji mezi starými lidmi a ten kontakt s nimi mi bude chybět. I když věřím, že si k nim cestu najdu i po svém odchodu do důchodu.


Na co jste za svou kariéru pyšný?
Že se mi podařilo vybrat kolektiv zaměstnanců, kteří šlapali tak, aby tady byli lidi spokojeni. To, jakou má pověst dneska soběslavský senior dům, to, co se povídalo dřív o Choustníku, není dílo jednoho ředitele. Důležité je, jaké máte kolem sebe lidi.


Velmi často mluvíte o svých úžasných ošetřovatelkách, zdravotních sestrách, sociálních pracovnicích… V čem spočívá vytvoření dobrých podmínek pro dobré zaměstnance?
Využít a získat v nich zápal pro tu věc. Zaměstnanci, kteří dělají v sociálních službách, nejsou nikdy dostatečně ohodnoceni. Oni musí mít přesvědčení, že dělají dobro pro ostatní lidi. Vždycky jsem jim vštěpoval, aby se ke klientům chovali tak, jako by to byli jejich maminky a tatínkové. Taky by se jim nelíbilo, kdyby se k jejich rodičům choval někdo špatně.


Vy sám, kdybyste musel, vybral byste si právě tohle místo pro svůj podzim života?
Vybral. Nikdo neví, jak jednou dopadne. S jakýmkoli novým domovem důchodců se služby zlepšují. V každém novém domově se dají zúročit zkušenosti, které člověk během praxe nabírá. A ten soběslavský je pro mě určitě místem, kde bych si dovedl představit svůj život, kdyby bylo zapotřebí.


Co jste za dobu svého ředitelování nestihl anebo co byste udělal jinak?
Rozhodně bych rozšířil skladové a podružné prostory domova. Také bych dnes již preferoval jednolůžkové pokoje před dvoulůžkovými. Ti lidé chtějí mít svůj klid. To bylo ale prostorově velmi náročné. Ale co jsem hlavně nestihl, je rozšíření kapacity našeho domova. To, že máme k dnešnímu dni tři sta šedesát nevyřízených žádostí o přijetí do domova, mě trápí. Kdyby se mohlo zařízení rozšířit alespoň o polovinu…


Když jste byl čerstvě po škole, napadlo by vás, že se někdy stanete ředitelem domova pro seniory?
Ani ve snu. Absolvoval jsem strojní průmyslovku a strašně mě bavilo rýsovat. Chtěl jsem jít do konstrukce. Ale svému osudu neujdete. V téhle práci totiž najdete něco navíc. Něco, co můžete dávat sám ze sebe, abyste dělal radost druhým. A to mě obrovsky naplňuje.


Čím jste chtěl být jako dítě?
Mašinfírou. Když jsem přišel domů a řekl jsem to mamince, už jsem držel pár facek. Maminka mi tehdy řekla: „To víš, že jo! Budeš sloužit o sobotách i o nedělích, ve dne v noci…“ Pak mě to přešlo. V osmé třídě jsem chtěl jít na filmovou školu do Čimelic. To mi zase pro změnu vymluvil ředitel školy. Prý to se svou dvojkou z chování ani nemám zkoušet.


Sem chodí lidé dožít svůj život. Jak jste se vyrovnal se smrtí, se kterou se musíte často setkávat?
Se smrtí jsem se setkával od malička. Moje teta zemřela
v šestadvaceti letech. Měl bylo tehdy šest a na pohřbu jsem viděl poprvé mrtvého člověka. Na Moravě, odkud naši pocházejí, bylo zvykem mít při smutečním obřadu otevřenou rakev. Tehdy jsem pochopil, že smrt k životu patří. A tak to beru i dnes.


Jaké máte plány do důchodu? Co byste rád všechno stihl? Láká vás třeba cestování?
V první řadě si dopřeji klid. Taky jsem slíbil, že až budu mít čas, zase rozjedu tady v Soběslavi divadelní soubor. No a cestování je moje hobby. Mám strašně rád poznávací zájezdy, rád poznávám cizí kraje a rád cestuji i po republice. Když budu zdráv, budu určitě i cestovat.