Z devětadvacátýho na třicátýho září ve dvaatřicátém zastihl šéfa písecký četnický pátračky v noci doma neobvyklej telefonát. Volal vrchní soudní rada Žlábek z Krajskýho soudu a Votrubovi chvíli trvalo, než se z toho probuzení vzpamatoval. To dlouhý ticho ve sluchátku radu Žlábka taky docela zaskočilo.

„Tak hrome, jsem u Votrubů, nebo nejsem?“ spustil dost zhurta, a to zřejmě taky šéfa pátračky probudilo dokonale.
„Jste, pane vrchní soudní rado, jen musím někde najít šňůru s vypínačem od lampičky,“ zalhal šéf pátračky dost nepřesvědčivě do telefonu a rychle se posadil dost nešetrně na posteli. Následovalo dlouhý ječivý auuu jeho ženy, které na polštáři přisedl dlouhý vlasy.
„Votrubo, proboha, koho to tam mordujete?“

„To byla má žena, pane vrchní soudní rado. Asi jsem ji skalpoval,“ omlouval se chvatně nadporučík Votruba, ale to už byl v telefonu opět slyšet soudní rada Žlábek.
„Votrubo, nejít o tak choulostivou věc, tak to klidně nechám plavat, ale v Klatovech na Krajským soudu je průser jako barák! A vypadá to, že v tom lítáme v Písku taky. Co vám říká přezdívka „Blecha“, víme, o koho jde?“
„To víme. Blecha je takovej příležitostnej zlodějíček. Jeho chyba je, že je zamilovanej do všech cizích kabátů, co v těch kavárnách visej. Proč se ptáte? Ten přece sedí na Borech!“

„Pane kolego, kdyby tam ten darebák teď seděl, tak vám řeknu, že jsem doslova šťastnej jak blecha. Už dva dny tam ten náš Blecha nesedí. Pustili ho ve středu. Místo toho, aby sypal pěkně domů, tak se dal dohromady ještě s dalšíma kumpánama, s nějakým Krejčíkem, bejvalým zástupcem z Perluxu, s Dražíkem z Klatov a Hamadou z Boříkova. A co myslíte, Votrubo, že ty zločinci udělali cestou domů?“
„To netuším, pane rado. Když ale voláte v noci, tak zřejmě nějakou pořádnou lotrovinu.“

„Ani byste to, pane kolego, neuhod. Zastavili se v Klatovech a vykradli tam Krajskej soud. Slyšíte dobře. Ty pacholci udělali Krajskej soud! Vykradli dokonce i kancelář mýho kolegy, mýho dobrýho kamaráda ze studií,“ odmlčel se rozčilenej doktor Žlábek na okamžik a v telefonu bylo slyšet hlasitý smrkání do kapesníku.

„Klika, že na to přišel v noci soudní sluha. Votrubo, to snad je horší, než když nám zabili Ferdinanda. Pane kolego, slyšíte mě, nebo jste mi tam usnul?“
„Neusnul jsem. Jak se vůbec přišlo na to, že v tom lítá taky ten náš Blecha? Ten by přece na nějakou vloupačku nikdy nešel. Zloděj je to pravda fikanej, zvláště pak na ty kabáty, ale on dělá zásadně sólo. Moment, neukrad on tam ten blbec nakonec nějakej kabát? Kór jestli to byl nějakej fajnovej kousek.“

„Pane kolego, byl. Víte, komu ten fajnovej kabát patří? Prezidentovi Krajskýho soudu. Slyším tam vaší ženu. Že milostivou zdravím a moc se jí za ten skalp omlouvám,“ zažertoval si Žlábek, ale pak opět zvážněl.
„Ti chlapi, co s ním byli, tak ty už četníci z klatovský pátračky mají. Ty chytli v bordelu U Pytlíčků. Samozřejmě, že toho vašeho - co povídám, našeho Blechu kumpáni z kamarádství rádi práskli. Ti tři cizí darebáci, ti tam páčili v kancelářích ty skříně. Přitom si vzali s sebou věci doličný pro soudní líčení. Třeba tři browingy. Naštěstí bez patron. Našli i nějaký peníze, ale hlavně našli ve skladu zajištěnej kasařskej cajk. Byl kvalitní a bylo ho hodně. A ten Blecha, ten náš zatracenej Blecha, tak ten vzal právě ten cajk. A aby asi nebyl moc nápadnej, tak si k němu ke vší smůle přibral i ten nešťastnej kabát. A hlavně ten chlap nikde není, přestože si s nima dal rande,“ posmutněl v hlase píseckej vrchní soudní rada a nedal šéfovi pátračky šanci, aby na to zareagoval.

„Ten kabát, ten nešťastnej kabát! Votrubo, toho Blechu je třeba co nejdřív najít a zatknout! A musí pacholek říct, do kterýho frcu ten kabát prodal. Protože jestli se ten kabát nenajde, tak to bude hroznej malér,“ odmlčel se vrchní soudní rada Žlábek, a konečně se tak dostal ke slovu šéf písecký pátračky.

„A není to od těch kriminálníků jen takovej nějakej hec? Nakonec – udělat barák krajskýho soudu, tak to už je mezi galérkou opravdu něco! To je jako stát ve sportu na bedně,“ zauvažoval nahlas šéf četnický pátračky, ale pak se rychle zase vrátil k píseckýmu recidivistovi Štěpánu Plachému.
„Sehnat Blechu, to nebude až tak velkej problém, protože on za tou svojí „Kuličkou“ bude určitě pospíchat. Tedy – aspoň vždycky pospíchal. I když, co byl teď na Borech, mu zrovna ladem neležela. Co vím, tak pár frajerů z galérky mu zahřívalo postel…“pokračování

LADISLAV BERAN

Krimipovídky Deník tiskne se souhlasem autora, kterému tímto děkuje