„Divíte se, pane strážmistr? Bylo jich tam deset a víc jak půlka jejich chlapů sedí. Některý sice jen pár dní, ale mladý tělo, když si zvykne na pravidelnej …“ nedokončila Kulička větu, když vtom se v kanceláři objevil šéf četnický pátračky Votruba.

„Vím, co chceš říct, Kuličko, ty ale s ničím pravidelným dlouho nepočítej. Máš nadlouho utrum.“
„Nevím proč, pane Votruba. Blecha se mi za měsíc vrátí z Borů a pravidelnost zase bude. Tedy doufám, že bude. Byly doby, kdy stačilo v ložnici zavrzat pelestí u postele a už byl na mě. Dneska, kdybych s ní vrzala nevím jak dlouho, tak to s ním nehne,“ hodila Kulička okem na balík a hrklo to v ní.
„Proboha, snad mi tam ten blbec neumřel! To jako posílaj jeho hadry?“ udělala Kulička několik kroků ke stolu, ale najednou jí to cvaklo.
„To je na mě nějaká bouda, co?“ podívala se podezíravě na šéfa četnický pátračky, ale ten zavrtěl rezolutně hlavou.


„Bouda? Kuličko, jestli to měla bejt bouda, tak na nás, ale tentokrát se Blecha pěkně přepočítal. Za chvilku tady podepíšeš pošťákovi převzetí balíku a pak ho tady před náma rozbalíš.“
„Pošťáka? To snad ne,“ snažila se Kulička zlehčit situaci, ale moc to nezabralo. Ve dveřích se objevil poštmistr Cibulka, a když spatřil v kanceláři adresáta balíku, byl hned doma.
„No to jsem rád, že vás, Emilko, vidím, aspoň mi ušetříte cestu dolů k řece,“ ukázal na balík na stole, pohotově vyndal z kabely desky a dal Kulíčkový podepsat převzetí balíku. Štábní strážmistr Kubík vzápětí nato podal zaražený Kuličce nůžky a tý nezbylo už nic jinýho, než přestřihnout na objemným balíku provaz.

„No tak do toho, Kuličko. Tak už to konečně rozbal, ať víme, co ti ten Blecha posílá z Plzně. Vidíš, jak jsme všichni napjatý? Přímo hoříme zvědavostí.“
„Takže vy všichni moc dobře víte, co v tom balíku je, nemám pravdu, pane nadporučíku? A tohle všechno je sehraný divadlo. A co když ten balík nechci. Vždyť já vlastně žádnýho Štěpána Blechu z Plzně neznám.“
„No to ne, paní Emilko, to teda prr. Jednou jste tu balíkovou zásilku od pošty převzala, a já jsem z obliga. Na to je předpis,“ snažil se Cibulka zachránit situaci, ale to už se do věci razantně vložil strážmistr Hřebejk.
„Podívej, Kuličko, nedělej fóry a koukej ten papír rychle rozbalit. Už mě to tvoje trucování fakt nebaví. To víš, že víme, co v tom balíku je. Ten tvůj Blecha si totiž nevážil toho, že ho pustili z basy o měsíc dřív, a než dojel domů, tak si cestou pár měsíců přivydělal. Takže na nějaký laškování se Štěpánem hezky zapomeň. V tom balíku je totiž zatraceně drahej zimní mantl. Tak teď to víš a už nezdržuj,“ ukázal Hřebejk na balík a Kulička začala balík opatrně rozbalovat, jako by v něm byla bomba.

„No jo, máte pravdu, je to mantl. A fajnovej. Je podšitej kůží,“ začala Kulička prohmatávat bizamovou vložku, když vtom jí ruka najednou zmizela v tajný kapse. Vyděšeně se podívala na Hřebejka, kterej jen pozvedl obočí a naznačil jí hlavou, aby ruku vytáhla.
„Něco tam je. Držím to v ruce. Vypadá to na peníze,“ vytáhla Kulička konečně ruku z kapsy a málem ji to složilo na zem.
„Zaplaťpánbůh!“ zvolal šéf četnický pátračky a vůbec si nevšiml, že nejen Kulička, ale i poštmistr Cibulka je na mdloby.

„Samý tisícovky! Proboha, tolik peněz. To je teda haupttrefa! Za to by se dal koupit ve městě už štokovej barák,“ zhodnotila Kulička balík tisícikorun, a když jich Votruba před ní napočítal čtyřicet, neodpustil si poznamenat:
„Tak na štokovej barák by to, Kuličko, asi nebylo, ale v takový Portyči, v tý bys baráček už určitě koupila.“

„Buďte ráda, Emilko, že jste se do takový lumpárny nenamočila. Představte si tu šlamastyku, že byste ten balík rozbalila doma a ty tisícovky jste objevila. To by bylo moc velký lákadlo. Hm, radši na to ani nepomyslet. I taková poctivá a pracovitá ženská jako jste vy by s tím měla co dělat,“ promlouval poštmistr Cibulka Kuličce do duše, ale ta byla jaksi mimo. Těžko říct, zda v tu chvíli měla před očima malej domek v Portyči u vody, nebo Blechu, kterej opět sedí na Borech a lepí pytlíky.Závěr povídky


LADISLAV BERAN