S restaurátorem Lukášem Hosnedlem o barokních sochách, trampování a mamince, která si po roce 1989 plní své cestovatelské sny.

Kolem pískovcové sochy svatého Antonína Poustevníka se otírá vrnící kocour Kubánek, zatímco dva sochaři restaurátoři Lukáš Hosnedl a o tři dni mladší Jan Korecký buší palicemi do dlát, aby dali vyniknout zašlé kráse barokního umění. V ateliéru praská 
v kamnech dříví, za velkými prosklenými okny křičí jarem březnová krajina. „Letošní zima byla pro naši práci shovívavá," libuje si Lukáš Hosnedl (1974).

Jaká byla letošní zima pro vaši restaurátorskou práci?
Zima letos byla shovívavá, takže jsme sezonu mohli protáhnout, a místo abychom ji končili v říjnu, tak jsme ji protáhli až do Vánoc, kdy ještě bylo docela teplo a dalo se dělat venku. Začali jsme 
v zimě sekat do přírodního kamene kopii barokní vázy ze zámecké zahrady v Českém Krumlově a práce stále pokračuje. Využíváme klasické postupy, které se osvědčují už asi dvě tři století, formu tečkování a následného dosekání podle modelu. Tahle váza je poslední originál ze souboru váz, které jsou v zámecké zahradě osazené.

Pracujete s kamenem stejně jako vaši předchůdci před dvěma sty lety?
Přímo ne, jde o formu kopie, takže věrnostní pohled má být stejně vysekaný jako originál. Možná využíváme klasické postupy ve formě odebírání kamene, při jeho sekání a broušení a při finálních úpravách. Jenže před staletími sekali sochaři volně od ruky podle modelu nebo kresby, takže nebyli svázáni originálem jako my. Nástroje ovšem používáme pořád stejné – dláta, špičáky nebo palice.

Odkud berete kámen?
Jedná se o přírodní kámen, mušlový vápenec, který získáváme z rakousko-maďarského pomezí kousek pod Vídní. Jezdíme tam vybírat bloky, které si potom necháme dovézt. Většinou nám nabídnou bloky, které už mají vytěžené. Vybíráme z nich podle toho, jestli vidíme nějaké vady, ale může se stát, že uvnitř kamene je kaverna, takže je to hop nebo trop. Majitel lomu už ví, pro jaké účely kamen chceme, a že potřebujeme jedničkový kámen na sochařinu.

V ATELIÉRU na Českokrumlovsku se Lukáš Hosnedl věnuje opravám barokního umění, ale také kocourovi Kubánkovi. Jak jste se dostal k téhle práci?
Vystudoval jsem Akademii výtvarných umění v Praze, obor restaurování soch. Už jako malého kluka mě bavilo kreslení, takže jsem začal kreslit. Sochařina přišla až v pozdějším věku, začal jsem s ní v osmnácti letech. Chodil jsem soukromě na hodiny sochařství na Anežku Českou, kterou kolega Jan Korecký vystudoval jako střední školu, zatímco já na ni chodil dálkově. Profesor mě za několik let připravil na akademii a já získal vybavení, abych zkoušky udělal. Když jsem nastoupil, věděl jsem, že chci dělat restaurování soch, protože volná sochařská práce se těžko shání. a budoucnost je nejistá. Přišel jsem tedy se záměrem, že se budu věnovat památkám. Budu je opravovat a zároveň půjde o sochařinu. Je to pěkná práce, která je různorodá a zároveň se jí dá uživit.

Restaurátor Lukáš Hosnedl.Máte tady v ateliéru barokní sochy svatých a pomníky na padlé z první války. Víte o dalších dílech, která potřebují rekonstrukci?
Je toho dost, co potřebuje opravit. Ale nejsou finanční prostředky. Díla jsou většinou vlastnictvím malé obce, která na jejich restaurování nemá peníze. Investují do potřebnějších věcí, jako jsou vodovody, kanalizace nebo čistírny odpadních vod. V kraji je spousta památníků k první světové válce, hlavně od sochaře Duška, který působil nejvíc na Táborsku, kde měl i ateliér. Teď jsou neopravené, stejně jako drobná sakrální architektura. Po celých jižních Čechách je rozeseta spousta litinových křížků, které jsou poškozené nebo jich část chybí. Na požádání se je snažíme dohledat a zjistit, jaký typ kříže tam byl, pak je rekonstruujeme a vracíme zpátky na původní místa. Je to příjemné pro místní lidi, že tak dále pokračuje duchovní tradice, že se obnovuje něco, co má třeba po generace vztah ke konkrétnímu místu.

Co vás na téhle práci baví?
Všechno, hlavně asi nejvíc sochařina, co se týče rekonstrukcí a modelování, spíš než práce na architektuře, která je také hojná. Když děláme historické objekty, kamenné portály, baví nás a zajímá portál, který má nějakou reliéfní nebo sochařskou výzdobu.

Je pro vás důležité, když víte, kdo konkrétní před staletími sochu dělal?
Určitě je to bezvadné zvláště tehdy, pokud je socha nějak hodně poškozená a my ji máme rekonstruovat. Přitom třeba nejsou žádné podklady, dobové grafiky nebo fotodokumentace. Jestli znáte autora, tak máte návaznost na jeho celé dílo. Víte, jak konkrétní sochař pracoval, jak pracoval s hmotou, jaké má detaily a zkratky, které pak můžete využít k rekonstrukci.
U soch se ale málokdy autor dohledá. Dělali je hlavně žáci, učni a řemeslníci a mistr pak většinou jenom dodělal detaily. Ale i to, že je nakonec vypustil ze své dílny, znamená, že je musel zkontrolovat a že odpovídají jeho představám.

Při vaší práci, když se dlouhé hodiny oháníte palicí, musíte mít asi dobrou fyzičku, že?V ATELIÉRU na Českokrumlovsku se Lukáš Hosnedl věnuje opravám barokního umění, ale také kocourovi Kubánkovi.
Stoprocentně a s přibývajícím věkem a náročnými pracemi je fyzička pořádný mazec.
Nepotřebuji chodit na tenis. Máme oddělané klouby ze sekání a tahání kamenů, kterému se věnujeme. Jsou to velké hmoty a váha.

Takže se už pomalu zajímáte, kdo dělá v nemocnici na ortopedii?
Zatím moc ne, ale už jsme navštívili nějaká rehabilitační centra a na očním to už známe také, tady na jihu i v Praze.

Co tomu říkali vaši, že jste si vybral tak náročnou práci?
Rodiče mě podporovali, když jsem se pro tuhle práci rozhodl a když oni viděli, že jsem nadšený a že to není jenom nějaký chvilkový úlet. Podporovali mě psychicky i finančně až do ukončení studií, pak jsme jezdili na letní praxe, kde jsme si vydělávali, abychom přes rok mohli v Praze žít.

Když někam jedete, chodíte se dívat do kostelů nebo na hřbitovy na sochy a pomníky?
Myslím, že už jsme tak deformovaní svou prací, že když jedeme na dovolenou, tak zajdu do kostela nebo na hřbitovy a obhlížím památky. Ty si pak fotím a pro naši práci si děláme kartotéku věcí z jednotlivých lokalit. Fotografické podklady tak sbíráme vlastně pořád čili celoživotně.

Na kterém hřbitově jsou zajímavé sochy nebo pomníky?
Úplně nádherný hřbitov je v Mladém, kde jsou nádherné klasické figurální i reliéfní pomníky z první republiky. Nejvíc známý je asi hřbitov sv. Otýlie v Českých Budějovicích, kde jsou i portréty významných osobností, což je také velká škola. Ale rád chodím na hřbitov v Mladém, kde je klid a úplně báječná sochařina.

Dělal jste už někomu sochařsky pomník?
Před dvěma lety jsem dělal pomník tchánovi. Udělal jsem klasické vymodelování hlavy, portrét. Finančně jsem byl ale také trochu omezený, protože kámen sám o sobě je drahý. Nechat si v lomu vylomit pravý přírodní kámen je dneska veliká investice.

Když jezdíte na dovolenou do ciziny, jezdíte za sochami?
Teď už ani ne, protože v současné době mám rodinu a devítiletého kluka, a jsme zaměstnaní prací, takže už tolik nejezdím. Ale hodně jsme se jezdili dívat do Itálie a do Říma, nebo do sousedního Německa a Rakouska. Jezdívali jsme hodně i na poznávací zájezdy za uměním. Teď jsem ale trošku takový barbar, protože nestíhám nikam jezdit.

Zato vaše maminka Hanka Hosnedlová, spolupracovnice Deníku, stále do ciziny jezdí a teď je například v Austrálii.
Jsme spolu v kontaktu, byla už na Novém Zélandě a za pár dní odlétá na Tasmánii. Moc jí fandím, protože za naší éry socialismu, kdy jsme v 70. 
a 80. letech žili a já jako malý vyrůstal, víceméně nikam jezdit nemohla, stejně jako většina lidí. Jejím vroucím přáním bylo cestovat, a teď si ho po revoluci v roce 1989 konečně splňuje. Má známé kamarády trampy po celém světě, kam utekli z Československa po srpnu 1968. Je báječné, že v jejích letech je schopná si vzít bágl na záda a vyrazit. Moc jí fandím, ale zároveň se bojím. Přece jenom léta běží a může se stát cokoliv. Cestuje 
v podmínkách, které bych snad ještě zvládl, ale ona, která jezdí ve svých letech 
s báglem na zádech a spí na zemi jako u nás na vandru? To je mazec.

MgA. Lukáš Hosnedl. Narodil se 12. října  1974 v Českých Budějovicích. Dálkově studoval na Střední umělecko-průmyslové škole svaté Anežky České v Českém Krumlově, v roce 2004 ukončil studium na Akademii výtvarných umění, obor restaurování sochař

Restaurátor Lukáš Hosnedl. Brávala vás s sebou jako malého na vandry?
Samozřejmě, jezdili jsme pořád na trampy a k ohňům. Vedla mě k trampování. Jezdil jsem na letní tábory, které byly zaměřené spíš na přírodu.

Trampové vyřezávají ze dřeva nebo do srnčích parůžků. Co vy?
Samozřejmě, že jsem vyřezával do dřeva také. Bavilo mě to, ale mám asi větší náklonnost ke kameni. Vyřezával jsem ze dřeva hlavy. Už je ale nemám, všechno jsem spálil, když jsem to po letech znovu viděl. Zničil jsem radši všechny důkazy, takže žádná autorská výstava raný Hosnedl nebude. Ale ani teď nemají Hosnedl a Korecký na volnou tvorbu čas. Jsme vytížení a naplnění svou restaurátorskou prací, takže prostor pro vlastní tvorbu je mizivý. Sice to člověka zamrzí, chtěl by dělat svou tvorbu, má své idee a představy, ale tahle restaurátorská práce je žrout času a energie.

Takže restaurátorství není pro ješity?
Když jsme nastupovali do školy,do prváku na akademii, tak mi kluci z vyšších ročníků, co končili, říkali: 
A tímhle končí tvoje volná tvorba. Měli pravdu, protože naše práce sežere veškerý volný čas, soboty a neděle, je na úkor všeho, když se jí chceš věnovat opravdivě do hloubky a poctivě.

Říká se, že dřevo má duši. Má ji také kámen?
Určitě, každý druh kamene má svou duši, a i když tomu třeba někdo nevěří, je to tak. Člověk si musí kámen pořádně osahat, poznat, kde je jaká vrstva a jaké poškození, abyste ho nezničil. Každý kámen musíte cítit, a pak cítíte i jeho duši.