VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Cesty mě nabíjejí energií, říká Simona Broukalová

Planá nad Lužnicí - Ženy naruby.

3.3.2011
SDÍLEJ:

Jedna z posledních výprav Simony Broukalové vedla do Himalájí, konkrétně do Tibetu. Snímek pochází ze stanu pod posvátnou horou Kailas, kde místní obyvatelé nabízejí cestovatelům občerstvení. Foto: Archiv Simony Broukalové

Simona Broukalová má o svých životních prioritách jasno. Neřeší majetky, řeší své cesty. Chtěla by navštívit ještě řadu míst, určitě Jižní Ameriku, konkrétně Brazílii a hlavně Amazonku. Himaláje jí učarovaly, Afriku miluje kvůli zvířatům. A do USA? „Tam bych se také ráda podívala, ale až v důchodu, protože tam mě asi už žádné výrazné dobrodružství nečeká.“

Když se vaše jméno zadá do googlu, tak vyjede řada stránek s pozvánkami na vaše besedy o cestování. Kam vlastně vedla vaše první cesta?
Moje první cesta vedla do Julských Alp ve Slovinsku. A proč? Ani nevím, chtěly jsme s kamarádkou zkusit něco jiného než ležet u moře. Byl to týdenní přechod hor. Musím se smát, když si vzpomenu na začátky. Přicházely jsme tenkrát v Praze k autobusu cestovní kanceláře S.E.N, všichni se nám smáli a ptali se, co všechno v těch báglech a taškách máme? No, to co potřebujeme na týden, byla naše odpověď. Měly jsme úplně všechno - kosmetiku, různé konzervy masa, zavařeniny a podobně. Samozřejmě jsme zůstaly se třetí skupinou u autobusu a dělaly jsme pouze denní výšlapy. Tak takhle vypadala úplně první cesta. Sice jsme tam byly za blbky, ale člověk na to po čase přijde, co potřebuje a co je zbytečný.
Hned další rok jsem vyrazila do Norska poučená z předchozího roku a vzala si všechno na míru. Jídlo, hadry, ještě se mi zdálo, že teplé kalhoty jsou přece v létě zbytečné, a tak jsem pár teplých věcí vyhodila.Opět jsem jela do hor. Ani ve snu mě nenapadlo, že tam bude sníh a mráz!! Tentokrát jsem měla věcí sakra málo a mnohokrát jsem si během této dovolené sáhla na dno. Byla mi zima, byla jsem nevyspalá, unavená, měla jsem málo jídla… Tak jsem pochopila až na třetí cestě do Maroka, že musím najít tu pravou zlatou střední cestu. No, a tady jsem zase trpěla zdravotními problémy, od horeček až k příšernému průjmu, který mě kompletně odrovnal na posledních pět dní dovolené. Vlastně se divím, že mě to neodradilo. Naopak. Člověk se trochu oklepe, dá se dohromady a chce zase vyjet za dobrodružstvím. Tak se mi vlastně cestování stalo asi drogou…

Víte dopředu, kam příště pojedete? Plánujete si trasy, sháníte mapy, informace?
Cesty si nějak neplánuji, spíš je to spontánní rozhodnutí.

V Africe jste byla několikrát. Kterou z těch cest považujete za nejzajímavější?
Afrika, jo to je můj druhý domov, tam se cítím velice dobře. I když já se cítím dobře všude. Nejzajímavější cesta? Těžká otázka, protože každá je jedinečná, ale asi nejvíc se mi pod kůži vryla první cesta do východní Afriky. To jsem byla jak v Jiříkově vidění, vůbec jsme s kamarádkou nevěděly, do čeho jdeme! Zase jsem se rozhodla až po slovech Rudy Švaříčka: „Afriku, tu musíš zažít. Buď ji budeš milovat, nebo nenávidět…“ A tak jsem řekla, že jedu, i když jsem to vůbec neměla v plánu. Já se do Afriky bohužel nebo bohudík, nevím, zamilovala. Najednou jsem sehnala nemalý obnos peněz a odletěla. A musím říct, stálo to za to! Vylezli jsme na Mt Kenya 5199 nad mořem, viděli jsme divoký zvířata v Serengeti, Ngorongoro, Manyara… Potkávali jsme Masaje, v Ugandě Pygmeje, spluli jsme na raftech Bílý Nil s docela vysokou obtížností (4,5,6) a vyhřívali se na bílých plážích na Zanzibaru, a to všechno se vám vryje navždy do paměti. Za to stojí žít. Jen mě strašně mrzelo, že vedle mě nejsou ti nejbližší, že to nemůžou vidět a prožívat se mnou. A tak se to snažím alespoň nafotit a pak povyprávět, podělit se s ostatními o mé zážitky.

Poměrně často se s vámi mohou setkat lidé na různých besedách. Teď vás čeká Planá a Sezimovo Ústí. Co nejvíce posluchače zajímá?
Všechno. Oni se moc ani nevyptávají, já se jim snažím všechno říci. Vyprávím o svých cestách ráda, neboť já se při tom vyprávění vracím do těch míst znovu, moje tělo je přítomno v sále, ale moje srdce a duše jsou tam…

Co vás vlastně vedlo k rozhodnutí cestovat? Vždyť to není zrovna levná záležitost. V jednom z rozhovorů jste se dokonce zmínila, že si na cestování klidně půjčíte peníze. To nemáte strach, že se zadlužíte?
Ano, je to tak, na daleké expedice si půjčím peníze. Každý má jiné hodnoty. Pro mě jsou cesty nabitím energií na dlouhou dobu a zážitky mi nikdo nevezme. Já nelpím na majetku, ale třeba to je tím, že žádný nemám.

Cestovatelé bývají vyzbrojeni bedekry a fotoaparáty. Jak to máte vy?
Až letos jsem si pořídila digitální zrcadlovku, mám k tomu dva ne moc kvalitní objektivy a jeden pevný kvalitní. Jinak se musím přiznat, že se o to moc nestarám a kdejaký fotograf by ze mě vyrostl. Nedávno jsem vysypávala písek z výklopného displeje. Nebo objektiv, ten je stále pod prachem, neboť ztrácím krytky. A co se týče průvodců, ty sebou nemám. Jezdím s partou táborských turistů, ty mají cestu perfektně připravenou. Já jsem účastník zájezdu. Nechávám na sebe zemi, lidi, kulturu působit a pak to dostuduji.

Také si vedete nějaký cestovatelský deníček?
Vedu si deníček. Ale opět spíš jen náčrtkový. To, co zažijete, se nedá zapomenout, jen ty údaje, data… A to si vždy dohledáte. Dokonce jsem uvažovala, že napíšu knihu, už mám prvních čtyřicet stran. Ale to je drahá záležitost a sponzoři se do takových věcí nehrnou. A třeba se nějací najdou, materiálů a fotografií mám dost.

Navštívila jste různé kontinenty, světy , které se od sebe diametrálně liší. Která z cest ve vás zanechala opravdu hluboký dojem?
Hluboký dojem ve mně nechává Afrika. A Tibet. Je těžké říct, která cesta byla ta nej…každá byla jiná a úžasná zároveň.

Máte nějaký zážitek, který stál opravdu za to?
Těch zážitků je spoustu, ale opravdu ten nej byl, když nám lvi řvali přímo za stanem To jsme se strachy málem fakt po…Takový řev, to se nedá popsat. Ale i sami Afričané se ho bojí a kdo ho uslyší, už nikdy nemá klidné spaní. Pak když jsem se topila na raftech, to taky nezapomenete. Nebo pravou africkou mši, to je zážitek, kdy i já až nevěřící, jsem se posadila na zadek. A tekly mi slzy jako hrachy, když vidíte divoký zvířata v plný síle, když cítíte vůni divočiny, když vyčerpaný stanete na vršku hory, když potkáváte lidi, kteří nemají vůbec nic, přesto jsou šťastný…Ano, za to stojí veškerá námaha, strádání, za to stojí žít…

Když se vrátíte z cest domů, jste šťastná, že jste zpátky doma nebo máte boty z toulavého telete a hned plánujete další výpravu? Co na to rodina? Podporuje vás ve vašich aktivitách?
Letos jsem se vrátila po měsíci z Tibetu a za tři dny jsem odjížděla na ferraty do Itálie. Byl přece svátek a bylo třeba využít volných dnů! Jsem svobodná, bydlím u rodičů a nevím, jestli jsou mým počínáním nadšení, asi bych měla mít manžela a rodinu…Ale každopádně jsou rádi, že mě mají a hlavně si oddychnou, když se vrátím v pořádku zpátky.

Umíte vařit, nebo jiné domácí práce? Baví vás to?
To je otázka na tělo. Něco uvařím, ale opravdu moje hobby to není, ale ráda jím.

Kam plánujete letošní výpravu?
Letos snad vyjde Madeira, a pak přechod hor Pirin a řecký Olymp.

Co o sobě řekla : narodila jsem se v Táboře a žiji trvale již 37 let v Plané nad Lužnicí. Vystudovala jsem střední zemědělskou školu. Pracuji u jedné firmy v Plané. Mám ráda přírodu a hlavně zvířata. Mezi koníčky patří od všeho trochu, procházky se psem Jonášem, čtení hlavně knih od Wilbur Smitha,ráda si zacvičím v posilovně, zahraji si richochet, squash. Dojdu se protáhnout na jogu, zaplavat do bazénu. Občas jedu s kamarády si zalézt na umělou stěnu. Když je hezký počasí, tak to je hlavně kolo, lezení na Choustníku, i když to mi moc nejde.. A sem tam na vandr, nebo do Alp na ferraty.

Alena Řezáčová

3.3.2011 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

O autisty se v Táboře stará Apla.

Festivalem o autismu oslaví kulaté výročí

Souběžně s mostem povede i lávka.

Tábor podruhé hledá stavitele lávky

Když se vám narodí trojčata

Táborsko - Ač je to s podivem, Táborsko je na výskyt trojčat vcelku bohaté.

V hledání pomohly sociální sítě

Tábor - Poctivý nálezce v pátek odpoledne odevzdal funkční tablet, který našel v Jordánské ulici. Strážníkům, kterým tablet předal na služebně, se pomocí sociální sítě podařilo kontaktovat kamarády jeho majitele. Ti mu zprávu předali, takže se tablet opět dostal do správných rukou.

Nemocní mohou poslouchat knihy z CD

Tábor - Již poněkud starší myšlenka a nápad nezapadly a dočkaly se realizace. Knihovna do nemocnice věnuje čtivo, které vyřazuje ze svého fondu.

Největší volební okrsek v Táboře? Kupa odpovědnosti a stravenky místo bábovky

Tábor – Ještě než volební místnost největšího okrsku na Táborsku navštívili první nedočkavci, měli už členové jeho komise za sebou první stěžejní díl své práce.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení