Více než dvě desítky knížek, které se na pultech příliš neohřály, a velké množství povídek publikovaných v různých novinách a časopisech. To je stručná charakteristika tvorby píseckého spisovatele Ladislava Berana, jehož krimipříběhy Četnická pátračka versus galérka začínají dnes Jihočeské deníky na pokračování otiskovat. Knihu vydalo Nakladatelství J&M Písek. Ladislava Berana jsme se zeptali:

Co ovlivnilo vaše rozhodnutí stát se autorem kriminálních příběhů. Bylo to povolání krimininalisty nebo něco jiného?
No, určitě to byla moje práce na kriminálce, kde jsem se víc než dvacet let denodenně setkával se zločinem, ale také se zajímavými lidmi, o kterých stálo zato se zmínit. Tím, že jsem vlastně začínal od píky, prošlapal jsem jako obvoďák nejedny polobotky po písecké dlažbě, mohlo by se říct, že to bylo i často cestou pokusů a omylů. Ale taková už práce na kriminálce je, že se mnohdy takříkajíc začíná vařit z vody, než se dostane člověk k pachateli.
 Hlavně jsem se od začátku při vyšetřování případů dostával k motivům zločinů a ty byly mnohdy opravdu zajímavé. A pro další práci na kriminálce poučné.

Jak dalece jste využil skutečných případů ze své praxe? Poznávali se lidé ve vašich příbězích?
Aby případy ze současnosti vypadaly opravdu věrohodně a ne jako by byly vycucané z prstu, moje zkušenosti z praxe se mi moc hodily. Je pravdou, že i když jsem měnil jména, v řadě případů i místa, mnozí pachatelé se v nich často zřejmě i poznávali.

Kdo byl vaším spisovatelským vzorem a kdo vám nejvíce pomohl v literárních začátcích?
Asi čtenáře zklamu, protože vyloženě nějaký vzor jsem neměl. Ale je pravda, že mám rád řadu dobrých autorů, k nimž vzhlížím s velkou pokorou a mám je rád. Třeba Otu Pavla, Bohumila Hrabala, Jiřího Marka, ale i Čapka i jiné. Je jich víc. Asi čtenáře překvapí, že třeba nečtu detektivky, i když je pravdou, že na některé ty starší české zfilmované, se rád podívám. A když na besedách hovořím s lidmi, zjišťuji, že nejsem sám a to mě vždycky potěší.

Zdá se, že do popředí obliby čtenářů a diváků se v posledních letech dostávají české prvorepublikové příběhy. Kriminálky z Miami a New Yorku trochu ustupují. V čem myslíte, že to je?
Abych řekl pravdu, tak s tím se setkávám také a myslím si, že český divák už má dost seriálů, v nichž mu z obrazovky do obýváku teče krev, za se〜riál je třeba až dvacet mrtvých, a to jsem hodně při zemi. Český divák je odkojen slušnou detektivkou, vtipným dialogem a člověčinou, jako je třeba v Hříšných lidech města pražského, Malým pitavalem z velkého města, kde je slušně popsaná práce kriminálky, a jak už jsem se zmínil detektivkami dříve natočenými. Tam člověk musí ocenit filmařské řemeslo.
 Přiznám se, že dnešním českým detektivkám nefandím a ani jim nerozumím. Jejich autoři se snaží vyrovnat příběhům za Velkou louží,tím nechci říct, že by se třeba takový případ nemohl u nás stát, čouhá to z toho opravdu víc než dost.

Co nyní chystáte pro čtenáře?
Není to dávno, co jsme si s nakladatelem plácli na Velký pitaval z malého města 4. Takže opět policisté Studnička s Machem a spol. Zřejmě to vyjde opět kolem Vánoc. Budeme se teprve domlouvat. Jinak mám rozepsanou knihu Bouře pod peřinou, což je jakési pokračování Člověčin. Jak už je z názvu patrné, bude se jednat o trochu lechtivé případy, nejen písecké galerky.

Jakým knihám dáváte přednost jako čtenář?
Mám rád povídky. Zrovna jsem nedávno dočetl povídky od Svěráka, objevil jsem výborného povídkáře Jana Míku, jeho Malí páni mě opravdu dostali. Často se k nim vracím a mám rozečtenou knížku Tři osudy od Františka Cingra. Zajímavé čtení o Lustigovi, Otu Pavlovi a Hrabalovi.

Kamarádi o vás říkají, že jste gurmán. Co rád jíte a vaříte?
Tak o mně je známo, že jsem řízkovej a omáčkovej. Nevařím, ale rád do toho ženě mluvím, protože jsem vděčný divák řady televizního vaření. Takže vlastně kuchař kibic.

Jste rodilý Písečák a především Portyčák. Jak byste město svého srdce představil někomu, kdo ho vůbec nezná?
Ve třicátých letech se do Písku lákalo na lesy a poklidné město důchodců. Lesů nám tu naštěstí zůstalo ještě pořád dost, na klid si nemůžeme taky stěžovat. Je pravda, že dnes nelze Písku upřít označení Jihočeských Atén a to je dobrá adresa. Ale pořád zůstane pro turisty největším tahákem starej most. No a kdyby u něho zůstala ještě ta stará romantická Portyč…?

Na které učitele rád vzpomínáte? Nasměrovali vás někteří na psaní ?
Chodil jsem do Jarošovky na Pražské, nyní Masaryčky, a rád vzpomenu učitele Staňka, Doubka, matikáře Peroutku, kterému jsme říkali Brkoš. Nemohu vynechat učitelky Korešovou, Hockovou a Nedomlelovou a nemůže mezi nimi chybět ani paní učitelka Jetelinová, a pan učitel Šefránek.
 Pokud jde o psaní,tak do toho mě zřejmě dost nasměrovala profesorka Panská z táborského gymnázia a z pražských studií nemohu vynechat učitele Šponara.Tam někde to zřejmě tenkrát začalo.

O vás je známo, že nerad cestujete. Máte přehled o tom, kam se vaše knížky narozdíl od vás podívaly?
No tak to je dost daleko. Když se od čtenářů dozvím, kam moje knížky poslali svým známým a příbuzným, mám z toho radost.Vím určitě o Americe, Brazílii, Peru, Novém Zélandu, Austrálii, Anglii, Kanadě a Švýcarsku.Vím, že si vzali moje knihy i do Egypta, na dovolenou do Chorvatska a Itálie.

Pomyslel jste si v roce 1987, kdy vyšla prvotina Aukce, že jich bude v roce 2011 víc než dvacet ?
No to ani náhodou. Zrovna jsem si na to vzpomněl, když jsem odevzdával rukopis poslední knížky, která vyšla vloni Kriminální případy 92. policejního revíru a připsal jsem do ní vzpomínku na redaktora bývalého Jihočeského nakladatelství Josefa Johna. Škoda, že se toho nedožil.

Co vás v poslední době potěšilo ?
O tom nemusím dlouho přemýšlet. Byl to nejmenší vnuk Štěpánek, kterému byly dva roky a který mi začal říkat „díďo“. Což je v dětštině děda, ale i to se hezky poslouchá.

Ladislav Beran se narodil v roce 1945 v Písku, dlouhá léta pracoval u policie a do důchodu odcházel jako komisař kriminální služby. Jeho prvotina se jmenovala Aukce a vyšla v roce 1987. Od té doby vydal více než dvě desítky knížek, a to nejen s kriminální tématikou. Připomeňme názvy některých: Postavení mimo hru, Člověčiny, Vrah nebere telefon, Kytice růží nebožtíkům nevoní, Jak jsem potkal lidi, Holka na jednu sezonu, Vraždy v afektu, Četnické povídky ze starého kufru nebo Četnická pátračka hlásí. Ilustracemi doprovodil písecký grafik František Doubek. Ladislav Beran je členem české sekce Mezinárodní organizace detektivní a dobrodružné literatury (AIEP). Dvakrát získal Cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivku roku.