Camrátko nebo osudová láska u skautů v Opařanech

Do skautu v Opařanech ji v první třídě přivedl tatínek. Stejně jako bratra dvojče a mladší sestru. Dnes je Marta Diartová statutární vedoucí opařanské Třináctky, aktivně zde stále působí i její sourozenci.

Se svým manželem se potkala také ve skautu. „Je to takové osudové. Skaut tady spojil mnoho lidí, nejen nás dva,“ říká dnes maminka dvou malých kluků. Až nastane čas, budou i oni v rodinné tradici pokračovat. „Já jsem do skauta začala chodit hned v roce 1990, kdy se tady obnovila jeho tradice. Začínala jsem jako světluška a pak jsem za ty roky plynule přešla do pozice vedoucí,“ vzpomíná Diartová, pro kterou už je skuating životním stylem, kterému se snaží podřizovat hodně věcí. „Mě to neštve, to spíš někdy manžela,“ směje se. „Pro mě osobně je skaut životní směr, který má smysl. Já se v tom našla.“

Skautské hnutí vzniklo v Opařanech v roce 1968. „Když přišel rok 1968, rozhodli jsme se, že ho založíme. Byli jsme čtyři. Dva manželé lékaři a dva manželé učitelé. Já a moje žena jsme vyrostli v pražské Třináctce,“ říká k historii jeden ze zakladatelů Josef Kříž řečený Tip. „Na její tradici jsme pochopitelně navázali. Přijali jsme číslo třináct jako symbol a přenesli do nově vytvořených oddílů a celého přístavu vodních skautů v Opařanech,“ vypráví. Za dobu trvání Třináctky nebyla tradice názvu, stejně jako pokřik „Hip hurá, hip hurá, zařveme si z plných sil, s Třináctkou zvítězit, to je náš cíl“ nikdy přerušena.

V současné době má středisko téměř sto členů. Fungují v něm čtyři oddíly: dívčí, chlapecký, roverský a oldskautský.
Pod opařanskou Třináctku spadá dalších sedm oddílů. „My velmi úzce spolupracujeme s Jistebnicí, podnikáme společné akce, jezdíme na tábory, “ říká Diartová. Jistebnice si zvolila, že bude stejně jako Opařany vodním oddílem. Navenek se vodní a pěší skauti liší barvou kroje. Pěší mají pískově hnědou, vodní tmavě modrou. „Děti si kroje kupují samy, šátek ale každé z nich dostane od nás, a ty jsou oddělené barvou podle věku,“ vysvětluje Diartová.
„Já jsem v podstatě od střední školy neměla žádný jiný zájem, a to mi zůstalo. Teď máme dvě děti, tak ani na nic jiného není čas, ale na skauta si vždycky čas najdu,“ říká Diartová.

Tematické tábory

K pravidelným akcím, které Třináctka pořádá, patří letní tábor. Koná se pravidelně první dva týdny v červenci.

„Já mám za sebou asi dvacet letních táborů. Nedá se říct, který by byl nejlepší, všechny jsou skvělé. Zajímavostí například je, že každý z nich dostane nějakou přezdívku. Například si pamatuji letní–zimní tábor, kde nám celou dobu propršelo,“ vzpomíná Diartová.

Tábory jsou vždy tematické. Děti prožily už například Nekonečný příběh nebo se zúčastnily strašiologické akademie, kde se během celého tábora seznamovaly s ohroženými druhy strašidel. „Dělali jsme i indiány, námořníky nebo japonce,“ vypočítává Diartová s tím, že téma letošního tábora prozradit nemůže. „To nejde, je to tajné. A navíc letos je to vyloženě založeno na roušce tajemství.“

Počet dětí, které jezdí na tábory, je různý. Zúčastnit se jich mohou ale pouze ti, kteří chodí po celý rok na schůzky.
„Místo už máme tradiční. Jezdíme k Nežárce k Veselí nad Lužnicí na Metel, což je krásné místo na tábořiště. Tábory pořádáme tak, že přijedeme na zelenou louku, co si nepostavíme, to nemáme. Zapojují se samozřejmě i děti,“ vysvětluje Diartová.

Tábory fungují tak, že malé děti, tedy světlušky a vlčata, jsou na tábořišti celé dva týdny. Skauti a skautky jedou jeden týden vodu. „Když se děti na lodi zeptají, jak je to ještě daleko, tak nikdy neuslyší jinou odpověď , než že ještě dvě tři zatáčky, co by kamenem dohodil a pěšky došel,“ směje se Diartová.

Na konci každého tábora dostanou všichni camrátka. To je upomínková věc, která je určitým způsobem charakteristická pro daný tábor, je na něm jméno tábora a datum. Někdy to byl přívěšek z kůže, jindy třeba kus dřeva. Fantazii se meze nekladou. Marta Diartová i její manžel si je všechny schovávají. Každý má svoji vlastní krabici, která už pomalu ani nejde zavřít. „Camrátko jako slovo jsme asi nevymysleli my, jde zřejmě o nějaký trampský výraz. Ale zavedli jsme ho u nás ve Třináctce na prvním táboře po znovuobnovení skautingu v roce 1990,“ říká Diartová.

Kromě tábora pořádají opařanští i další akce. Například zamykání a odemykání řeky Lužnice a vodácké výcviky pro starší děti. K Lužnici to mají z Opařan pět kilometrů, v dosahu loděnice je cvičná peřej a dva jezy. Dále organizují předávání betlémského světla nebo lyžařský výcvik na Šumavě. Účastní se také dvou závodů: Svojsíkova pro skauty a skautky a Závodu pro světlušky a vlčata, které jsou založené na skautských dovednostech.

Zapojují se i do akce Postavme školu v Africe, kterou pořádá Junák.

Že by zájem dětí o skauta upadal, se říct nedá. Dokonce za poslední tři roky je vidět malý nárůst.
Do skautu se můžete přihlásit v jakémkoliv věku. „Máme i dospělé, kteří si řekli, že se do skautu přihlásí. Jsme otevření všem,“ láká Diartová. Jinak berou děti od první třídy. „Vždycky první školní týden pořádáme náborový týden. Vedoucí jdou do škol, ukazují dětem praktické věci,“ přibližuje Diartová.

Každý týden pak probíhají schůzky oddílů v místní klubovně. Každý oddíl má vlastního vedoucího. Děti straší patnácti let se podílejí na vedení oddílu.
Děti platí registrační poplatek 350 korun na rok.

„Když vstoupí člověk do Junáka, tak se předpokládá, že přijme za své nějaké morální hodnoty a zásady, na kterých Junák stojí, a naučí se v průběhu času i praktické dovednosti. Udělá nováčkovskou zkoušku a když má vůdce oddílu pocit, že může složit slib, tak ho složí. To probíhá na táboře, poslední večer máme slavnostní slibový oheň,“ říká Diartová.

A na co by nové zájemce přilákala? „Pokud u toho člověk vydrží, tak najde partu skvělých lidí, kamarádů, to opravdu funguje, naučíte se samostatnosti, zodpovědnosti k druhým, ke společnosti, naučíte se spolupracovat, bez toho by nešel přežít tábor, splouvat řeku, táboření, morseovku, pracovat se šiframi, poznávat přírodu. Máme už i GPSky, nebráníme se žádným moderním technikám. Ten skautský program má široký záběr a my se ji ještě snažíme rozšiřovat. Velkým hitem jsou teď lanové překážky, které si i sami stavíme,“ vyjmenovává Diartová, která si pochvaluje spolupráci s obcí. „Podporuje nás finančně, my jsme za to rádi, zapojujeme se i do akcí, které sama obec pořádá.“

„Dlouholetá činnost se odráží ve skladbě našich dětí. Skoro polovina je z druhé generace, jezdili s námi už jejich rodiče. My starší máme v oddílech vnoučata. Vysoké je zastoupení sourozenců. V naší obci se skoro všichni známe, děti chodí do jedné školy. Při návštěvním dnu na táboře se s rodiči oslovujeme skautskými přezdívkami. Všichni skauti si navíc z tradice tykají. Skautské hnutí má v Opařanech dobrou tradici,“ shrnuje Kříž.