Už jako malá holčička ráda recitovala básně. Zároveň ale toužila pomáhat potřebným. Své nadání a empatii proto už několik let uplatňuje v pohřebních službách firem Volf v Táboře a Novotný v Milevsku. „Miluju totiž lidi, i když mi strašně ublížili," říká smuteční řečnice Ivana Puchýřová-Dvořáková (53) z Dražic, která se svému povolání v současné době věnuje pouze ve volných chvílích. Sama se totiž stará o těžce nemocnou maminku.

Proč jste zvolila takto neobvyklé povolání?

Přemýšlela jsem o tom už delší dobu, ale nakonec mě k tomu přivedla smrt mého vlastního tatínka, který umřel v září před pěti lety. Tehdy jsem byla u toho a potřebovala někoho, s kým bych mohla mluvit, kdo by mi pomohl. Teď jsem takovým rádcem já sama. Nepřednáším jen projev, ale nesu s lidmi jejich trápení. Těší mě, že mohu být někomu nápomocná. Sama jsem smrt blízkého zažila, moc dobře vím, jak člověku v tu chvíli je. Navíc jsem zjistila, že smrt vůbec není hrozná, i když z ní lidé mají strach a bojí se mrtvých lidí, stejně jako já kdysi. Ale mrtvý člověk už jen spí, neublíží vám.

Vzpomenete si na svůj první projev?

Ano, pamatuju si, že to bylo na pohřbu starší paní, která zemřela přirozenou smrtí. Nemůžu ale říct, že bych se tehdy bála. Podle mě není nic krásnějšího, než dát poslední sbohem člověku, který odchází z tohoto světa. Uctít jeho památku tím, že na něj zavzpomínáme v projevu.

Z čeho skládáte smuteční řeč?

Řeči připravuji se svojí snachou. V podstatě po domluvě s pozůstalými připravím proslov o celém životě zemřelého. Jak žil od narození až do poslední chvíle a co měl rád. Pozůstalí si mají uvědomit, co pro ně jejich blízký znamenal. Své projevy také ráda doplňuji básněmi.

Kde se inspirujete?

Čerpám z knih, hledám různě po internetu, ale i na náhrobcích, když se mi nějaký citát zalíbí. Někdy si básně také sama upravuju.

Jak dlouho se na vystoupení připravujete?

Když jsem se kdysi chystala na úplně první projev, tak mi to trvalo asi tři hodiny. Stále jsem se vracela, přepisovala. Dnes se připravuji tak hodinu až hodinu a půl.

Je o Vaše služby velký zájem?

Je to velmi individuální. Záleží na lidech. Dost pohřbů se dnes dělá do hrobů, ale jiné zase nejsou veřejné a lidé si řečníka nepřejí. Přání zesnulého by se mělo respektovat.

Kolik projevů přednesete za měsíc?

To nedokážu spočítat. Na jaře a na podzim je pohřbů vždycky více. Zvlášť v období, kdy začínají dozrávat švestky. To jsem vypozorovala. Ale žádnou statistiku si nevedu. Nehlídám to. Za ty čtyři roky jsem jich odpřednášela opravdu hodně.

Které pohřby jsou pro Vás nejtěžší?

Nejhorší je, když odchází mladý člověk. Dělala jsem pohřeb dívce, která zemřela na rakovinu, a pohřeb měla v den své maturity. To v srdci člověka opravdu zanechá šrám.

Je pro Vás obtížné neprojevit emoce, smutek?

Dost jsem se naučila, že se před lidmi musím ovládat, ale zůstane to ve mně. Nemyslete si, že to pro mě není těžké. Snažím se ale zůstat nad věcí, ale také se to ve mně někdy pere. Jsem jenom člověk.

Když dělám pohřeb, tak tam nechodím jen mluvit. Soucítím s lidmi. Když dětem odchází máma nebo táta, tak je mi jich strašně líto.

Myslíte si, že Vaší práci může dělat každý?

Určitě ne. Znám dost lidí, kteří to zkoušeli, a řekli, že na to nemají. Spoustu lidí se diví, jak takovou práci vůbec můžu dělat.

Jaký je největší předpoklad, aby člověk zvládl tuto profesi dělat dlouhodobě?

Je to láska k lidem. Já mám hrozně ráda lidi, i když mi dost ublížili. Důležitá je i úcta k životu a smrti. V dnešní době je to velký zázrak a dar, když se narodí zdravé dítě. Mám desetiměcíční vnučku a jsem z ní úplně nadšená. Samozřejmě je také strašně podstatná dobrá výřečnost a hlasový projev. Lidé vám musí rozumět a vědět, co říkáte.

Věříte na posmrtný život?

To nedokážu říct. V pohřební službě jsem se nidy nesetkala s něčím neobvyklým. Ale z vlastní zkušenosti mohu říct, že kdysi, při smrti tatínka, když přijelo pohřební auto na dvůr, tak mi v pokoji třikrát bouchlo okno, přestože byly zavřené dveře. Do dneška si to neumím vysvětlit. Myslím si, že snad existuje něco mezi nebem a zemí. Možná je to ale dáno emocemi, když člověku umře někdo blízký, koho má opravdu rád. Ta chvíle je krušná. Lidé si většinou myslí, že jsou na ni připraveni, ale když to pak přijde, je to šok. Na to se nedá připravit.

Autor: Kateřina Šímová