Dvaašedesátiletá Věra Kočová ze Sezimova Ústí každý den vítězí nad roztroušenou sklerózou, se kterou bojuje od čtyřiačtyřiceti let. Navíc nehledí jen na sebe, ale svoje zkušenosti rozdává lidem, kteří již víru v lepší dny ztratili. To jí vyneslo nominaci na Cenu Olgy Havlové 2013 a společně s nevidomým učitelem hudby Ladislavem Dohnalem, rovněž ze Sezimova Ústí, byli jedinými kandidáty z celého Táborska.

Věru Kočovou jsme navštívili v jejím krámku s bylinkami na Školním náměstí, kde vybudovala i malou rehabilitační tělocvičnu s bezbariérovým přístupem pro lidi s různými problémy. Součástí je aromaterapie i masáže. S úsměvem nás přivítala rusovlasá žena, která i přes svoji nemoc pracuje dvanáct hodin denně a neodmítne žádného potřebného.

Mohla byste nejprve přiblížit, čím vším se zabýváte?
Před třinácti lety jsem začala cvičit s lidmi s roztroušenou sklerózou a časem se začali nabalovat lidičky například s Parkinsonovým syndromem, po mrtvici či s onemocněním páteře. Také za mnou chodí ženy, co se jim nedaří otěhotnět. Nyní už bych si tady ráda udělala tablíčko s našimi miminky. Celkově se na mě obrací lidé, kteří pro své vážné onemocnění nevědí, kudy kam.

A dokážete poradit se vším?
To nedokáže nikdo. Stane se, že někdo zemře, ale já lidem na rovinu říkám, že je neuzdravím. Snažím se jim alespoň poslední dny života usnadnit, aby pro ně byly přijatelné a neměli tak veliké bolesti. Pokud například chtějí lidé zemřít doma, tak se snažím pomoci i rodině, aby se o ně dokázala postarat. To je tak šmahem, co já tady vlastně vůbec dělám.

Dveře se vám tu ale netrhnou. Jak vše vlastně začalo?
Jsem cvičitelka sociální rehabilitace a mám roztroušenou sklerózu (RS). Ale abych to tedy vzala od začátku… Původním povoláním jsem zdravotní sestra a ve čtyřiačtyřiceti letech mi doktoři diagnostikovali eresku. Čtyři roky jsem byla bez lékařské pomoci. Předepsané kortikoidy mě neuspokojovaly. Nepomáhaly mi a můj stav se nijak nezlepšoval. Za ty čtyři roky jsem využila vše, co umím ze své zdravotní praxe.

Co máte konkrétně na mysli?
Než jsem onemocněla, pracovala jsem v poradně pro dětičky s vadami zraku a dělala nejen vyšetřovací metody, ale i rehabilitaci. S RS jsem skončila na neurologii na dva měsíce. Koncem října jsem se vrátila a šourala se okolo stolu, na víc jsem neměla sílu. Do jara jsem nebyla ani venku, protože mě nohy neposlouchaly. Takže jsem začala cvičit a využívat znalostí nejprve na sobě. Říkala jsem si, že když můžu děti rozkoukat přes mozek, proč to nezkusit sama na sobě. Jestli bude fungovat ruka – mozek, noha – mozek. A ono to pomohlo…

K normálu jste se dostávala čtyři roky. Brala jste léky?
Všechny jsem postupně vysadila a pouze cvičila. Cítila jsem, že mi nedělají dobře. Poté jsem se dostala na rehabilitaci do Tábora k paní doktorce a paní primářce. Do mé karty červeně napsaly, že nutně potřebuji lázně, takže jsem se vypravila do Vráže. Paní primářka mi tam nanosila spousty materiálů o této nemoci. Chtěla jsem o ní vědět víc, než jsem se dozvěděla v učebnicích neurologie.

To vám doopravdy doktoři nedokázali pomoci?
Rok a půl jsem chodila, že mi není dobře. Tělo mě neposlouchalo, Věrka by bývala chtěla, ale tělo nechtělo a nikdo mi nechtěl pomoci. Nebo spíše nevěděl jak. Mnohdy mě napadlo, že si zřejmě říkají, že jsem jen hypochondr, co se snaží být doma.

Co jste prožívala?
Každý má roztroušenou sklerózu trochu jinou. Já jsem třeba nakrájela cibulku a musela si lehnout vyčerpáním. Také jsem často usínala. Ono to nebylo pouze usínání, ale úplné propadání do ztráty vědomí. Takovou jsem měla únavu. Trápily mě také příšerné bolesti v břiše. Dva měsíce jsem nebyla na stolici. A ti doktoři si prostě s tím vůbec nevěděli rady, nikdo diagnózu nenašel.

Po dvou měsících vám klidně mohla prasknout střeva…
Také od té doby mám megakolon, což je výrazné rozšíření tlustého střeva. Naštěstí se mi vytáhlo. Jenže v této době už jsem viděla dvojitě. První, co mě napadlo, bylo, že mám nádor na mozku. Teprve když jsem ležela a přestala chodit, tak mi došlo,oč jde.

Proto jste tedy založila tuto službu?
Ano. Přestože jsem sama dělala ve zdravotnictví, nikdo mi nedokázal pomoci nebo poradit, jak s tělem zacházet. Testy vycházely, jako že jsem zdravá. Ať mi udělali jakékoli odběry či vyšetření, tak jsem se jevila coby zdravý člověk. Dokud jsem úplně neodpadla.

Co jste si myslela?
Kolegy jsem znala pětatřicet let, přesto mi nedokázali pomoc. Co potom ostatní lidé? Přijdou do špitálu a ničeho se nedočkají. Cvičení, které jsem vymyslela, a znalosti od paní primářky z Vráže začalo dělat divy.

To vás přivedlo k myšlence udělat si certifikát na cvičitelku sociální rehabilitace?
Zjistila jsem, že funguje Unie Roska (organizace, která spojuje lidi s roztroušenou sklerózou), to mi předtím v Táboře nikdo neřekl. Chtěla jsem se do té táborské přihlásit, ale zrovna se rozpadala. Takže jsem se přihlásila do Písku a hned jsem za pár dní vyrazila na rekondici. Měla jsem v této době invalidní důchod a když jsem se z nejhoršího vyhrabala, tak mi ho sebrali. Sama jsem vychovávala tři děti a musela přece něco dělat. Dcera Dáša, která mi tady pomáhá a je původně zdravotní sestrou, vymyslela, že bych mohla mít obchod s bylinkami. Přitom jsem cvičila lidi s RS. Certifikát jsem si udělala, když jsem se vrátila z lázní. Z Tábora se na mě začali lidičky nabalovat.

Jací za vámi chodili?
S různými zdravotními problémy. Snažila jsem se jim poradit, jak se k nemoci postavit. Přes svoji nejstarší dceru Gabrielu, která je lékařkou, jsem zjistila, že doktoři nemají v ordinaci na pacienty čas…

Jak to tedy funguje?
Lidé by se možná lépe uzdravovali, kdyby na medicíně učili pohádku O mravenečkovi. Určitě ji znáte: mravenečkovi dali prášek cukru a on stůně dál. Přišel další a pohladil ho po čele a mraveneček skáče z postele. Takže já lidičky beru za ruku a povídám si s nimi. Nevím, jestli doktoři nechtějí nebo nemají čas, ale někteří si ho udělají. Mnohdy stačí hodně málo. Viděla jsme sama na sobě, jak se ke mně chovali.

Můžete být konkrétnější?
Přinesla jsem snímek střev na chirurgii, byla jsem v uniformě… snímek, který byl úděsný, jsem nechala ležet na stole. Přišel první chirurg a jen povídá: „Týý bláho, čí to je?" Přišel druhý a sdělil to samé a jen dodal: „To je ileus (zástava na střevech) jako bejk." A tak jsem se k tomu přiznala. Jak zjistili, že snímek je můj, tak s tím dál nic nedělali. Absolutní nezájem.

To zní až neuvěřitelně. Vždyť jste byla jejich kolegyní?
A to bylo to, co mi ublížilo nejvíc. Hrozně mě to bolelo. To jejich chování bolelo víc než nemoc. Byla jsem strašně zklamaná. Takhle dopadla spousta zdravotních sester, které měly vážné onemocnění. Až když lezou po čtyřech, teprve jdou k doktorovi. Samy si občas něco vezmou a když už je jim hodně ouvej, vymění si službu, aby si odpočinuly.

Neustále tady mluvíme o cvičení s lidmi. Jak vlastně vypadá?
Mám tady společenství lidí, kteří nemoc mají každý v jiném stádiu. Někdo je na vozíku, někdo chodí. Tady mám ale udělané sestavy vleže, aby lidé byli vypodložení a měli dobře páteř. Když totiž vyrovnávají defekty na těle, tak se různě kroutí. Snažíme se dostat tělo do harmonie, aby se vyrovnaly svaly na končetinách.

Takže důležité je dostat tělo do nějaké rovnováhy?
Všechno cvičení musí jít hlavně přes hlavu. Člověk ho musí vnímat a pořádně u něj dýchat. Odpíchla jsem se totiž od toho, že bychom bez něj nežili. I když jsem sama začala cvičit a dala ruku za hlavu, už jsem ji nedokázala vrátit. Musela jsem čekat, až se syn vrátí ze školy. Tak jsem si domyslela, že při nádechu se tělo napíná a při výdechu uvolňuje. Abych tu ruku zvedla, musím ji zvedat při nádechu. Takže jsem to začala používat při cvičení a zjistila, že to funguje. Hlavně člověk nemůže jít proti přírodě. Sice mám na to certifikát, ale stejně to dělám podle toho, co pomohlo mně a co pomáhá ostatním.

Jak to pak vypadá v praxi?
Například chodím za lidmi i domů a takto jsem navštěvovala i jednoho pána, protože by se sem nedostal. Když pak lidi rozcvičím, přijdou mezi nás. Tenhle pán doma lezl po čtyřech, protože měl Parkinsona a nedokázal udělat krok. Kolena měl už odřená do krve. Lidem nejprve řeknu, že se budeme učit dýchat a dělat jednoduché cviky. Třeba jen s míčem v rukou. On začal, že je to ztráta času a že si představoval něco jiného. Tak jsem s ním udělala úmluvu, ať to alespoň zkusí.

Ne každý vám tedy hned věří?
Důvěru si musíme vybudovat. Ale tak je to se vším. Dala jsem mu tři cviky, aby je dělal. On ale necvičil, že je to blbost. Tak jsem se rozhodla, že za ním budu chodit každý den na čtvrt hodiny po tři týdny. Mám teorii, že když mozku tři týdny vkládáte nějakou informaci, vezme to za své. A to je začátek úspěchu. Samozřejmě záleží na tom, v jakém stádiu nemoc je.

Jak to pokračovalo?
S pánem jsme se učili dýchat a když to dokázal, plakal, jak je to jednoduché a proč mu to někdo neřekl. Začala jsem k němu chodit v únoru a v květnu už jsme si dali rande pod stromem u jeho domu, kam sám došel. Pak už věřil, že to s ním myslím dobře. Za další měsíce chodil sám. Smutné ale bylo, že měl problém v rodině. Když si něco mezi sebou přejeme, tak nepřeji hodně zdraví, ale hodně lásky. Kde není, není zdraví a hrozně špatně se tam stůně. Když nemáme vedle sebe nikoho, kdo nás bude mít rád a pomáhat nám, budeme se těžko uzdravovat.

A v rodině toho muže láska chyběla?
Bohužel. Styděli se za něj a nepomáhali mu. Schovávali mu třeba cvičební pomůcky. Bylo mu to hrozně líto, protože chtěl být rodině prospěšný.

Nenapadlo by mě, že to má na nemoc tak obrovský vliv…
Má. Ale zase obráceně. Mám tady fotografie Vlastíka, který byl vážně nemocný. Lidé s touto diagnózou se dožívají půl roku a on tady byl šest let. Měl sklerotizaci míchy, ale i strašně úžasnou ženu a rodinu. Pokládali jsme ho třeba na koně a vodili ho. Byl vždycky tak šťastný za každou maličkost. Někdo někdy říká, mně to nejde. Ale všechno jde, když se chce. Měl elektrický vozík, který ovládal joystickem. Ke konci už ani nedokázal polykat, takže jsme ho krmili sondou a jezdil s námi i na rekondice. Dokonce jsme se i potápěli. Ve vodě se cítil svobodně. Udělali jsme si kroniku, kam lidé mohou psát své dojmy, jak se na pravidelných rekondicích cítí.

Jak se pak cítíte vy?
To jsou právě ty pocity… I když jsem strašně unavená a vyčerpaná, tohle je pro mě odměna. Že ten člověk je šťastnej, když ho položíte do bazénu, a vejská štěstím, protože jinak mluvit nemůže. Jeho žena Dáša za něj do zmíněné kroniky napsala: „Boj s mojí nemocí mi připadá, jako když se pohybuji v temné místnosti a hledám milimetr po milimetru klíč od dveří, abych mohl tuto temnotu opustit a trpělivě prosím alespoň o kraťoučký paprsek světla. Nejsem si ale vůbec jistý, že klíč a dveře vůbec jsou. Rekondice je pro mě tímto paprskem, že klíč a dveře skutečně existují." Tohle je pro vás ta pravá odměna.V tom textu je tolik lásky. Proto ten člověk přežíval. Ne, on nepřežíval, on žil, i když zakletý ve vlastním těle. Jezdili sem šest let.

Bojí se nemocní říci lékaři, že jim jejich léčba nesvědčí?
Ano. Chodí sem za mnou Honzík (38), vysokoškolsky vzdělaný člověk. Po léčbě kortikoidy a betablokátory v Budějovicích, jsme tady všichni viděli, že mu to nedělá dobře. On se bál říct, že mu je zle. Byl třikrát v umělém spánku a dnes má amputované obě nohy. Selhávala mu játra i další orgány, takže nohy už nebyly zásobené. Takto dopadla jeho léčba na roztroušenou sklerózu.

Čeho se mají lidé vyvarovat, aby se jim nezhoršovala?
RS je autoimunitní onemocnění. Když dostanete angínu, váš imunitní systém skočí na bacily, které vám nemoc způsobily,vyrejžákuje je a budete zdravá. Můj imunitní systém neskočí na bacily, ale na nervový systém. Když si představíte nerv jako drátek v bužírce, tak ta moje imunita nahlodá tu bužírku nebo překouše celý drátek. Proto se mnohdy vůbec nepohybujete. Je hodně důležité vyvarovat se prostředí, kde by se člověk mohl nakazit.

A vy jste našla sílu?
Musela jsem. S roztroušenou sklerózou, ale i jinými takovými nemocemi, je lepší, když si člověk vše, co zvládne, udělá sám. Čím víc to bude procvičovat, tím pro něj lépe. Když jsem prvně myla okna, musela jsem si jednou rukou podpírat druhou. Takto jsem zvládla jednu tabulku a do večera se prospala. Druhý den jsem udělala zase druhou. Ale byla to pro mě rehabilitace. Proto lidi nechávám, aby si co nejvíc dělali sami. Začnou si věřit.

Co byste lidem s podobnou nemocí doporučila?
Nemoc není o hledání, proč zrovna já, ale spíš další zkouškou, že to vydržíte a zvládnete. Člověk si musí prostě věřit. Ženy jsou na tom obvykle lépe než chlapi. Ti se víc uzavírají do sebe. Když budete vědět, že vás někdo miluje a budete mít vyrovnanou psychiku, zvládnete to.

Jaké teď máte plány do budoucna?
Bude mi tady pomáhat i nejstarší dcera a už za mnou byla i vnučka, že by se tím ráda zaobírala. Doufám, že v pomoci druhým lidem jsem založila dlouhou, krásnou rodinnou tradici. Chtěla bych touto cestou poděkovat také Lence Mazancové, která mi se cvičením pravidelně pomáhá. Přeji si, abych i nadále měla sílu pro práci, díky které jsem velmi šťastná.