Z Cunkova vám hlásí ukazatel do Ounuze dva kilometry, ale hravě je přejedete. Na „hlavní“ musíte zastavit a teprve za stromy objevíte ceduli. A taky značku zákazu vjezdu. Ale auto není třeba. Tuhle malebnou jistebnickou osadu projdete lehce pěšky. Je tu deset evidovaných adres a jen tři nebo čtyři stálí obyvatelé.

Jednou z „domorodkyň“ je i třiaosmdesátiletá Bohumila Kotherová. Do Ounuze se přistěhovala před šedesáti lety z nedalekého Hodkova. „To víte, už to tu není, co to bývalo. Když jsem sem přišla, byly všechny chalupy obsazené. Pak ale začali lidé utíkat za prací a za lepším. Zůstali jsme tu s panem Kubcem jako jediní starousedlíci.“

Paní Kotherová je ráda, že zatím si vystačí a s nákupy jí pomohou příbuzní. Jednou týdně do osady zavítá i pojízdná prodejna z Milevska. Ale běda, když napadá víc sněhu.

„To si musíte „naforotit“. Vždycky mám nakoupenou mouku, cukr a další nezbytné věci do zásoby. A když to jinak nejde, tak si něco upeču. I chleba bych dokázala, vždyť dřív jsme ho pekli běžně,“ říká důchodkyně.
V domku se prý nebojí. Vždycky se prý pomodlí a strach nemá šanci. Navíc má dobrého přítele – pejska z útulku s filmovým jménem Goro.

Zima sem přichází brzy a nemá slitování. Krajina Českého Meránu“, jak se jí přezdívá, je krásná ale drsná. Ounuz leží vysoko v kopcích České Sibiře. Je obklopena pastvinami a tajuplnými Čertovými kameny. Jedna z legend o nich vypráví, jak chtěl čert zničit stavbu nadějkovského kostela tím, že na něj shodí kámen. Když však byl nad Ounuzí, viděl, že je kostel již vysvěcen a on k němu nemá přístup. I shodil kámen vzteky do lesa.

Člověk by se skoro začal bát. Kampak se strachem ale na Zdeňka Tomana, který má chalupu až na konci osady u křížku. „Natrvalo jsem se tady usadil asi před osmi lety. Jsem naplavenina z Prahy a přijel jsem sem hledat klid. Už si ho tu ale moc neužívám,“ postěžoval si. O rozruch se postará nedaleký kemp Javorová skála, sjezdovky na Monínci, golf v Alenině Lhotě a motorkáři v Chlístově. „Jak vykáceli kopce, je to, jako kdyby vám jezdili po střeše,“ tvrdí chovatel devíti oslíků, které má pro práci i pro zábavu. Ounuz by ale za Prahu už nevyměnil. I díky němu je osada tím, čím je. Druhý ze starousedlíků, Josef Kubec, je přesvědčen, že bez Pražáků by to tu bylo samé zbořeniště. „Hodně stavení tady opravili a dali do pucu.“
Od roku 1995 je Ounuz vesnickou památkovou zónou. Roubené chalupy a statky tvoří jakýsi živý skanzen. Hýkání oslů a kvokání slepic jen dotváří idylický dojem. Kdokoli sem zavítá, jakoby se ocitnul v jiném světě.

„Přišli jsme sem úplně náhodou. Jsem z toho uchvácená. Trávíme s manželem prodloužený víkend v Borotíně, vyjeli jsme si na výlet a narazili na tuhle nádheru,“ svěřila se Zdeňka Švejdová z Českých Budějovic. Její muž Ondřej přitakává. „Člověk by řekl, že zná jižní Čechy, jako svoje boty, že jsou „profláklé“. A přitom tu objevíte pár kilometrů od domova taková místa.“

A takové místo zůstalo i v hledáčku režiséra Bořivoje Zemana, který tu před osmapadesáti lety točil Pyšnou princeznu.

Že je však oblast zatížená cestovním ruchem, potvrdil i starosta Jistebnice, pod kterou Ounuz patří, Vladimír Mašek. Krajina je navíc ideálním místem pro běžkaře. Na území mikroregionu Společenství obcí Čertovo břemeno je vyznačeno a udržováno pětašedesát kilometrů lyžařských tras.
„Z Cunkova do Ounuze jsme nedávno opravili silnici. Sto padesát tisíc korun jsme na to dostali z Jihočeského kraje jako dotaci, jednou tolik jsme dali z obecního rozpočtu,“ vyčíslil náklady starosta Mašek.

Peníze z grantu šly také do ounuzské zvoničky. „Něco už se opravilo loni z iniciativy chalupářů i místních, něco jsme zvelebili letos. Podařilo se nám získat dotaci z ministerstva pro místní rozvoj na opravu sakrálních památek. Opravili jsme za to kapličku v Makově a ve Vlásenici, pět křížků a pět zvoniček,“ doplnil Vladimír Mašek.

Středověká vesnice, kde se dnes už zdržují převážně „lufťáci“ se dříve mohla pyšnit velkým zalidněním. Lidé tu žili v souladu s přírodou a živili se zemědělstvím. Dnes tu však lišky dávají dobrou noc.