Přivezli a usadili ji přímo výrobci – bratři Horákovi z umělecké slévárny HVH. „Nejtěžší na výrobě bronzové brány bylo svařit k sobě jednotlivé díly a sesadit je s osvětlovacím tělesem," podotkli při instalaci. Autorem díla je sochař a hudebník Albert Králiček (1966) z Nové Paky.

Co bylo nejtěžší pro vás?
Ve stručnosti asi připravit jednotlivé akce realizace tak, aby mi na konci nezůstala popraskaná placka hlíny. Přijít na systém, vše detailně zvážit, a taky na nic při jednotlivých převozech nezapomenout. Musel jsem promyslet a najít způsob, jak při realizaci otisků zajistit, aby nedocházelo k nechtěnému pošlapání a omačkání již zhotovených otisků nohou a hlavně rukou na připravené hliněné podklady modelu. K tomu pomohly speciální lavičky a asistence slečny Moniky znázorňující budoucnost v alobalovém kostýmu a Elišky oděné v kůži divokého prasete, zastupující minulost. Slečny ochotně a nadšeně spolupracovaly a dle mých instrukcí naváděly zájemce o zvěčnění, jak postupovat a ruce otisknout. „Horké" chvilky jsme zažili při otiskávání nohou 16. února 2012. Na zpáteční cestě na nás kromě deště a krup hodili z nebe vanu sněhu. Hodně se ochladilo, začalo mrznout a museli jsme v prostoru, kde se převážela hlína, přitápět, aby cestou nezmrzla a neoschla. Za Jičínem byla zácpa tak velká, že po hodinovém vyčkávání jsme změnili směr cesty a objížďkami přes sněhové jazyky mířili na Novou Paku. Před slévárnou Petra Horáka v pozdních hodinách čekaly metrové závěje, které musel s bratrem Pavlem vyhrnout traktorem.

Můžete připomenout, jaké jsou parametry díla?
Brána má velikost třikrát tři metry a na šířku sto šedesát centimetrů v nejširším místě. Jde o dvě zborcené plochy, protilehle prostupující otvorem ve tvaru kruhu, doplněné trojúhelníkovými bočnicemi a vrchním dílem. Tvar by měl tímto ztvárněním pulzovat, i když je vlastně statický. Váha sochy je jeden a půl tuny a její plocha je svařená ze 71 dílů. Na bronzovém povrchu jsou otisknuté dlaně zhruba pěti set lidí. Součásti je také Cesta, která byla vytvořena, myslím symbolicky i fakticky, v matrice Tábora. Své otisky nohou zde vmáčklo asi 250 lidí. Cestu tvoří jedenácti dílů a váží dvě tuny. Slévárenské práce včetně formování trvaly od 1. dubna do současnosti. Přípravné práce jako výroba modelů a práce na doplňkových lavičkách a následné formy zabraly asi půl roku času. 

Co bylo inspirací k tvorbě tohoto sousoší?
Asi jazz Jany Koubkové a jejího bandu na Křižíkově náměstí. Ale teď vážně, byla to čistá myšlenka. Večer jsem v ateliéru žmoulal takový ten červený vosk od maličkých sýrů - dal mi ho syn s tím, že je mu líto to vyhodit – a najednou jsem si z toho vymačkal právě takovýto tvar. Povídám: „To je vlastně taková brána, tunel, který něco vtahuje nebo posouvá, něco jako brána času". Jelikož mi něco chybělo, přibyla cesta, která má rovněž kónický tvar symbolizující vtažení. Pak jsem si říkal, že cesty tvoříme my lidé. Míříme do budoucna, očekáváme lepší zítřky. Budoucnost je neznámá, a tak je na druhé straně brány prostor otevřený. Stopy spolu se širší stranou symbolizují minulost, tedy něco - cestu, co už známe.

A jak jste se dostal k tomu, že nakonec bude v Táboře?
Tábor jsem kromě jedné návštěvy v dětství, neznal ale vaše město vyhlásilo v minulých letech veřejnou soutěž na úpravu parteru Žižkova náměstí a já jsem se zúčastnil. Zaslal jsem tehdy přiložený model Brány Času a Cesty. Plastika mohla stát kdekoli a dokonce moje původní představa byla, že je někde na louce, protože si vyžaduje prostor. Jenže po soutěži mě vyzval pan architekt Roháček, abych se dostavil do Tábora. Prošli jsme si spolu Staré Město a zvažovali lokality případného umístění sochy, až jsme nakonec došli na Křižíkovo náměstí, kde se do budoucnosti uvažovalo o soše. Návrh se mi pochopitelně líbil, ba co víc, byl jsem nadšený, protože mi to začalo zapadat do sebe jako soukolí, které by bylo fajn rozhýbat. Staré a Nově Město – minulost a budoucnost a hlavně prostor. Kam jinam by se socha hodila lépe, než na Křižíkovo náměstí. Realizace ale nebyla vůbec jistá! Od žmoulání vosku k osazení sochy nakonec uplynulo dlouhých pět let.

Nakonec je ale opravdu zde a rovnou z bronzu.
O materiálu rozhodlo město. Měl jsem dobré zkušenosti se slévárnou HVH a vzal jsem zástupce města při jejich návštěvě mého ateliéru v Nové Pace na exkurzi. To je asi přesvědčilo, z čehož jsem měl později samozřejmě radost, neboť jsem jim také nabízel levnější sklocementovou variantu. Myslím si ale, že tak významné a historické město, jako je Tábor, si rozhodně zaslouží moderní sochu v bronzu .

Všiml jsem si, že v předělu mezi minulostí a budoucností je úzký plexisklový proužek…
Vzniklo tak, že jsem si uvědomil, že musí vzniknout jasně definovaný koridor, bod, kde se nacházíme, zda v budoucnu nebo v minulosti. Je to taková hranice, podobně jako mezi Českou republikou a třeba Slovenskem. To, že mění barevné spektrum po půl minutě symbolizuje jednak pulz - plynutí času a pak také bude příjemně osvětlovat sukénky krásných slečen a dam při prolézání ze Starého Města do Nového.

Opravy Křižíkova náměstí vyvolávají v obyvatelích rozporuplné reakce. S jakými se setkáváte vy?
Naštěstí se žádnými negativními. Měl jsem zatím dojem, že si to lidé užívají stejně jako já. U otiskávání nohou mě kontakt s lidmi dobíjel energií. Vystřídalo se u toho generační zastoupení od dětí po babičky. Od sportovců po policisty…A obavy byly, jsou a budou. Už jen, co se probudíte nějaké vznikají. To je příroda a kdo by je neměl?

Se stavbou byly různé problémy a nakonec došlo k narušení časového harmonogramu. Dotkly se vás změny?
Do teď ne, až nyní u osazování, kdy ne vše bylo zcela dotažené do konce a připravené, což narušilo a pozměnilo můj harmonogram. Došlo ke zdržením. Dávám to za vinu spíš stresu dělníků a také počasí. To je totiž od počátku netypické, mimořádné. Vždy, když řešíme Bránu, je nad poměry ošklivo. Doufám jen, že to není nějaké znamení. Přisuzuji to negativním spiritistům v Nové Pace a pár jedincům, kteří se u vás v Táboře ještě nezorientovali! Ale to berte ode mně jako legraci… Jsem optimista a věřím v lepší zítřky i pro Táboráky. Lidé by si měli umět hrát, měli bychom se vracet více do dětství, hledat své kořeny a když přitom taky něco vytvoříme,tak je to radost i pro ty ostatní.

David Peltán