Roku 1680 Táborští rozšířili svoje pivovarnické podnikání do blízkého Hejlova. Ten nápad dostal primas Ludvík Hubatius a prosadil ho, ačkoli měšťané byli proti. Obecní pivo se od nynějška vařilo jen v hejlovském pivovaře, zatímco výnosy z produkce táborského pivovaru šly na kontribuce. Tím skončily obecní várky ve městě.

Pivo z nového pivovaru v Hejlově se však nesmělo dodávat do šenků v Táboře. Svlažovalo jen hrdla poddaných ve výsadních vesnických hospodách a v Napajedlích. První várky obnášely šest a půl sudu ječného piva, později se výstav zvýšil.

Pivo v účtech

Produkci kontribučního piva měli tedy konšelé v Táboře pěkně pod dohledem. O všem byl přehled, jak svědčí následující ukázka z účetnictví za várku kontribučního piva.

Náklad na várku: „Tác Jeho Milosti císařovi – 22 zlatých, 42 krejcarů. / Od pánve – 1 zl. / Od mletí sladu – 30 kr. / Od vyvezení sladu (totiž do mlýna a ze mlýna) – 27 kr. / Za dříví – 2 zl. / Za dva strichy chmele od Kožíška po 45 kr. – 1 zl., 30 kr. / Za šest žejdlíků soli po 2 kr. – 12 kr. / Za jeden věrtel jalovce – 16 kr. / Item od tlučení téhož – 3 kr. / Sládkovi od várky – 3 zl., 24 kr. / Od 34 strichů sladu dělání po 6 kr., kropení – 3 zl., 32 kr. / Od smažení chmele – 9 kr. / Vodákovi za vodu – 6 kr. // Dohromady – 35 zl., 53 kr."

Utrženo: „Za 12 sudů po 7 zl., 45 kr. – 93 zl. / Item za tři sudy – 23 zl., 15. kr. / Za patoky – 5 zl. 24. kr., 4 a půl den. / Za ředinu – 1 zl., 31 kr., 4 a půl den. / Za mláto – 1 zl., 44 kr., 4 a půl den. // Dohromady – 124 zl., 59 kr., 4 a půl den. // Po poražení nákladu na várku zůstane užitku 89 zl., 6 kr., 1 a půl den."

A aby byl ještě větší pořádek, nechali roku 1681 konšelé na radnici zavěsit tabuli s přehledem jednotlivých várek.

Ševcova vzpoura

Vedle obecního pivovaru bydlel měšťan, švec Jiří Pošíval. A tomu se nové pořádky ve vaření piva vůbec nezamlouvaly. Už roku 1675 na něj někdo udal, že načerno vaří ječné pivo, udělali u něj prohlídku a nic nenašli. Získal znovu pověst poctivce, ale to mělo skončit. Nejdřív si na nové pořádky písemně stěžoval. Stalo se to roku 1680 a dopadlo to takhle: „Poněvadž od některých zdejších sousedův, jsouce jich několik dohromady spolčeno proti příkré zápovědi J. M. p. podkomořího puntovně pohledáno bylo, aby jim z ohledu té morové rány nemohouce nikam na jarmarky odcházeti, každému něco žita z půdy obecní bylo vydáno, na ten čas totalier (tj. dokonce) odepřeno, spisovatel pak jich Jiří Pošíval proto šatlavou ztrestán; však primátor může dle povahy osob a chudoby s půl strichem žita některého souseda, který by se toho slušně vyhledával, fedrovati."

Jenomže šatlava zatvrdila Pošívala ještě víc. Brzy začal dávat dohromady stejně nespokojené sousedy a ty ostatní bouřil proti vedení města. Veřejně ne, to by zase mazal do chládku, ale tamhle něco pokoutně řekl, tam něco přisadil, až se k němu do odboje přidali měšťané Petr Čapek, Petr Votápek a Daniel Nogrel. A ty někdo roku 1681 udal.

Pošíval byl vůdce spiklenců a takové vši v kožichu se každý pán snaží zbavit. A proto trest: ztráta měšťanských práv a do šesti neděl se kliď z Tábora! „Však bez újmy cti a poctivosti," dodává zápis.

Josef Musil