Zastánci názoru o existenci středověkého Hradiště vycházeli pouze z psaných pramenů a méně průkazných dokladů, jež poskytovaly skrovné archeologické průzkumy a náhodné nálezy.

Vleklý spor s konečnou platností vyřešily až archeologické výzkumy poslední doby, které prokázaly, že na táborské ostrožně se již ve druhé polovině 13. století rozkládalo nikoliv snad jen opevněné feudální sídlo, ale skutečné sídliště – Hradiště nad Lužnicí.

Královská moc

Jednou ze starších námitek proti existenci Hradiště byla jeho malá vzdálenost (2,5 km) od města Ústí (dnes Sezimova Ústí) a záhada jejich vzájemného vztahu.

Starší badatelé předpokládali, že obě místa původně patřila jednomu majiteli a že pravděpodobným zakladatelem příslušného rodu pánů z Ústí byl Sezima z Hradce.

Vzhledem k průkaznému posunutí vzniku města Ústí před rok 1250 získala nejnověji znovu na váze domněnka o možném založení Hradiště králem Přemyslem Otakarem II. Patrně správnější však je výklad, který iniciativu spojuje s rodem pánů z Ústí (případně z Hradce). Jen ojediněle se připouštěla možná úloha jiné vítkovské větve, tj. třeboňsko-landštejnské, a až donedávna se vůbec nebrala v potaz jiná možnost, že totiž obě města nemusela ležet na stejném panství.

V každém případě rozhodujícím způsobem zasáhla do poměrů v kraji královská moc, a to jak z důvodů politicko-mocenských, tak i hospodářských.

Majetková rivalita

Postoupením Chýnovska pražskému biskupství v roce 1250 přišel český panovník o hlavní opěrný bod zeměpanské moci v kraji, který drobné královské državy na Mladovožicku a Veselsku nemohly nahradit.

Potřeba nové pevnosti i správního centra se naléhavě projevila na sklonku 60. let, kdy se vztah Vítkovců k Přemyslovi II. prokazatelně přiostřil až do úplného nepřátelství a kdy jihočeská majetková rivalita nezastřeně překračovala do sféry mocenského zápasu.

Jistě ne náhodou král v této době usiloval o Bechyňsko, jež se mu také roku 1268 podařilo získat a jež vrazilo klín mezi državy krumlovské a rožmberské větve Vítkovců.
Sama tato skutečnost mohla v kraji citelně zvýšit napětí, i když trvalo ještě nějaký čas, než se podařilo na Bechyni vybudovat pevný hrad.

Současně však vstupovaly do hry zájmy ekonomické povahy, podnícené slibnými nálezy drahých kovů na Ústecku. Ty byly součástí výsostného královského regálu, a proto Přemysl II. neváhal a uplatnil na ně svůj nárok tím, že roku 1272 zbavil město Ústí práva těžit stříbro ve prospěch Jihlavy, což bylo jedním z důvodů odporu Vítkovců vůči české koruně.

Otevřený rozkol se projevil zejména v jejich poměru k Rudolfu Habsburskému, který se roku 1273 stal římským (a tím i německým) králem. Jeho zvolení odmítl Přemysl Otakar II. uznat, kdežto Vítkovci u něho hledali ochranu.

Logickému sledu událostí neodporuje, že spor o Hradiště vyvrcholil již předtím, snad právě roku 1268. Nebylo by divu, kdyby královu expanzivnímu záběru nejvíce vyhovovala strategicky položená ostrožna nad soutokem Lužnice a Tismenického potoka, na níž v té době zřejmě stálo jen menší opevněné sídlo manů hradeckých Vítkovců Konráda a Hněvka s nezbytným hospodářským zázemím.

Podle pozdějšího veršovaného skládání o králi Přemyslu Otakarovi II. a Závišovi z Falkenštejna z roku 1469 panovník pojal úmysl získat tvrdé a bohaté město Hradiště s okolními stříbrnými horami. Nejprve proto o ně Vítkovce požádal, „chtě jim za to jiné zboží dáti“.

Když byl odmítnut, „tehdy král Přemysl zradú toho města hledáše dobýti, nebo měšťané někteří k králi přichýleni bíchu“.
Aby se tak nestalo, Sezema z Ústí přiměl bratry spálit Hradiště a přestěhovat měšťany do Ústí. O této události se dozvídámě z veršů:
„I spálichu město Hradiště v trh největší když bíše, a pusto je učinichu a potom zdi okolo něho zbořichu.

Tak to město pusto stálo, půl druhého sta let bez mál zuostalo, až je Táboři osadichu a zdí pevně ohradichu.“

Shodně vypovídá i táborská pamětní kniha z let 1510 - 1613, kde se v zápisu na přídeští praví:

„Léta od narozenie syna božieho tisícího dvustého šedesátého osmého hrad ten Hradiště, kterýž jest podle Ústí nad Lužnicí, jest spálen i s městem svým od Sazemy řečeného Vítkuov, protože král Ottagarus, otec krále Václava, chtěl od nich jmíti to město Hradiště a jiná města, kteráž lepší jsú, a chtěl jim dáti jiné zboží v zemi české. Jehož oni nechtěli jsú učiniti, ale raději spálili… v den trhový… všecko, nebo jest bylo město mocné a silné a hojné… a hory nebo dolové zlata jsú při něm, jakož i ještě dnešní den znamení jest a zdi zuostaly jsú vysoké. Kteříš potom utekli jsú ze země pro bázeň Ottagarovu a teprve po smrti Ottagarově přišedše nebo navrátivše se, zase ustavili jsú město na místě jiném podle řeky, kteréž ještě v dnešní den jest, Ústí. Potom léta čtyřstého dvacátého též město Hradiště zas ustaveno, kteréž jméno obdrželo Hora Tábor.“

Vedle jiných protiargumentů zaráží údaj, že se tak mělo stát „v trh největší, když bíše“. Tak naspěch by Vítkovci jistě neměli, kdyby jim Hradiště ještě patřilo. Kromě toho by jejich počínání, ovšem za předpokladu rozvinutého městského sídliště na Hradišti, z ekonomického i strategického hlediska bylo nesmyslné, neboť by tak dali přednost těžko hájitelnému Ústí před vojensky výhodnějším Hradištěm.

Za obdobné situace v zimě roku 1420 si ústečtí husité počínali zcela opačně, když skalnatý ostroh nad ohybem Lužnice využili k založení mocenského střediska husitského hnutí, nazvaného příznačně Hradištěm hory Tábor.

Miloš Roháček

(Zdroj: - Tábor, Antonín Hejna, 1970; Tábor - NKP, Ing. arch. Pavel Korčák, CSc. a kol., 1976; Dějiny Tábora do roku 1421, PhDr. František Šmahel, CSc. a kol., 1988).