Ve větších městech žáci navštěvovali školy hlavní, které nabízely stejné předměty jako školy normální, jen jejich obsah nebyl tak podrobný.

A nakonec školy triviální zřizované v každé farní obci jako školy farní či při odlehlých filiálních kostelech školy filiální. V nich se vedle náboženství školáci vzdělávali ve čtení, psaní, počtech a v zaměstnání, které bylo v obci běžné, jako třeba zemědělství.

„Do těchto triviálních škol patřily děti od šesti alespoň do dvanácti roků. Menší děti měly chodit do školy hlavně v létě pro neschůdnost cest a drsné počasí zimního času, větší žáci naopak v zimě, ježto v létě byli zaměstnání. Celoroční docházka se však doporučovala všem dětem," popisuje v proslovu z 10. května roku 1884 poslední ředitel školy František Míka.

Právě filiálkou pod soběslavským patronátem byla obecná škola ve Skalici, kde se děti i z vedlejší Rybovy Lhoty a Třebiště začaly poprvé vzdělávat v roce 1780, a to v chalupě č. p. 8. Dohlížel na ně místní občan Coufal a po něm učitel Perek.

Stará škola

Jenže ve Skalici chyběla vhodná školní budova, tak si o ni v roce 1790 učitel Perek zažádal. Na dva roky se sice vyučování pozastavilo, ale za odměnu mohly děti konečně usednout do lavic. Starou školu postavili Skaličtí svépomocí na náklady obce soběslavské. Dnes má dům číslo 33.

Kantor byl v této době člověk lidmi uznalý. Mohl volně užívat určené pozemky a louky, zastával pozici varhaníka v kostele a mimo to dostával sobotáles: týdenní plat od žáků, vybíraný za vyučování v sobotu. Jenže dožebrávání se sobotálese učitele v očích veřejnosti ponižovalo.

Před katedrou v roce 1792 stanul řídící Jan Kužel a své místo neopustil až do roku 1845. Ve Skalici učil děti 53 let.
Zdejší jednotřídka se v roce 1881 rozšířila na dvoutřídku, přesto se v jedné cimře těsnilo 156 dětí (!). Skaličtí tedy stáli před rozhodnutím, zda si pronajmout další místnosti po chalupách a platit nájem, nebo postavit školu novou. Rozhodli se pro stavbu na obecní zahradě u domu č.p. 24, kterou využíval pastýř. „Stará školní budova byla prodána Josefu Šůnovi za 960 zlatých. Základní kámen nové školy položili dne 28. června 1883 a o rok později začala sloužit svému účelu. Plán a rozpočet udělal František Roubal ze Soběslavi a samotnou výstavbu měl na starost Josef Mrázek," upřesňuje údaje Romana Novotná, která se zajímá o historii obce, v níž žije.

„Jenže ten stavitel školu ošidil. Neudělal dostatečně hluboké základy podle původního projektu, takže začala sesedat a praskat. Po deseti letech ji museli stáhnout železnými kleštinami a dostavět základy," podotkl Josef Pánek (70), syn řídícího, který po válce na škole působil.
Začátky historie nové školy jsou ale spjaté i s neštěstím, které zachytila školní kronika v roce 1897: „Dne 7. srpna 1897 rozpoutala se nad obcí zdejší hrozná bouře. Mračna nad vesnicí se srazila, blesky křižovaly sem a tam. Poslední rána byla nejhorší. Blesk sjel po krokvi školní budovy do 1. třídy, odtud do kuchyně pana řídícího, zde přítomno bylo dvanáct osob, z toho čtyři dospělé a osm dětí. Blesk vjel mezi ně, tři děti popálil na obličeji, rukou a nohou."

Další školní rok už na budovu přibyl hromosvod. V té době tady školu řídili Vojtěch Dolejší a Václav Novotný. Po něm v roce 1933 nastupuje řídící František Syrovátka, který zemřel v koncentračním táboře v Terezíně.

Vzpomínky pamětníků na školu ve Skalici a osudy řídících za druhé světové války uvedeme příští středu.