Má za sebou dobrodružné cesty do zemí jihovýchodní Evropy, Afriky i Asie. Pobýval mezi Kurdy i postiženými dětmi. Řeč je o čtyřiadvacetiletém absolventovi Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích Ondřejovi Kottovi z Tábora. Ten nejen že se i nadále vydává do turismem neposkvrněných zemí, ale pokračuje v doktorandském studijním programu výzkumem kriticky ohroženého druhu primáta v pobřežních pralesích Indonésie. Aktivně se věnuje dokumentaristice a publicistice.

Jak pokračuje výzkum v Indonésii, co má přinést?
V letošním roce jsem oslovil doktora Stanislava Lhotu, který je naším předním terénním primatologem (vědec-biolog zabývající se výzkumem opic a lidoopů ve volné přírodě) a nabídl mu spolupráci na výzkumu na ostrově Borneo. V srpnu jsem tedy odletěl na lokalitu v Balikpapanském zálivu ve Východním Kalimantanu. Naším studijním cílem je zde kriticky ohrožený druh primáta, takzvaný kahau nosatý žijící v pobřežních pralesích zvaných mangrovy. Dílčím cílem je tedy socio-ekologická studie tohoto endemitního druhu (pouze na tomto ostrově žijícím) a na jejím základě iniciovat místní vládu ve vyhlášení oblasti za zákonem chráněnou. V rámci projektu sledujeme i antropogenní činnosti v zálivu, zejména pak ilegální těžbu dřeva, aquakultury a průmyslové aktivity, které způsobují markantní úbytek tohoto typu lesa nejen v Indonésii, ale i v globálním měřítku. V širším kontextu jsou mangrovy přirozenou bariérou chránící pobřežní nížiny, kde se koncentruje obrovský podíl světové populace, proti vlnám Tsunami. Mangrovy jsou, co do ohroženosti lidskými zásahy, současně na stejné úrovni jako tropické deštné lesy či korálové útesy. Nicméně pozornost se jim věnuje daleko menší. Pro mě osobně to bylo zatím dvouměsíční seznámení s lokalitou a socializace s místními obyvateli. Úzká spolupráce s místními komunitami je nedílnou součástí projektu a to zejména pro budoucí rozvoj ochrany, ekoturistiky a školení potencionálních strážců rezervace. Nezbytnou podmínkou působení ve Východním Kalimantanu je plynulé ovládání indonéštiny. Anglicky se zde člověk nemá šanci domluvit a zároveň nelze bez místních obyvatel projekt realizovat. I z tohoto hlediska je pro mě další pobyt na Borneu velkou výzvou. V současné době sháníme peníze a začínáme vést tradiční „boj s grantovými agenturami“. Výzkum v Indonésii je mým doktorským projektem na Přírodovědecké fakultě Jihočeské univerzity.


Cestuješ hodně, která země Tě nejvíc příjemně či nepříjemně překvapila?
Pokud se jedná o přírodu, naprosto mě uchvacuje sever. Skandinávie je mým zamilovaným místem kam se chci vracet. Co se týče sociální stránky cestování je to samozřejmě složitější, zejména mimo Evropu. Překvapil mě zejména Irán, který leží ve známé „ose zla“. Iránci jsou velmi přátelští a pohostinní. Paradoxně jsem se zde cítil bezpečněji, než v některých evropských zemích. V reálu je zde jediným negativním subjektem, který člověku občas znepříjemňuje cestování, armáda a policie. Ale není se čemu divit v takto politicky izolovaném schizoidním prostředí, kde je každý tak trochu podezřelý s konspiračních protirežimních aktivit. To co celá léta prožívala generace mých prarodičů a rodičů se v této zemi stále děje. Těžko uvěřit. Do jisté míry bylo pro mě zklamání cestování po Východní Africe. Poznal jsem jí z jiné perspektivy než je běžné. Cestoval jsem osm týdnů od vesnice k vesnici, od města k městu. Žádných safari ani jiných lákadel, která sem ročně lákají, již neúnosné, masy turistů, jsem se neúčastnil. Poznal jsem zdejší faleš, která se skrývá za rouškou “komerčního přátelství“, kulturní úpadek i rasismus, který je zde z koloniálních dob hluboce zakořeněn. Tato negativa při standartním turistickém pobytu prakticky zjistit nejdou. Svět však v žádném případě černobílý není. Použiji otřepané klišé: „Neexistují dobré a špatné národy, existují pouze dobří a špatní lidé“. V praxi to platí velmi dobře.

Máš nějaké nezapomenutelné dobrodružství?
Každá akce je trochu jiná a má svá specifika. Samozřejmě se člověk občas nějakým problémům nevyhne. Jsou věci, které ovlivnit nejdou, avšak určitým předcházet lze. Na nezávislém cestování, což znamená, že si člověk expedici od první minuty do poslední zařizuje sám, je největším nepřítelem vlastní “pocit neohroženosti“, který se po určité době dostavuje vlastně ve všem co v běžném životě děláme, ať už je to třeba řízení auta či podnikání. Důležité je se neustále „hlídat“ a objektivně hodnotit potencionálně riskantní situace. Za poslední roky mám za sebou například zadržení a výslech íránskou armádou, okradení v Jižní Gruzii (Adžarská republika) či nepříjemné zranění nohy, letos ve Východním Kalimantanu, které právě spadá do kategorie „nepozornosti“. Největší moje dobrodružství se nedá přesně definovat. Je to vlastně každá minuta každé cesty, počínaje návštěvou ambasády a konče prohlížením fotografií na monitoru v teple mého pokoje po úspěšné výpravě.

Jakými tématy se ve fotografování zabýváš?
V posledních letech hlavně černobílým sociálním dokumentem a reportáží. Na cestách se setkávám s řadou obyčejných, ale přitom nesmírně zajímavých lidí. Baví mě zaznamenávat jejich životní příběhy a osudy. V Iránu jsem se setkal s iráckým uprchlíkem, který utekl z Bagdádu v době zmatků spojenecké invaze. Ve Východním Kalimantanu (Indonésie) s rybářem, který patří do okruhu lidí věřících, že jejich předek byl krokodýl, a proto se nemusí bát jeho útoku (krokodýl je v Indonésii nejobávanější zvíře). Na Malém Kavkazu v Arménii jsem pracoval několik dní s kamarádem dokumentaristou na reportáži o lovcích raků, kteří vyráží denně na malých loďkách do vln horského jezera Sevan a podobně. Avšak za "neobyčejně obyčejnými" lidmi nemusí člověk jezdit do ciziny. Osobně tomu říkám "mizející mikrosvěty", což je jeden z mých dlouhodobých fotografických projektů. V současné době mám typ na 88-letého pána z Českých Budějovic, který byl leteckým technikem v Anglii v době „Bitvy o Británii“ za druhé světové války. V nejbližší době bych se s ním rád sešel a zaznamenal jeho válečné vzpomínky a životní osudy, které ho přivedly do odboje. Čím dál tím víc mě tedy baví fotit doma, i když je to paradoxně mnohem náročnější. Nejtěžší je vlastně se k člověku dostat, tak aby se vám co nejvíce otevřel, překročit minimální hranici kontaktu, kterou má podvědomě každý z nás a přitom nenarušit křehkou autenticitu okamžiku. Vše se odehrává v řádu vteřin a musí proběhnout neinvazivní přirozenou formou. Řada důležitých situací člověku samozřejmě unikne. To je věc, kterou se dokumentarista učí asi celý život.

Kdo Tě v tvorbě nejvíce inspiruje?
Nejvíce si vážím velikánů české dokumentární fotografie – Jindřicha Štreita, Pavla Štěchy a Josefa Koudelky. Zvláštní postavení mezi mými oblíbenými českými dokumentaristy zaujímá Bohumil "Bob" Krčil, prakticky zcela neznámý český autor. Osobně se mě velmi dotýká jeho životní příběh. Jako mladý emigroval na západ zhnusený tehdejším režimem. Vytvořil například zajímavý soubor fotografií života v Afghánistánu či newyorském Manhattanu v 70. letech. Umřel krátce po čtyřicítce na rakovinu. Jeho dílo bylo zapomenuto a až v posledních letech opět spatřilo světlo světa. Ze zahraničních autorů mi tématicky nejvíce imponuje brazilský autor Sebastiau Salgadu zabývající se rozsáhlými sociálními tématy - lidské migrace, manuální práce versus "lidští otroci". V poslední době je to hlavně kvalitní polská dokumentaristická základna, v čele s mladým fotografem Rafalem Milachem, který nedávno vyhrál prestižní světovou soutěž World Press Photo za svou fotografickou esej .

Čím je pro Tebe fotografie?
Hlavně výrazovým prostředkem, kterým se současně vyjadřuji. Já se za klasického fotografa úplně nepovažuji. Nejsem technokratický typ a fotografováni mě zajímalo vždy primárně z hlediska expresivního a ne technického (čili ne, jak udělat technicky nejlepší fotografii nejlepším fotoaparátem, ale jak udělat zajímavou fotografii vzbuzující emoce). Používám velmi standartní foto-techniku, zásadně nepoužívám blesk či jiné “zabijáky géniů loci“ a donedávna jsem fotil pouze na černobílé kinofilmy, k čemuž se chci vrátit. Fotografie je v prvé řadě nositelem informace. Oproti filmu má tu nevýhodu, že obsah informace musí být zřetelný mnohdy jen z jediného snímku. Nesený "vzkaz" by zároveň měl mít, pokud nemá být pouze prázdným sdělením, něco jako duši a to se ne vždy podaří. Na tomto místě bych citoval výborného jihoamerického dokumentaristu Marcose Prada: „Svět je totálně přeplněný informacemi. Jsem šťastný kdykoliv někdo v té nepřehledné změti zachytí tu moji".

Jaké nejbližší výstavy a projekty chystáš?
Několik let spolupracujeme společně s Městskou knihovnou Tábor na cyklu cestovatelských výstav. V lednu tam proběhne výstava fotografií z dvouměsíční expedice do Tanzánie. Na jaře proběhne v galerii MP7 na Žižkově náměstí výstava černobílých dokumentárních fotografií s jednoduchým názvem 2003/2008. Jedná se o retrospektivní výběr zachycující běh života mezi těmito roky ze sedmi zemí. Vernisáž bude zároveň jedním z „Táborských Multimediálních Večerů“, tentokrát na téma „sociální dokument“, což je malý nezávislý, primárně cestovatelský, festival, který jsem v letošním roce založil ve spolupráci s Martinem Tlapou a galerií/café barem MP7. Mimo Tábor se chystám v prosinci vystavit, v rámci mezinárodní fotografické soutěže, v Českých Budějovicích část cca roční dokumentární práce ze tří neziskových organizací v Jižních Čechách mapující měnící se postavení mentálně postiženého člověka v české společnosti. Spolupráce s těmito organizacemi pro mě byla, a stále je, zajímavou zkušeností a zároveň doufám, že tento cyklus pomůže k jejich propagaci. Naposledy jsem měl možnost spolupracovat s nedávno založeným sdružením Apla z Tábora, které poskytuje odborné poradenství o autismu a pořádá skvělý letní tábor pro takto postižené lidi. Další fotoprojekty, eseje a cykly lze vidět také na stránkách www.ondrejkott.com.

A co dokumentaristické sny?
Rád bych se časem dostal k dokumentu filmovému a nezávisle tvořil. Z technického hlediska je to čím dál tím snažší. Při dnešním raketovém vývoji elektroniky jsou profesionální digitální kamery, na které lze natočit kvalitní záznam, finančně dostupné i běžným uživatelům. Filmový dokument je náročnější logisticky i časově, nicméně myslím, že se může jednat o velmi přirozenou dokumentaristickou genezi, směrem od fotografování k filmu, což se například stalo (v tom nejlepším slova smyslu) zmiňovanému Marcosovi Pradovi. Mám už v hlavě několik témat, které by, alespoň podle mě, stálo za to zpracovat. Důležité je vědět co chce člověk ztvárnit, jak a věřit, že to co dělá má smysl. V posledních letech mě, mimo jiné, zajímá život postupně mizejících kočovných sibiřských národu Jakutů, Evenků atd., žijících hluboko v nitru asijské Sibiře či současný život v post-sovětských republikách. Jsou to samozřejmě zatím jen sny, ale právě pro ně stojí za to žít.

David Peltán