V životopise evangelického faráře najdete kromě jiného třeba i rok studia na univerzitě v Lausanne, ale také práci topiče v interhotelech Palace a Jalta.
Nyní, kdy už je důchodovém věku, působí na faře v Soběslavi.

Jaké bylo vaše první setkání s vírou?
To bylo úplně přirozené. Otec byl farářem. Bible a kostel byly samozřejmou součástí života. Tak by tomu ostatně mělo být ve všech rodinách. Zde by se měly děti nejprve setkat s vírou a evangeliem. To ale neznamená, že jsem víru podědil.

A jaké tedy vaše dětství bylo?
V tom, co se mi v dětství dostalo, byla připravena možnost přihlásit se k této cestě. A to nebývá ani v rodinách duchovních vždy snadné a samozřejmé.

Váš otec to neměl v životě coby farář jednoduché. Jaká byla jeho životní cesta?
Ze strany otcovy byla rodina spjata s pohnutou historií národa. Narodil se ještě v Polsku v české rodině jako potomek pobělohorských vyhnanců, zažil jako obyvatel Hlávkovy koleje zavření vysokých škol a koncentrák v Sachsenhausenu (nějaký čas před tím bydlel s Janem Opletalem). Na začátku padesátých let byl u PTP – „černých baronů“. Humorných příběhů jako ze Švanderlíka tam zrovna moc nebylo. Ale bylo tam výrazné svědectví o tom, co dává křesťanská víra právě v takových poměrech.

Kdy jste se rozhodl, že se stanete farářem? Měla v tom nějakou úlohu rodina?
Bylo to v průběhu roku, kdy jsem byl na Karlově univerzitě. Podařilo se uskutečnit přestup na teologickou fakultu. Církev byla v tehdejší době přes všechny své nedostatky výrazným ostrovem svobody a demokracie uprostřed nesvobodných poměrů. Pro rodinu to bylo, pokud vím, nečekané, ale velmi dobře přijaté.

Bylo to jednoduché rozhodnutí nebo jste tápal? Přeci jen je to velká odpovědnost.
To rozhodnutí ve svůj čas dozrálo, ale byl to i určitý krok, který vyžadoval další osobní zrání a odpovídající vzdělání. Studium teologie koriguje řadu někdy zjednodušených představ a samo o sobě je pro mnoho studentů spíše zkouškou a prověřením víry. Tím vlastně víra roste. Když člověk projde třeba nesnadnou zkouškou, jeho víra je bohatší a pevnější. Zde by se mělo asi mluvit i o mnoha přímluvných modlitbách rodiny i církve. Je ovšem pravda, že studium je jedna věc a duchovenská praxe pak prověřuje tu praktickou odpovědnost.

V čem spočívá tato obtížnost?
Zažil jsem to od počátku tak, že duchovenské povolání je kombinací možná i desítky běžných povolání a že se musí řešit otázky a případy, na které studium teologie nedokáže připravit. Studium navíc probíhalo z části v době pražského jara, kdy vlastně na něj příliš času nezbývalo. Studenti právem viděli nutnost angažovanosti v době okupace a v čase nastupující normalizace. To byla svým způsobem vysoká škola života. Vyšly najevo charaktery mnoha lidí – také na teologické fakultě a v církvi.

Co pro vás víra v Boha znamená?
Vždy když přijde taková otázka, tak se nejprve dlouho bavíme o tom, kdo vlastně je Bůh, o kterém mluví bible. To je dnes pro převážnou část národa (tak si to myslím) k velké škodě naprosto neznámé a je to přitom otázka naprosto klíčová. Pokud se podaří vyjasnit čtenářům (případně posluchačům), bude vaše otázka vlastně zodpovězena. Biblická víra osvobozuje od náboženství a pověrčivosti, osvobozuje člověka od kultu hmoty a je jistým druhem společenství s živým Bohem. Křesťanské vyznání o tomto Bohu vypovídá, že je Vševládce (pantokrator). Ne příliš šťastný překlad „Všemohoucí“ podněcuje fantazii neznalých lidí o tom, co všechno asi takový Bůh vlastně může. Vyznání víry zde říká, že Bůh má vládu nade vším a že zvládne i problémy, které způsobili lidé vstupem na iluzorní cestu vlastní nezávislosti až i bohorovnosti. V praktickém životě víra v Boha v tomto smyslu znamená velikou relativizaci představ člověka o své vlastní genialitě a také relativizaci skutečností, které nejsme schopni řešit z vlastních sil. Například v oblasti politiky, zdraví, dokonce i smrti. Ve všech těchto oblastech lidé bez Boha projevují určitou míru často pověrečné víry, ale bez dostatečného vědomí, komu a čemu dávají svou důvěru. Křesťan zde může s apoštolem Pavlem říci: Vím, komu jsem uvěřil. (2.Tim 1,2).

Určitě vám vaše povolání, lze-li to tak nazvat, zabírá nebo zabíralo hodně času. Nevyčítala vám to rodina někdy?
Máte pravdu, farářování je i z tohoto pohledu náročné. Pracovní neděle, často i soboty, programy a setkání v plně rozvinutém sboru začínají, až když děti přijdou ze školy a manželka z práce. Nikdy není předem jasný konec pracovní doby. Třem našim dnes již dospělým dětem jsme se snažili předat doma i ve společenství církve to, co jsme z pokladu víry sami přijali.

V Soběslavi nežijete. Jak se stalo, že jste zde farářem?
V Soběslavi jsem něco málo přes rok. Mám již důchodový věk a těším se, že se v čase mého krátkodobého povolání podaří najít mladšího pracovníka, který pak bude bydlet na faře.

Spolupracujete se soběslavskou Rolničkou. Jak tato spolupráce vypadá?
V Rolničce mám pro různé věkové skupiny tři biblické hodiny týdně. A občas přijdou i jednorázové akce. Také v sousedním Seniordomě máme jednou týdně evangelické bohoslužby.

Co pro vás tato spolupráce znamená?
Jsem velice rád, že v Rolničce je velmi patrná atmosféra opravdové křesťanské lásky a služby. Diakonie je přirozená součást křesťanské víry a je to radost vždy a všude, když se to daří.

Je nějaký okamžik z vašeho působení v církvi, na který nezapomenete?
Vzpomínek je mnoho, dobrých i nedobrých. Těžko něco vybrat. Ty radostné a povzbudivé souvisejí hlavně se všemi blízkými spolupracovníky ze sborů, kteří prokázali moudrost, lásku a obětavost, a dokázali v dobrém vylepšit mnohé nápady a záměry, které se pak uskutečnily. Teď myslím hlavně na předchozí sbor v Českých Budějovicích kde jsem byl téměř sedmnáct let. Podařilo se například vybudovat nové centrum – sborový dům Archa v Kaplici. Rád také myslím na všechny, které jsem mohl při společných setkáních nad Biblí připravit ke křtu.

A ty nedobré vzpomínky?
Obtížnější vzpomínky souvisejí s tím, že v církvi nejsou jenom samí andělé, ale také ti, kteří podléhají všemožným pokušením. Někteří by dlouhodobě potřebovali nepřetržitou osobní duchovenskou (i jinou) péči, a často ji vyžadují třeba právě od faráře. A ten ji nemůže (a často ani nedokáže) v takovém rozsahu poskytovat, protože hodně přesahuje jeho možnosti i profesi. Jiní se pokoušejí v tolerantním prostředí církve najít příležitost k snadnému sebeprosazování, zpravidla ke škodě celého společenství. Někteří lidé v církvi nejsou dobrým příkladem ostatním, rádi se stavějí na odiv a někdy mají i své obdivovatele. Opravdový křesťan se s pokorou orientuje na příkladu Ježíše Krista a uchovává si pokoru i vůči bližním.

Spolupracujete nějak s ostatními církvemi?
V Soběslavi se o to pokoušíme. V předchozím sboru to fungovalo dlouhodobě velice dobře, a rovněž kontakty s evangelíky v sousedních zemích byly na velmi dobré úrovni. Považuji Českobratrskou církev evangelickou za ekumenicky velice otevřenou, připravenou spolupracovat se všemi, kterým je víra podle evangelia vzácná. Velice často jsou ovšem v ekuméně brzdou a překážkou některé církevní instituce, které by potřebovaly reformovat a hlubším porozuměním evangelia i nově formulovat své vlastní řády.

Jaké máte koníčky? Najdete si čas i na takzvanou světskou zábavu?
Na koníčky čas není, spíš se jedná vždy o nějaký zájem související s profesí, například studium sekt a nových náboženství. Mám také rád zajímavé dovolené. Někdy dojde i na divadlo nebo koncert, mám rád tradiční jazz i klasickou hudbu. Ale nevím, jestli něco z toho považujete za světskou zábavu.

Máte své osobní krédo nebo něco, čím se řídíte?
Když se řekne „krédo“ farář vždy myslí na Apostolicum: Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země….atd. Toto vyznání víry je ve skutečnosti velmi stručnou zkratkou toho, co obsahuje bible. Je to vlastně stálý odkaz do knihy, kde je zachyceno nezměrné množství příběhů a životních situací. A zpravidla se tam vždy najde inspirativní myšlenka, která člověku v situaci nouze pomůže.

Daniel Matějka

Narodil se roku 1947 v Jindřichově Hradci

Základní školu navštěvoval do roku 1956 ve Strmilově, pak v Břeclavi

Maturoval na Střední všeobecně vzdělávací škole v Břeclavi

Poté studoval na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze, Komenského evangelické bohoslovecké fakultě v Praze

V rámci studia absolvoval i roční studium na Universitě v Lausanne a dva krátkodobé studijní pobyty: 1994 v Selly Oak Colledges ve Velké Británii a v roce 1999 v SRN na Universitě v Heidelbergu

Po studiích čekal na udělení státního souhlasu k duchovenské službě jako topič v Interhotelu Palace a v Interhotelu Jalta.

Poté působil jako vikář a posléze farář Českobratrské církve evangelické na Farních sborech v Chrástu u Plzně, v Plzni v Korandově sboru, v Českých Budějovicích a nyní (v důchodovém věku) v Soběslavi.