Již v nejstarší knize gruntovní jmenují se někteří majetníci domu „vedle chrámu“. Například roku 1438 Tomáš Kolář ze Slap.
Když začínají knihy souvislé na počátku 16. století, dům je majetkem rodiny Lichviců, která patřila k původním táborským rodinám, neboť roku 1440 je uváděn Martin Lichvička a stejné jméno má i první vlastník Martin Lichvice, soukeník.
O Martinu Lichvicovi se vypravuje, že byl „dlužník lidský, kdežto Janovi, jeho synu, dal pán Bůh živnost.“ Dům od otce koupil a dluhy zastával. Po velkém požáru v Táboře roku 1532 byl dům č. 5 vystaven znovu Janem, synem Martina Lichvice, na místě starého, požárem zničeného, o němž máme onen zápis již z r. 1438. V té době vznikly pravděpodobně i rozlehlé třípatrové sklepy, svědčící o tom, že již tehdy Jan vedle své živnosti postřihačské anebo spíše prodeje sukna ve velkém – vedl též silně várku a šenk piva i vína.
V polovině 16. století se ve městě uvařilo ročně okolo 45 000 hektolitrů piva.
V majetku rodu Lichvicovského (Lichvického) – jemuž erb a predikát „z Lichvice“ udělen – zůstává dům až do roku 1569. Po něm přešel do rukou Pavla Zálužského, primasa městského a císařského rychtáře. K roku 1577 děje se zmínka, že před domem Lichvicovským Řehoř, knihař z Prahy, knihy prodával. Pokládejme toto za první knihkupectví v Táboře, ovšem pojízdné. Roku 1639 je prodán dům Zikmundovi Myslíkovi, svobodnému pánu z Hyršova, za 2000 zlatých a ten téhož roku jej postoupil své nevěstě, urozené Alžbětě Johanně Černínové z Chudenic, kterou roku 1640 pojal za manželku. Za třicetileté války v Táboře veselo nebylo. Mladá paní bydlela v tomto domě sama, zatímco její choť sloužil v císařském vojsku jako důstojník, který zbytek života prožil v klášteře Karmelitánů malostranských v Praze. Po své smrti jim odkázal veškerý svůj majetek. Karmelitáni si domu mnoho nehleděli, ačkoliv ho drželi více než jedno století. A tak dům chátral, což dokládají i zprávy úřadu krajského hejtmana, kterému byla část místností pronajata.
Roku 1777 prodali dům karmelitáni královskému poštmistru Josefu Čížkovskému. Až do své smrti v roce 1786 usiluje o vystěhování krajského hejtmanství. Roku 1838 byla kancelář zrušena.
Po roce 1838 byly místnosti pronajaty finančním úřadům. V polovině 19. století zde sídlí samosprávní úřad; poté v 70. letech měla v poschodí svoji místnost Měšťanská beseda, v přízemí byl hostinec, v patře se scházela místní elita.
Roku 1933 koupil dům hoteliér Jaroslav Teverný, který jej uvedl do původního stavu. Dřívější Formanka byla změněna na hotel Beseda.
Radim Pekař, histori