Píše se rok 1939 a německá vojska přichází do Tábora. Má matka Zdeňka Smažíková mi často vyprávěla, jak německé jednotky v Táboře zasáhlo sněžení. Matka opustila Tábor v roce 1941. Poté pracovala v rakouské továrně Semperit ve Wimpassingu. Zde potkala svého životního partnera Josepha Huybrechtse. Na konci války na jaře roku 1945 byla Rudou armádou poslána do Antverp v Belgii.

Po druhé světové válce se nežilo snadno. Ačkoliv byla Belgie osvobozena v roce 1944, moji budoucí rodiče o osvobození dlouho nevěděli, protože prakticky neexistovala komunikace mezi Belgií a Wimpassingem v Rakousku. Když v květnu 1945 přicestovali do belgického města Kapellen, nevlastnili nic kromě oblečení, které měli na sobě. Dům otcových rodičů byl velmi poničený německými bombami. Na tom území jich skončily stovky a mnoho civilistů jim padlo za oběť. Dům rychle opravili, aby byl znovu obyvatelný.

KLUK TÉ CIZINKY

Já, François Huybrechts, jsem se narodil 11. srpna 1945. V nemocnici si lidé nejdřív mysleli, že má matka je Němka, protože se v Rakousku naučila trochu německy, a tak se alespoň mohla dorozumět. Život ubíhal a já rostl. Často jsem slýchával otázky: „Kdo jsi? Kluk té cizinky?“

O pět let později jsme si, navzdory vysoké nezaměstnanosti, která v té době postihla Belgii, pořídili domek. Otec pracoval v přístavu Antverpy a byl za svou práci dobře placený, ale hodně se nadřel. Většinu peněz tenkrát spolkla hypotéka na dům. Financí nebylo nazbyt, přesto nám nic nechybělo, chodil jsem do skauta a získal dobré vzdělání.

POPRVÉ V TÁBOŘE

Na podzim roku 1956 se sousední rodina, která už měla televizi, zmínila, že vysílají program o Československu. Cestovní kancelář pak začala nabízet zájezdy do Československa. Tak jsme se rozhodli, že v červenci roku 1957 navštívíme Tábor.

V té době mi bylo 12. Můj strýc Josef Hora na nás čekal na nádraží. Bylo to šťastné shledání po všech těch letech. Zavítali jsme do domu mé matky, kde jsme zůstali 14 dní. V minulosti to musel být krásný domov. Můj dědeček Josef Smažík ho koupil, když byl mladší, a byl tak stále majetkem rodiny. Sestra mé matky Marie, její manžel Josef Hora a syn Jiří zde žili po smrti Eleonory Smažíkové, mé babičky.

Strýc Josef Hora býval krejčí. Ačkoliv mu v té době bylo 75 let, pracoval jako noční hlídač v nedaleké továrně. Jistě nebyl spokojen s tím, co komunističtí pohlaváři té doby tvrdili v Rudém právu. Lidé si pamatovali lepší časy před válkou, ale byli velmi opatrní, když o nich mluvili.

NAVŽDY ZAVŘENO

Vyprávělo se také, že na Žižkově náměstí v místech, kde se dnes nachází hotel Nautilus, byl obchod s oblečením provozovaný Židy. Během našich pravidelných návštěv jsme si všimli, že je vždy zavřený.

Když jsme Tábor, který mě při poslední návštěvě uchvátil krásnými budovami, navštívili za pár let, hodně se toho změnilo. Komunisté se nezajímali o údržbu staveb. Bylo zvláštní, jakým způsobem byl život v Československu organizován. Měli jsme dojem, že o politice se mluvilo pouze za zavřenými dveřmi.

Co se týče místního jídla, musím říct, že mi chutnalo, i přesto, že zásobení prodejen nebylo slavné. To byl důsledek ekonomického plánování a my netušili, jak funguje. V Belgii bylo v té době k dostání vše a existovala zde soutěž mezi obchody o nejnižší možné ceny. Ale také jsme museli tvrdě pracovat, abychom měli peníze a mohli nakupovat.

V roce 1967 jsem si vzal Agnes. Znali jsme se tenkrát už dlouho. Dnes jsem spolu téměř 52 let a máme jednu dceru. 34 let jsem pracoval ve firmě General Motors.

Do Tábora jezdíme pravidelně. S chutí si tu dám knedlíky se zelím, bramborový salát s řízkem a také houbovou polévku.