První otázka je asi na místě, proč jste se zapojil do projektu 1 muž, 30 dnů, 30 maratónů, jehož výsledkem bylo, že jste za 30 dnů oběhl Island?
Nápad jsme vymysleli s přítelkyní, takže jsem se zapojit musel. Uskutečnění projektu má dvě linie. Jednak spolupráci s pražským sportovním klubem vozíčkářů a autonehodu, která se stala nedaleko Chýnova. Seděl jsem na sedačce spolujezdce. Při srážce s jiným vozem jsem se těžce zranil. Měl jsem rozlámaná žebra, sešrotovaný hrudní koš ze všech stran a titanovými šrouby sešroubovanou páteř.

To jste se určitě potom dával dlouho dohromady.
Léčil jsem se s tím několik měsíců. Ze začátku jsem mohl jenom ležet, pak jsem mohl jenom ležet a stát, ale nesměl jsem si sednout. Páteř jsem totiž nemohl namáhat v ohybu. Nejdříve jsem vůbec nechodil. Za nějaký čas jsem dostal berle a nakonec mě doktoři poslali do Rehabilitačního ústavu v Kladrubech. Na stejném místě se léčí třeba motorkáři po vážných nehodách nebo holky, které spadly z koní. Tihle všichni byli ale na vozíku a neměli moc velkou šanci, že by se z něj někdy zvedli. A i přesto na nich bylo vidět, že se s tím dokážou poprat, že mají obdivuhodnou vnitřní sílu. To mě hodně inspirovalo. Mimochodem, maratón shodou okolností začínal přesně na den pětiletého výročí autonehody.

Jak jste tohle všechno zvládal?
Já jsem tenkrát byl poměrně ve špatném psychickém stavu a v rehabilitačním ústavu jsem viděl spoustu lidí, kteří na tom byli fyzicky hůř než já, ale psychickou stránku měli zase o dost lepší. Spřátelil jsem se tam například s Marií Bártovou. Ta byla jednou z těch, která spadla z koně. Přestože byla na vozíku, zářila jako sluníčko a na ostatní pacienty působila velmi pozitivně. Se zraněním a jeho následky se dokázala rychle vypořádat. Mě samotnému připadal její přístup až neuvěřitelný. V podstatě jsem mezi podobnými lidmi vypadal jako simulant. Já jsem v té době byl už soběstačný. Mohl jsem normálně chodit i bez berlí. Okolo sebe jsem měl ale lidi na vozíku.

Jak vás tak poslouchám, muselo to na vás asi hodně zapůsobit.
To je pravda. Dokonce jsem tehdy začala přemýšlet, že kdyby byla někdy nějaká možnost jim více pomoci, že bych to určitě rád udělal. Pak ta šance přišla.

Opravdu? Jak se to stalo?
S přítelkyní jsme dva roky před tím, to znamená v roce 2010, Island společně navštívili a koupili jsme si tam malou knihu, která se jmenovala Padesát šíleně romantických věcí, které můžete dělat na Islandu. Jedna z těch věcí byla, že si člověk v letní sezóně, kdy je tam skoro 24 hodin vidět, půjčí auto a během čtyřiadvaceti hodin polárního dne objede celý ostrov, koupí si spoustu coca coly, brambůrků a právě v té knize je to považováno za šílenou romantiku. My jsme na to nejdříve nevěřícně koukali a přítelkyně najednou povídá: „Co to je za romantiku. Kdybys byl frajer, tak bys to oběhl." Samozřejmě to myslela ze srandy. Ale mě se myšlenka zalíbila i vzhledem k tomu, že hodně tíhnu k severským zemím, byl jsem třeba i v Grónsku či ve Skandinávii. Na Island se rád vracím a tenhle nápad byl, dalo by se říci, spouštěcím mechanismem.

Takže jste hned začali s přípravami na uskutečnění maratónu?
Na realizaci projektu jsme začali pracovat pár měsíců na to. Zjistili jsme, že kdyby se mi podařilo oběhnout Island za třicet dnů, byl bych prvním na světě, kdo by to zvládnul. Chtěl jsem to jednak udělat pro vlastní potěšení, protože rád běhám, a také pro vozíčkáře. Maratón jsme tedy uskutečnili na počest klubu vozíčkářů a zároveň jsme pro ně tímto způsobem vybírali i peníze. Já jsem s nimi dokonce uzavřel gentlemanskou dohodu, že každým maratónem bych jim chtěl vyběhat alespoň tisícovku. Za celý projekt tedy celkem třicet tisíc a když se mi to nepovede, že to za platím ze svého. Ještě jsem běhal maratóny různě po Evropě. Za každý přípravný jsem jim posílal 300 korun. Přítelkyně třeba za každý můj uběhnutý maratón věnovala stovku a přispěli i další lidé. Těch třicet tisíc se na kontu nahromadilo docela rychle. Než si na začátku března za sto tisíc vozíčkáři koupili handbike, což je vozítko, které pohání ruce, bylo na účtu 150 tisíc.

Proč jste s sebou na cestu vzal i přítelkyni s miminkem?
Původně syn nebyl v plánu. To, že čekáme miminko, jsme zjistili ve chvíli, kdy už byl celý projekt rozjetý, to znamená, že například byli nakontaktovaní sponzoři. Uvnitř nás se v té chvíli odehrával obrovský vnitřní boj. Uvažovali jsme, že maratón kvůli miminku posuneme, nebo že by s ním přítelkyně zůstala doma a já jsem jel na Island sám. Úplné zrušení maratónu ale nepřipadalo v úvahu.

Jak byste maratón zvládnul sám bez týmu, tedy přítelkyně?
Máme tříkolový kočárek na běhání, který dobře drží směr. Už jsem byl připravený i na variantu, že pojedu sám a že si s sebou vezmu právě tento vozík, nacpu ho stanem, spacákem, jídlem, pitím a vyrazím. Ještě asi měsíc před odletem jsem zkoušel, jak by se s ním dalo dlouhodobě běhat. S kamarády z horolezeckého klubu jsme proto udělali závod z Prahy do Drážďan. Někdo jel v lodi, jiný na kole a já jsem běžel. Během tří dnů jsem s tímto vozíkem uběhnul ekvivalent pěti maratónů. Vypadalo to, že to lze zvládnout. Nakonec jsme si ale řekli, že s dvouměsíčním dítětem, které v podstatě jen leží, spinká a občas potřebuje nakojit, to nebude žádný problém.Samozřejmě jsme si od rodičů vyslechli, že jsme nezodpovědní, ale od uskutečnění projektu nás to neodradilo.

Připravoval jste se nějak vy osobně? Přeci jen byl běh náročný na psychickou i fyzickou stránku.
Samozřejmě, bez přípravy by se to asi nepovedlo. Já jsem měl možná tu výhodu, že jsem se běhu věnoval už před tím a v posledních letech jsem si třikrát až pětkrát do roka střihnul i nějaké maratóny, což je 42,195 kilometrů. Když jsem se připravoval, snažil jsem se denně uběhnout minimálně půlmaratón. To je přesně půlka maratónu. K tomu jsem ještě na víkendy jezdil do Německa na oficiální závody. Jeden se běžel v sobotu, pak jsem si zjistil, kde nejblíže se běží v neděli, tam jsem přijel, přespal v autě a po závodu jsem odjel domů. Účastnil jsem se i horských maratónů, ve kterých se běhá hodně do kopce, takže tréninkový efekt je větší, a zvládl jsem i ultramaratón. Ten nemá vzdálenost přesně definovanou. Obecně je to všechno, co je delší než 42,195 km.

Vzpomněl byste si na nějaký?

Například na noční osmdesátku, která se běžela lesem německém Fidelitas Nachtlauf . Když jsem se ujistil, že jsem schopný dlouhodobě uběhnout půlmaratón denně, řekl jsem si, že by to mělo jít. Navíc jsem věděl, že to v lidských možnostech je. Jeden americký maratónec uběhl dokonce padesát maratónů v padesáti dnech. Samozřejmě jsem si nezkoušel třicet dnů běžet třicet maratónů, protože pak už bych na sto procent věděl, že to dokáži. To už by pak pro mě nemělo smysl a už by to nebyla výzva.

Jak se tvářila přítelkyně, že nakonec pojedete všichni?
Myslím, že to vzala sportovně. Jelikož to právě ona vymyslela, hned od začátku jsme počítali, že na Island pojedeme oba. V plánu bylo, že si půjčíme osobní auto, v němž se dají sklopit sedačky, abychom tam mohli spát, protože na Islandu není kolem cesty moc hotelů. Když jsme ale zjistili, že jsme v očekávání, v první chvíli jsem ani já nebyl úplně přesvědčen, že je dobrý nápad, aby jeli se mnou. Nakonec jsem byl rád, že jsme se domluvili, protože to pro mě byla obrovská podpora. Nejen tím, že mi vařila snídaně a večeře a cestou sendviče a čaje, ale hodilo se i to, že už z dřívější doby měla masérské kurzy. Bylo to moc příjemné. Když víte, že každých deset kilometrů na vás někdo čeká, tak se běží úplně jinak.

Když už jsme naťukli Island, povězte, jak to tam vlastně bylo. Co jste museli udělat jako první?
Nejdříve jsme si museli půjčit auto, v němž se dá v podstatě žít a spát. První vozidlo se nám rozbilo hned druhý den. Nešlo v něm topení, což byl problém, protože jsme stabilní teplotu museli udržovat kvůli miminku. Dostali jsme tedy Ford Transit zlehka upravený na obytnou dodávku.

Jaké jste v něm měli k dispozici vybavení?
Právě že nic moc. Byla to v podstatě vybrakovaná dodávka, kde byla přední řada sedadel, řidič a dva spolujezdci. Za tím byla pseudo kuchyňská linka, malý dřez, dvě plotýnky na plyn, malá lednička a topení. Zbytek auta vyplňovala pryčna, kde jsme mohli dva plus jeden malý spát. Vybavení tedy žádný velký luxus, ale dalo se to přežít.

To jste se v takových podmínkách dokázal vyspat?
Určitě. Když celý den běžíte, usnete pak jakkoli. Třeba i ve stoje.

Jak jste měl cestu naplánovanou, kolik hodin denně jste běžel?
Když vezmete celý okruh kolem Islandu a vydělíte ho maratónskou vzdáleností 42,195 kilometrů, tak to vyjde na 32 maratónů a kousek. To ale nevypadá hezky. Rozhodli jsme se to proto rozdělit na třicet maratónů. Tím pádem jsem věděl, že každý den musím uběhnout o něco více než jeden maratón. V průměru jsem denně musel zvládnout 44 kilometrů. Ze začátku jsem se snažil běžet trochu více, někdy třeba 48 kilometrů, jindy zase 46 kilometrů. Ke konci už to zase vypadalo, že by mi na závěr nějaké kilometry chyběly, takže jsem zase brzdil. Vždycky jsem se snažil uběhnout alespoň o pár set metrů víc, protože navigace, kterou jsem měl u sebe, nebyla úplně přesná. Na čas jsem moc nehleděl, protože i vzhledem k povětrnostním podmínkám nikdy nevíte, jak to půjde. Nejlepší čas, který jsem měl, byl asi 4,5 hodiny a naopak nejdelší čas asi osm hodin. Když fouká vítr proti vám a ještě silný v nárazech až 80 km/h, to se moc dobře neběží.

Kolik jste tedy celkem uběhl kilometrů?
Celkem jsem uběhl 1312 kilometrů. Hlavní islandská silnice měří 1338 kilometrů. Já jsem se z ní ve dvou místech musel odchýlit. Poprvé to bylo na začátku východních fjordů, kdy na ní na několika desítkách kilometrů chyběl asfalt. Vybral jsem si proto silnici, která měřila asi 20 kilometrů a vedla přes hory. Sice byla také bez asfaltu a měla velké převýšení, ale zase jsem se z ní rychleji dostal na vyasfaltovanou silnici. Jenže na konci by mi zase trochu chybělo, tím že jsem se oddálil od té hlavní silnice, která vedla ze severu na jih, tak jsem se zase musel odchýlit a musel jsem nahnat kilometry jinde. Zhruba 15 kilometrů jsem musel pak naběhl po vedlejší silnici. Ale na 99 procent trasy jsem se držel hlavní silnice zvané Ring Road.

Jakým terénem jste běžel?
Celé jižní pobřeží je poměrně hodně rovinaté. Tam se běží docela dobře, pokud odhlédneme od silného větru, který tam má zase prostor pořádně se projevit. Východní fjordy jsou už trochu kopcovité. Překonával jsem také dva nebo tři horské hřebeny. No a směrem na hlavní město Islandu Reykjavík je to už docela rovinka. V podstatě jsem startoval přibližně sto metrů nad hladinou moře a v rámci celého běhu jsem se dostal, myslím si, necelých 700 metrů nad hladinu moře. Na kopce to až zas tak náročný terén není, spíše na vytrvalost. Člověk musí ve více frekventovaných místech sledovat i dopravu, aby se nějakému autu nepřipletl pod kola.

Jaká je vlastně doprava na Islandu.
Automobilový provoz je v porovnání s našimi poměry v České republice o dost slabší. Nesmíme ale brát v úvahu okolí Reykjavíku, kde je doprava naopak hodně silná a funguje tam i americký způsob myšlení. To znamená, mám to sice jen pár set metrů, ale proč bych nejel autem. Když se ale dostanete pryč z nejhustěji obydlené části, je to doslova pohoda. V některých oblastech projedou třeba jen dvě auta za hodinu. Devadesát devět procent řidičů se ale snaží chodcům, v mém případě běžcům, vyhnout širokým obloukem.

Máte třeba i opačnou zkušenost?
Jednou se mi stalo, že mě málem srazil nějaký blázen, který vůbec nesledoval cestu. Prostě držel volant, koukal někam dolu a cvakal si tam nějakou smsku. Pak se mi také přihodilo, že jsem běžel po levém okraji silnice, abych měl přijíždějící auta čelně, a jel vedle mě autobus. V tu chvíli tím samým směrem přijížděl další autobus a začal ho předjíždět. Autobus projel těsně kolem mě. Dělili nás asi dva až tři centimetry. To jsem měl hodně nahnáno.

Jaké vás při běhu provázelo počasí?
Nebylo úplně dobré. Já jsem běžel na podzim, to už samozřejmě turistická sezóna není. Na rozmary počasí jsem byl ale částečně psychicky připravený. Běh mi znepříjemňoval hlavně silný vítr, déšť, teploty sice trochu nad nulou, ale ne moc. Nejkritičtějších bylo prvních deset dnů. Z toho jsem měl kolikrát i deprese. Bylo to jako když si vlezete do bazénu, do vody, která vám sahá po krk a zkusíte v tom běžet. Zhruba takový pocit to občas byl. Často foukal silný protivítr. Nakonec to skončilo i tak, že můj islandský kamarád, který byl doma připojený na internet, mi sledoval předpovědi počasí. Psal mi i sílu větru. Já jsem se pak vždycky rozhodoval startovat tu každodenní etapu podle toho, kdy měl být vítr nejslabší. Někdy to bylo brzy ráno, někdy jsem ale naopak čekal do pozdního odpoledne. Pak se to nějak zlomilo a následujících dvacet dnů bylo až nepřirozeně krásné počasí na Island a na roční dobu, tedy podzim. Svítilo sluníčko a ustal i protivítr. Dokonce jsem měl spálený nos i tváře. To bylo velké štěstí.

Potkala vás na cestě nějaká milá překvapení?
Určitě. Byli to všichni lidé, kteří se ke mně připojovali. Jednou mi dokonce volala i islandská televize a ptala se, jestli mě chytnou někde na trase. Přijela redaktorka s kameramanem, něco natočili, popovídali jsme si a než jsme se rozloučili, přinesla mi krabici, kde, jak se později ukázalo, byla spousta různých islandských dobrot, například masa a chleby. Kromě toho ještě říkala, že někde zaznamenala, že nás k oběhnutí Islandu inspirovala knížka Padesát šíleně romantických věcí, které lze dělat na Islandu. Moje přítelkyně se o té publikaci vyjádřila, že v ní není nic romantického a řekla něco v tom smyslu, že je to blbost. Já jsem to do angličtiny přeložil jako bulšit. V tu chvíli mě prostě jiné slovo nenapadlo. Ta redaktorka se na mě pak podívala a říkala: „Víš, tu knížku, o které jsi mluvil s kolegy, ta blbost, tak tu jsem napsala já." Vzala to sportovně a s humorem. Dostali jsme od ní ještě dvě knížky, a to Padesát nejšílenějších věcí, které na Islandu můžete ochutnat a Padesát nejšílenějších věcí, které na Islandu můžete udělat. Ty šílený věci, které můžete na Islandu ochutnat, byly právě v té krabici.

Co lze na Islandu například dělat šíleného?
Různě, obstarat si kérku, potápět se k vrakům lodí, jít si zaplavat v zimě do moře a podobně. Mimochodem, redaktorka také říkala, že až budou připravovat další vydání této knížky, že už to nebude padesát ale padesát jedna nejšílenější věcí a tou novou bude právě oběhnutí Islandu za třicet dnů.

To je hezké. Vzpomněl byste si, co bylo na maratónu nejtěžší?
Kupodivu to nebyly první kilometry. V tu chvíli mě doprovázelo několik běžců z Reykjavíku a spoustu kilometrů jsme spolu vyloženě prokecali. Pak mi vždycky píply hodinky, že jsem už uběhl maratónskou vzdálenost. Rychle to utíkalo. Nejtěžší bylo asi překonat silný protivítr a déšť. 

Vy jste měl u sebe navigace?
Na ruce jsem měl běžecké hodinky s navigací a ještě jedny záložní v batohu, kdyby náhodou došly baterky, tak aby alespoň na jedné navigaci ty údaje zůstaly.

Průběh maratónu popisujete tak idealisticky. Řekněte mi ale, vám se do cesty postavily dva tunely, což pro vás byla malá komplikace, pokud se nemýlím.
Ano, to je pravda. Jeden byl na přechodu mezi jižním pobřežím a východními fjordy. Ten měřil jen 1 500 metrů a byl uprostřed pustiny. Navíc tam nikdo nevybíral mýtné, takže jsem ho proběhl a nic jsem neřešil. Ten druhý je nedaleko Reyjavíku a zkracuje cestu přes záliv Hvalfjördur. Islanďané sice kolem fjordu, u něhož byl záliv, postavili silnice, ale zaběhl bych si kvůli tomu asi 80 kilometrů navíc. Aby urychlili provoz, který je v této oblasti poměrně silný, tak právě vytvořili podmořský tunel. Tím se osmdesátikilometrová vzdálenost zkrátila na zhruba 6,5 kilometru. Tam už se ale mýto vybírá a tím pádem tento tunel i někdo hlídá a kontroluje.

Jak jste ho tedy překonal?
My jsme od začátku žádali o oficiální povolení s tím, že z naší strany budou splněny jakékoliv podmínky. Dvakrát nám to odmítli. Jako důvod uvedli, že by museli zastavit na dlouhou dobu provoz v tunelu. To udělat nechtěli, protože je to důležitá dopravní tepna. Nakonec se ke mně krátce před tím, než jsem k tunelu doběhl, přidali běžci a jeden z nich říkal, že v tunelu teď probíhá údržba a provoz v noci na určitou dobu zavírají. Zase prostřednictvím islandského kamaráda jsem ještě jednou zažádal o další oficiální povolení a bylo nám napůl oficiálně vyhověno. Člověk, který měl po dobu prací tunel na starosti, řekl, že tam musím proběhnout v době uzavírky. Tunel zavírali, když byl nejnižší provoz, to znamená kolem druhé hodiny ranní. Jedno auto muselo jet přede mnou, druhé za mnou. Seč mi síly poslední den stačily, tak jsem 6,5 kilometru sprintoval. V tunelu to nebylo moc příjemné, protože jsem dýchal nahromaděné výfukové plyny. Nakonec to byl jeden z nejsilnějších zážitků. Další byl pak závěrečný běh do Reykjavíku, kdy se ke mně po trase přidávaly desítky běžců. Mezi nimi byl například i zlatý paralympionik plavec na 200 m Jon Margeir Sverrisson.

Zrazoval vás někdo od podniknutí této dobrodružné cesty?
Jéje, spousta lidí. Jak rodiče přítelkyně, tak moje máma, kolegové v práci, například jedna kolegyně mi řekla: „Ty tam umřeš." Na druhou stranu sám za sebe můžu říct, že se na Islandu cítím mnohem bezpečněji než v Čechách. Jednak tam žije méně lidí a i kriminalita je tam nízká. V podstatě lze říct, že většina obyvatel severských zemí jsou uzavření lidé. Nejdříve se k vám chovají tak nějak chladně, s odstupem, ale postupným sbližováním se začínají otvírat a pak jsou naopak daleko lepšími a pevnějšími přáteli. To je rozdíl oproti třeba Čechům.

Jaký byl vlastně doběh do cíle?
To byla pohádka, kterou zároveň i prožíváte. Na jednu stranu to na začátku vypadalo neskutečně, nikdo tomu nevěřil. Kromě mě. Já sám věřil tomu, že by to mohlo jít, ale samozřejmě islandská příroda je natolik nevyzpytatelná, že stoprocentní záruku nemáte i když máte natrénováno. Může bouchnout sopka a urvat kus silnice a byl by s maratónem konec. Bylo tam spousta faktorů, které se mohly pokazit, ale naštěstí se tak nestalo.

Když se podíváte zpátky, šel byste do toho znovu?
Určitě. Člověk má podle mě pocit, že nějak více žije, když je vystavený živlům. Na druhou stranu potkává spoustu zajímavých lidí.

Plánujete v brzké době podobnou pouť?
Vrátím se zase na Island. Vypadá to, že by se dalo pomoci handicapovaným sportovcům jak na Islandu, tak i v České republice. Teď to říkám úplně poprvé, chystám se startovat z nejsevernějšího bodu Islandu a proběhnout vnitrozemím do nejjižnější části. Mělo by to být zhruba 500 kilometrů. Na vzdálenost to není moc, ale trasa vede přes vnitrozemí, kde dosud není vybudovaná žádná pořádná silnice a osmkrát se tam musí prostoupit řeka. Uvidíme, jak to půjde zrealizovat. Navíc už si nebudu moci dovolit luxus doprovodného vozidla. Tohle totiž zvládnou jen velká terénní auta s náhonem na všechna čtyři kola. Lze si je sice půjčit, ale není to zrovna levná záležitost. Budu odkázaný sám na sebe. Budu mít zkonstruovaný speciální jednokolový vozíček za sebe, do něhož naskládám veškeré vybavení a povezu i zásoby. S batohem, který má 15 – 20 kilogramů se moc běžet nedá.