Elektronickou poštou se šíří BABVIČKA. Zpráva zaujme už překlepem v názvu. A pokračuje milým úvodem: „Nevím, proč je na světě tolik pomníků se sochami velkých vojevůdců a státníků. Dobývali, osvobozovali, okupovali, roztřískali, vybudovali, ubránili, potlačili, vyhlásili a kdovíco ještě. Nevím, proč už dávno všechny takové sochy nebyly odvezeny do hutí a přetaveny v jeden největší pomník na světě, pomník na-ší babičky Markéty, která všechny ty velké věci vojevůdců a státníků vydržela.“

Následuje pravdivý příběh rodiny ze Znojma z doby nacistické okupace, od nějž člověk zvedne oči až na konci textu, kde se místo podpisu autora skromně krčí zkratka KD. Jsou to iniciály Karla Daňhela, ředitele Divadla Oskara Nedbala v Táboře.

Kdybyste měl vybrat nějakou krátkou ukázku z celého textu, která by to byla?
Příhoda, kterou babička Markéta, tehdy mladé děvče, zažila na nucených pracích v Německu. Stalo se to před koncem války, když ji poslali na školení do Würzburgu. Vzala si s sebou mandolínu, knížku a plynovou masku. Ve vlaku si začala číst. V kupé proti ní seděl pán a řekl jí: „Slečinko, tu knížku dlouho číst nebudete.“ Uplynula chvilka, a vlak prudce zabrzdil. Nálet. Všichni ven! Jak se lidé o překot tlačí, jedné mamince se vzpříčí kočárek s dítětem v uličce. Nemůže s ním pohnout. Anglická letadla se blíží, a tak vybíhá z vlaku sama. Pán z kupé Markétě radí, ať se schová za blízkou hranici dřeva a sleduje, odkud nalétávají anglická letadla. Podle toho ať se vždycky před nimi schovává na opačnou stranu hranice. Letadla nalétávají nad trať. Angličtí piloti střílejí nejdřív do vlaku a pak kolem trati, kde se schovávají lidé. Když letadla odletí, je Markéta tak otřesená, že zapomene na větvi u hranice dřeva plynovou masku i mandolínu. To nejhorší ale uvidí ve vlaku. Střela proletěla kočárkem a zabila dítě, které maminka nestačila odnést.


Tahle příhoda skličuje svou děsivou obyčejností v kontextu tehdejší doby…
Souhlasím. Člověk si najednou uvědomí, že kdyby se narodil ve Znojmě ve dvacátých letech jako Markéta, pak by ho o nějakých osmnáct let později potkalo něco podobného. Markéta ale zažila v takzvaném Reichu i mnohem strašnější události. Musela třeba vlastníma rukama vybírat zbytky těl dělníků, kteří se před bombardováním schovali do kanálu a ten dostal přímý zásah. Anebo se dusila potmě, o hladu a žízni v zasypaném krytu mezi plačícími dětmi i dospělými a na poslední chvíli se k nim prokopala záchranná četa. Pak podepsala revers, že už nikdy při náletu nepůjde do žádného krytu. Když z letadel padaly bomby, dívala se na to a říkala: „Jestli mám umřít, ať je to na čerstvém vzduchu.“ Vidě-la mnoho utrpení a mnoho mrtvých a zraněných. Nicmé-ně právě příhoda z vlaku, při které vyhasl jeden dětský život, se asi nejvíc zaryje do citové paměti.


Markéta je vaše babička?
Ne, tchýně. Babička jí jen říkáme. Velice příjemná a moudrá žena. Když občas vzpomínala na svoje zážitky z války, poslouchal jsem jako u vytržení. Silné příběhy, které zažili a zažívají obyčejní i neobyčejní lidé, jsou pro mne mnohem zajímavější než upocené seriály a vymyšlené literární zápletky. Mezi námi žije mnoho nepoznaných hrdinů. Pro mě je svátek, když se s nimi setkám a oni se o svůj příběh se mnou podělí. Babiččiny vzpomínky jsem si už před několika lety nahrál na magnetofon a zapsal. Pro sebe a svoje přátele. Ať jako já žasnou, co všechno člověk dokáže vydržet, a přitom zůstat poctivý a skromný. Mnozí z těch, kteří bojovali v zahraničních jednotkách i v domácím odboji, odmítali jakékoli výhody. I dnes je slyším říkat, pokud ještě žijí: „My jsme to nedělali pro žádné výhody a pomníky a medaile. Dělali jsme to pro vlast.“ Kdo z mladých lidí ještě ví, čemu se vlast říká a co to znamená? Babička před nějakým časem odmítla nabízené odškodnění za totální nasazení v Říši. Říkala: „To utrpení žádné peníze nevyváží a ztracené životy nevrátí. Nemohla bych se na ty peníze ani podívat, natož si za ně něco koupit. Kdybych tak třeba mohla koupit život tomu dítěti zabitému ve vlaku, pak ano.“


Žila ve Znojmě, tedy v tehdejších Sudetech. Proč odtud nemuseli odejít do vnitrozemí?
Protože pocházela ze smíšené rodiny. Její maminka byla Rakušanka, tatínek Čech. Takové rodiny směly v Sudetech zůstat. Jmenovali se Veselých a hlásili se k češství. A pak v září 1938 přišli do pohraničí nacisti… Markéta pocházela ze čtyř dětí. Měla mladší sestru Štěpánku a bratry Karla a Otu. Všichni se museli postupně dostavit na místní oberlandrát, tedy správní úřad. Tam jim německý úředník přidělil národnost.


Podle čeho?
Podle věku. Komu už bylo osmnáct, prohlásili ho za Němce. Kdo byl mladší, byl Čech. Mělo to svůj darebácký význam. Dospělé muže Němci potřebovali naverbovat do wehrmachtu. Zrovna tak dospělá děvčata musela plnit povinnosti jako příslušnice Třetí říše. Markétě bylo právě osmnáct, a proto jí úředník řekl: „Blahopřeji vám, slečno. Ode dneška jste občankou Říše a příslušnicí velikého německého národa.“


Jak to nesla?
Prohlásila, že říšskou Němkou být nechce. Že je Češka, stejně jako její mladší sestra Štěpánka, a Češkou vždycky bude a německy neumí ani slovo. Německy ale uměla dobře. Na to úředník řekl: „Jen si moc nevyskakuj, děvenko. Víš, co je to Dachau?“ Markéta tedy přestala „vyskakovat“ a stala se říšskou Němkou. Další z dětí, kdo se měl stát Němcem, byl už plnoletý bratr Karel. Pak by ho čekala služba ve wehrmachtu. Jenomže on byl komunista. Ani na úřad nešel a rovnou uprchl na území okleštěného Československa. Tam ještě říšská moc nesahala.


Co na to jeho rodiče?
Byli zoufalí. Jednak nevěděli, co se synem je, a jednak do jejich domečku poblíž kasáren vpadlo gestapo. Zpřeházeli celý dům a zase padala známá slova Dachau a koncentrák. Kde je Karel, ale nezjistili. „Vy můžete za to, že Říše přišla o vojáka wehrmachtu!“ řvali na rodiče. Tohle se dozvěděl jejich syn Ota, který při záboru pohraničí zrovna pobýval ve vnitrozemí a samozřejmě se nevrátil domů. Byl dospělý a předpokládal, že by ho čekala německá příslušnost a wehrmacht. Jenomže pak se dozvěděl, jak gestapo deptá jeho rodiče. Vrátil se tedy do Znojma a sám se přihlásil na oberlandrátu. Tam z něj udělali Němce a zakrátko mazal k wehrmachtu. Gestapáci to brali jako vstřícný krok a jeho rodičům dali pokoj.


Opravdu je nechali na pokoji po celou válku?
Další rána měla přijít hned následující rok. Patnáctého března Němci zabrali zbytek republiky. Karel odešel tajně do Polska. Pak Němci přepadli Polsko, a tak utíkal dál na východ, až se dostal do Sovětského svazu. Odtud ho nějaký anglický generál přepravil letadlem do Anglie. Z Anglie se dostal až do Palestiny a bojoval v Klapálkově armádě proti nacistům v severní Africe. Už v Rusku ho ale mrzelo, že o něm rodiče nevědí, že je naživu. Bydlel tam jeho vzdálený strýček, bývalý legionář, který se tam usadil za první světové války. A tak Karel odtud poslal domů pohlednici s neutrálním pozdravem a podepsal se jako strýc. Rodiče poznali synovo písmo a ulevilo se jim, že žije. Otec se s tím ale pochlubil v hospodě, a hned druhý den měli gestapáky v domě. Zase jim všechno zpřeházeli a vyhrožovali. Pohlednici nenašli. Matka ji předtím zasunula do škvíry v kachlových kamnech. Znovu výslechy. Tentokrát už rodiče museli prožít několik dní ve vězení gestapa.


Bohužel nemáme prostor, abyste celý příběh vyprávěl. Můžete stručně shrnout, jak se osudy rodiny Veselých vyvíjely?
Tohle, co jsem vyprávěl, je jen úvod k neuvěřitelně spletitému dramatu. Scházelo například málo, a oba bratři by proti sobě bojovali tváří v tvář roku 1943 v Africe. Ota totiž po úniku z obklíčení u Stalingradu v zimě 1943 pobyl asi měsíc na rekonvalescenci ve Francii, kde se stačil oženit s Francouzkou a zanedlouho byl nasazen k Rommelově armádě, sevřené spojenci v Tunisu. Skončil v americkém zajetí. Markéta, přestože z ní udělali Němku, musela do Říše na práci za trest, že její bratr Karel utekl do zahraničí a bojoval proti Němcům. Její sestra Štěpánka jako Češka pracovala v rámci totálního nasazení v továrně na protiletecké balony. Komunista Karel si v Palestině vzal za manželku Židovku, která tam utekla před Hitlerem z Maďarska. Ota se, jak už jsem řekl, dostal do amerického zajetí. Všichni prožili léta strachu a neuvěřitelných náhod, díky kterým přežili. Bez ohledu na to, na které válečné straně se octli. Po válce se všichni sešli ve Znojmě u jednoho stolu. Jenomže místní obyvatelé se na ně rozhodně nedívali s pochopením. Otovu manželku, Francouzku, všichni ve Znojmě měli za Němku, protože si vzala říšského vojáka. Někteří je považovali za zrádce všechny, ačkoli například babička se hned po strastiplném návratu z Německa přihlásila k české národnosti a otevřela si malé krejčovství. Přesto pro ně nastalo období dalších palčivých paradoxů. Vždyť třeba po únoru 1948 komunista Karel své sestře znárodňoval její dva šicí stroje a krejčovskou dílnu se dvěma učeňkami. Přicházely další a další problémy, které se táhly až do roku 1989. A přitom do okupace všichni žili ve vzájemné shodě…


Není škoda nechávat takový příběh jen pro několik lidí?
Také jsem si to uvědomil. Nabídl jsem proto záznam nahrávky Českému rozhlasu. Mají tam sekci s názvem Příběhy 20. století. Redaktoři přijeli za babičkou a natočili s ní velký rozhovor. Celý příběh je teď uchován v Dokumentačním středisku druhé světové války.


Vysílali ho někdy v rozhlase?
Zatím ne. I proto text rozesílám přátelům a ti ho šíří dál.


Z jakého důvodu ho posíláte pod názvem Babvička?
Když jsem ho před časem rozeslal, zjistil jsem, že jsem se v nadpisu zprávy překlepl a už jsem to tak nechal napořád. Čas od času mi zazvoní telefon a ve sluchátku se ozve: „Přátelé nám vyprávěli vaši Babvičku. Prosím vás, nemohl byste nám ji taky poslat?“ Ve skrytu duše doufám, že se příběh třeba dostane i k nějakému schopnému filmaři a producentovi. Ti, kdo ho zatím četli, často tvrdí, že by to byl skvělý námět na film, který by stále velmi aktuálně vypovídal o vztazích národů, etnik, moci a svobody, pravdy a cti. Nicméně potěšilo by mě i to, kdyby se celé vzpomínky babičky dostaly i k více čtenářům, než stačí zvládnout internetový samizdat. Ostatně — vy jste první od tisku, kdo se k příběhu dostal.

JOSEF MUSIL