Táborští kněží vybírají daně.  Na  to  by  byl  na  jaře  1420 nepomyslel asi nikdo, komu kněží hlásali, že sedláci a poddaní nemusejí dávat svým pánům úroky nebo jakékoliv dávky. A ono se to stalo skutkem už stejného roku o svatém Havlovi čili 16. října.

O měsíc později, 18. listopadu, uzavírá hejtman Žižka smlouvu o příměří s nepřítelem husitů Oldřichem z Rožmberka. Oldřicha toto příměří, které trvalo jen do 4. února následujícího roku, stojí záruku na deset tisíc kop grošů a slib, že na celém svém panství bude dodržovat čtyři artikuly husitského programu: přijímání pod obojí i pro laiky, trestání smrtelných hříchů bez ohledu na to, ze které společenské vrstvy hříšník pochází, svobodné hlásání božího slova a zákaz světského panování kněží, což znamená, že církev nesmí zasahovat do politických záležitostí a její pozemkové statky mají být vyvlastněny.

Hrr, Tábor, hrr!

K tomu tedy Oldřich z Rožm-berka po dobu příměří svolil. Předtím ale zaplatil ještě dvěma svými hrady blízko Tábora – Příběnicemi a Příběničkami. V těch dobách stály proti sobě na ostrožnách na pravém a levém břehu Lužnice.

Počátkem září rožmberské hlídky chytily táboritského kněze Václava Korandu, když se vracel se svými druhy z Bechyně. Ještě před měsícem s tábority a pražany plenil zbraslavský klášter, a teď ho rožmberská čeleď uvrhla do hladomorny v Příběnicích i s jeho přáteli. Oni se však lstí dostali ven. Nejspíš je z okovů v noci osvobodil strážný Odolen. Husité spoutali ostatní strážné a vsadili je místo sebe do věže. Odolen mezitím běžel na Tábor zavolat husity. Aby mohl z hradu odejít, musel se nějak vymluvit purkrabímu. Prý mu řekl, že chce vězňům koupit v Táboře ryby, protože ho prosili, aby jim je napekl k večeři. Správce hradu odvětil: „Jdi rychle, ať se ještě nešlechetní kacíři pečených ryb nažerou, a pak já je samotné rozkážu spálit.“

Tohle letopiscovo vyprávění má však trhliny. Proč kupovat ryby v Táboře, když pod Příběnicemi teče řeka a strážný je tam může nalovit? A proč není purkrabímu podezřelé, že strážný chce vězňům kupovat ryby v noci?

Ať se to stalo, jak chtělo, Odolen na Tábor doběhl. Zastihl tam hejtmana Zbyňka z Buchova, který zrovna připravoval válečné tažení. A ten to tedy se svými bojovníky vzal zrána nejprve na Příběnice. Když je z věže uviděl Koranda s bratřími, radostně křičeli: „Hrr, Tábor, hrr, Tábor!“ Purkrabí se ve zmatku vytratil, táboři hrad dobyli. S Příběničkami na protějším břehu neměli žádnou práci. Posádka odtud utekla, jakmile uviděla, jak z Příběnic prchají obránci, kterým nebyly nic platné ani přivolané posily ze Soběslavi. Táborští pak dobyté hrady začlenili do svého předsunutého obranného systému. Tím se jim sice z blízkosti obce ztratila rožmberská výspa, nicméně věc měla ještě dohru.

Časy se mění . . .

Jak již řečeno, Oldřich z Rožm-berka (pro tábority nepřítel boží) požádal Žižku (pro tábority bojovníka božího číslo jedna) o příměří. A Žižka, jenž o několik dní dříve se svým vojskem přepadl Prachatice, kde dal katolické zajatce, kteří ho úpěnlivě prosili o milost, upálit v kostele a jejich další druhy naházet do studní, tedy tento Žižka, starý bojovník boží, přistupuje na smlouvu s mladým jihočeským šlechticem, boháčem, katolíkem a    od husitské víry odpadlíkem. Své pečetě ke smlouvě přivěšují i táborští hejtmani Zbyněk z Buchova a Chval z Machovic, taktéž bojovníci boží. Kdyby čtvrtý táborský hejtman Mikuláš z Husi zrovna neoperoval s táborskou jízdou v Praze a jejím okolí, jistě by byl svou pečeť připojil i on. Na podzim to tedy táboři řeší s Oldřichem z Rožmberka docela jinak než na jaře s Oldřichem z Ústí, jehož táborský dav na blízkém Sedlci umlátil, zohavil a spálil.

A mimochodem, v době zpečeťování smlouvy s Oldřichem z Rožmberka už je táborský hejtman Mikuláš z Husi rytířem. Pražané ho do rytířského stavu pasovali začátkem listopadu za to, že jim pomohl ve vítězné bitvě pod Vyšehradem se Zikmundovými vojsky. Mikuláš nejvyšší poctu feudálně rytířské společnosti neodmítl a kromě toho si pro sebe zabral Rožmberský palác v Praze. Patrně vysoko mířil v záležitostech pozemských tento kdysi zchudlý nižší šlechtic, jehož si na jaře za hejtmana zvolili ti, kdo se spolu i o vajíčko dělili.

Časy se mění a Tábor také. Dokonce se začíná Žižkovi vzdalovat. Nebo se Žižka vzdaluje Táboru?

Že nějaký nesoulad mezi Žižkou a Táborem visí ve vzduchu, naznačují události hned poté, co 22. srpna Jan Žižka odchází v čele táboritů z Prahy. Již sedmadvacátého srpna, a možná dokonce o den dříve, v Krumlově hlásí posel Oldřichovi z Rožmberka, že Žižka je v Písku. Všichni zúčastnění tedy měli na ty dlouhé, převážně pěší přesuny jen čtyři nebo pět dnů! Z toho lze usoudit, že Žižka se v Táboře mohl zdržet jen velmi krátce. Anebo se tam vůbec neukázal.

Josef Musil