Závodit začal v Táboře a od té doby stále stoupal. Na kontě má tituly mistra republiky i Evropy. Když nejezdí, dělá zámeckého pána v Brandlíně. Jeho dílo, které 18 let budoval, loni lehlo popelem. Přesto se opět postavil na nohy. To je automobilový závodník do vrchu, osmnáctinásobný reprezentant Petr Vojáček (53).

Nebude na škodu připomenout vaše začátky. Jak jste se k závodění dostal?
Ze dvou stran. Maminka jezdila rally za hradeckou Benzinu se Škodou Oktavií Super, takže jsem to měl asi v krvi. Tatínka například nepustila vůbec za volant. Dalším popudem byl asi bratranec Milan Kohout, který začal závodit s trabantem. Bydleli jsme vedle sebe, a tak jsem s ním jezdil po závodech, pomáhal mu v dílně a pak jsem si v 18 letech automaticky půjčil od maminky trabanta. V pátek jsem do něj navařil rám a v sobotu jsem už závodil. Díky Milanovi jsem se následně dostal do autoklubu Pal Tábor, kde začala má kariéra. Psal se rok 1979.

Jak na tuto dobu vzpomínáte?
Rád. Závodili jsme s trabanty a na startu nás stálo třeba 45. Byl tu vynikající jezdec Petr Stránský, který to dotáhl na mistra republiky. Honza Vild mi dělal navigátora a následně mechanika. Skvělý člověk. Myslím, že měpošťouchli a díky nim jsem šel do reprezentace.

Do ní jste šel rovnou z Tábora?
To vůbec ne. Jezdil jsem ještě za pražskou Mototechnu mistrovství republiky a Evropy. Tam už to bylo o jiných penězích, podmínkách a tedy i možnostech.

To jste ještě ale nejezdil závody do vrchu, v nichž jste nyní kovaný, že?
Ne, to byly okruhy, ale se závoděním do vrchu jsem celý život koketoval. Nedám na ně dopustit. Je to taková motoristická stovka, kde rozhodují tisíciny. Jel jsem například nádherný závod v Náměšti nad Oslavou. Tam jsme byli v cíli tři ve stejném čase! Rozhodlo, kdo měl rychlejší první jízdu. Skončil jsem nakonec třetí. Je to o soustředění, přesné technice jízdy. Jednou špatně přeřadíte, přibrzdíte a už nemůžete vyhrát. To u okruhu není, tam můžete vylétnout z tratě a ještě máte šance na vítězství.

Na okruhu jste závodil také ve Spojených státech. Proč nakonec vyhrál vrch?
Po revoluci jsem tam závodil jako první Čech, jezdil jsem s vozem Pontiac Firebird. Bylo to skvělé, ale do vrchu se jede v přírodní trati. Vždy je hodně diváků, kteří vidí od takřka cestovních aut, formule až po otevřená auta, a to hned v blízkosti tratě. Je to adrenalin. Navíc jsem dostal možnost od Antonína Charouze jezdit se skvělým autem. Od roku 1994 jsem se tomuto závodu začal naplno věnovat.

Co říkáte na to, že lidé skáčí až před vás? Není to tak dávno, kdy vůz v Berouně vylétl z tratě a usmrtil mladou dívku.
To místo znám dobře a byl jsem tam kdysi i jako spolupořadatel. Je to o tom, že toto byly amatérské závody. Nic proti nim, ale ta bezpečnost je jiná než na mistrovství republiky. Tam neexistuje, aby v zatáčce s takovým horizontem, kde jedete 140 kilometrů v hodině, někdo stál! Vždyť v tomto místě se vybourali i mistři Evropy. Je to obrovská tragedie, zbytečná smrt. Když už to nezařídí pořadatel, má mít rozum aspoň doprovod.

Myslíte, že by měly být bezpečnostní pravidla přísnější, či by měla existovat pečlivější kontrola?
Nemyslím, to vím! Měla by být stoprocentně, jako je to teď například u rally, kde neustále hlídá vrtulník. Mít na závodech o dvacet lidí více ve vestách pořadatele není snad takový problém. Otázkou je, zda takové lidi diváci poslechnou. Byl jsem svědkem, kde na mistrovství Evropy mladý kluk – pořadatel vyhání dva chlapy, kteří ho poslali někam. Musel to pak řešit vysílačkou, přivolat policii a podobně. Je problém diváky uhlídat, jsou občas velice nezodpovědní. Přitom stačí, aby na autě něco prasklo, či jezdec přehnal nájezd…

Když vás k závodění inspirovala maminka, jaký máte pohled na ženy řidičky?
Ony nejedou, ony bloudí! Teď vážně. Znám spoustu závodnic, které konkurují chlapům. Mimochodem, motorismus a jezdectví jsou sporty bez generových rozdílů. Zvládat taková monstra, stroje je však pro ženy velice těžké – jak psychicky, tak fyzicky. Co jsem vysledoval, tak mají ženy horší odhad na vzdálenost a asi i zkreslené periferní vidění. Jezdí jich však stále více a mají menší nehodovost než muži. Je to způsobeno tím, že jsou opatrnější a méně agresivní.

Máte spoustu vzácných titulů. Co vše stojí za úspěchem?
Asi hodně píle. Velkou školou byl pro mě právě Tonda Charouz, s nímž jsem závodil. Na přírodních tratích si okruh můžete projet před závodem v civilním autě. Tonda se svou buldočí zatvrzelostí mě ještě před závodem v půl šesté ráno hnal na trať, abychom si ji ještě pětkrát šestkrát projeli. Vždy říkal: „Tohle ti teď vleze do krve. To je ta desetina vteřiny, kterou ty v cíli budeš potřebovat“. Druhou podstatnou věcí je výborný tým - mechanici, sponzoři, autoklub, zázemí a další. Za všemi stojí spousta práce a bez nich by to nešlo.

A asi částečně také talent?
Tak já doufám, že nějaký po mamince mám a po mě ho zdá se zdědil i můj syn Lukáš. Ten už se stal vítězem evropského Poháru FIA (pozn. red. Mezinárodní automobilová federace), mistrem republiky, juniorským reprezentantem a má kariéru dobře našlápnutou. Teď mu připravujeme nové auto Mitsubishi Lancer Evo, podobné jako mám já.

Kolik máte za sebou závodů, dokážete to odhadnout?
Před zhruba pěti lety, když mi syn čistil poháry, které mám na třech místech, napočítal na tom jednom místě zhruba 350 pohárů. Za minulého režimu se dávali věnce, další poháry mají sponzoři. Podle toho odhaduji, že závodů mám tak k tisíci. Ale to už je před pěti lety.

To je slušná sbírka na hezkou výstavu…
To by bylo pěkné, jen netuším, čím by se to vezlo. Také nevím, kam to vše jednou dám.

Po těch všech vítězstvích a podobně, co vás ještě k závodění táhne?
Tak za prvé mě to coby reprezentanta živí a za druhé je to adrenalin. Loni jsem měl docela vážnou havárii. Sezona nebyla příliš úspěšná, a i když jsem nejezdil a dělal jsem na zámku v Brandlíně, chybělo mi to. Přece jen závodím od 19 let. Je to životní koloběh.

Platí tedy, že vůně benzínu a adrenalin je jako droga?
Asi ano, je to celoživotní záležitost. Těžko si dovedu představit, že bych to ze dne na den pověsil na hřebíček a šel jezdit třeba na koni.

Přesto měla být letošní sezona vaší poslední, ale to už říkáte poměrně dlouho…
To už říkám opravdu hodně let, na každé tiskovce. Stal jsem se pětinásobným vítězem FIA – to je rekord v celém seriálu mistrovství Evropy, šestkrát jsem mistrem republiky a vlastníkem třech Zlatých volantů. Pořád vás to ale cpe dopředu. Díky mé manažerce Kateřině Hájkové jsem dostal nové auto, s nimž ještě neumím, ale opět to láká. Do příštího roku bych tedy ještě rád jezdil za reprezentaci.

Čeho byste chtěl ještě tedy dosáhnout, pokud je stále čeho?
Určitě je. Rád bych se stal absolutním mistrem Evropy. Jenže to je 13 závodů, těžkých, s velikou konkurencí. V Itálii je závod 17 km dlouhý končící ve 2300 metrech nad mořem, kde závodí 45 aut. Bez opravných jízd. Ve Španělsku je až sto tisíc diváků, přičemž polovinu máte v trati. Nic přes ně nevidím a řídím se pouze instinktem. Sezona je složitá a konkurence stále je těžší. To mě však motivuje.

Jaký typ vozů preferujete – celokapotáž, formule?
Závodění v otevřených autech je super, ale spíš pro mladší krev. Naposledy jsem v něm závodil ve Štemberku, kde jsem neskutečně promokl a říkal jsem si už nikdy více! Tak to je spíš vtip, více mi sedí zavřené vozy. Jsou mi bližší a bezpečnější.

Střídal jste i země, resp. kontinenty výroby. Americký Ford, italská Alfa, teď japonské Mitsubishi. Které z aut vám sedí nejlépe?
Nedám dopustit na Forda a na jeho úroveň bych řadil tovární Alfu Romeo. Jenže FIA neustále šachuje se skupinami. Občas však nesmyslně, a tak jsem musel vůz změnit. S „japoncem“ se nemůžu zatím sžít, i když je to super technika. Alfa však byla sporťák, horkokrevný s italským temperamentem. Navíc s vynikajícím designem. „Italové“ jsou sice hůře zpracované, ale to mi bylo vždy jedno.

Loni vaše stáj kompletně vyhořela…
Při čerpávání speciálního okysličeného benzínu z Lukášova auta do kanystrů došlo k elektrickému zkratu a zůstaly nám jen obvodové zdi. Během jednoho krásného odpoledne 1. září shořela dílna, obě závodní auta i s cestovními vozy, stany za stovky tisíc a další. Zbylo jen pět tatrovek bordelu. Bohužel jsme neměli ani pojištění. Přišli jsme o vše za 18 let a nebýt dobrých lidí a sponzorů, tak už nezávodím.

Ten entusiasmus lidí byl právě tou vzpruhou, která vás vrátila na závodní dráhu?
Když vidíte mé mechaniky, kteří šli v dešti o víkendech pracovat. Lidi z Máslovic, kde dílnu máme, přišli pomáhat. Vůbec jsem některé neznal a oni vzali lopaty a přišli! Byl jsem z toho až naměkko. Pokrývač měl například na dva roky zakázky, ale dostavil se a udělal nám během 14 dní střechu obrovské haly.

Už jste pojištění?
Už ano.

Do závodění jste zaangažoval i syna, kterému se daří také dobře. Máte o něj v závodech strach?
Největší mám, když jezdí přede mnou. I přesto, že vidíte, že má jen technickou poruchu nebo někam zahučí, nedá vám to. Ale myslím, že je docela rozumný a těch bouraček zas tolik nemá. Špatnou měl právě v tom Berouně, kde ve 160 kilometrové rychlosti uklouzl na blátě, jež tam nanosili diváci, a narazil do stromu.

To se pak asi špatně jede…
Hned jsem ze závodu odstoupil, protože si nedovedu představit, jak bych se na jízdu soustředil.

Jezdíte v jednom týmu, jedny závody. Co na to říká rodina?
Rodina jde při závodech vždy malinko do pozadí. Jezdíte ze štace na štaci a jsme jako cirkusáci. Jinak už si vcelku zvykli.

Před dvěma lety jste získal zámek v Brandlíně, který jste na začátku července otevřel. Jak si užíváte roli kastelána?
Moc. Při závodech jste pořád v nějakém stresu. Odreagovávám se proto prací, jíž je tam stále hodně, i průvodcovstvím.

Co konkrétně z vaší ruky pochází na rekonstrukcích zámku?
Natírám okna, dveře. Mám traktor „bělorus“ takže upravuji okolí a občas něco vykopu i ve vsi. Řežu dříví, prořezávám křoviny a stromy. Mimo odborných prací dělám asi vše od sekání zahrady po bourání zdí. Nedávno jsem vykopával pařezy a zjistil jsem, že fyzička už není co bývala. Dva dny jsem se pak nemohl hnout.

Pozvěte k sobě veřejnost…
Otevřeli jsme 2. července hostinec v zámku. Provoz bude čtvrtek, pátek, sobota, neděle a zbytek týdne na zazvonění.

Ať nalákáme i na závodění, co vás letos ještě čeká za jízdy?
Bohužel v Čechách už toho moc není, až na závod v Lanškrouně a pak půlka Evropy – Itálie, Slovinsko, Chorvatsko, Slovensko a jiné. Chtěli bychom udělat také setkání v Praze a představit se tam na nějakém závodě. To by byla taková tečka za letošní sezonou.


David Peltán