Na začátku září roku 1913 se česká země dostala do centra pozornosti celého Rakousko – Uherska. A když ještě víc zacílíme, tak všechny tehdejší noviny z celého císařství psaly o Táborsku. Země se pět dnů otřásala dusotem kopyt koní, mohutným křikem vojáků, výstřely z děl, ale také hlukem automobilových i leteckých motorů, klapáním telegrafů a vyzváněním polních telefonů – tehdy horkých novinek, které se měly v poli vyzkoušet. Císař pán František Josef I. pořádal vojenské manévry. Netušil, že poslední. Že příště to bude již naostro…

S tisíci muži vyslal do Čech svého synovce a následníka Františka Ferdinanda d´Este. Velitelství cvičení bylo v Chotovinách, klíčová logistika jako dílny, pekárna, výstrojní sklady a další v Táboře. O jakou událost tehdy šlo, nám přiblížil Zbyněk Suchomel z Chotovin, který se touto dobou dlouhodobě zabývá.

close Zbyněk Suchomel. zoom_in Jste přímo z Chotovin, tak se zeptám, jestli po této slavné události, od níž dnes uplynulo 100 let, máte u vás třeba pamětní desku?
O ničem takovém nevím, ale stála by za instalaci. Byl by to dobrý nápad a impulz pro naši radnici.

Co přesně si pod manévry vojsk představit?
Byl to víceméně reálný nácvik bojové situace. V těch letech již byly manévry velice moderní. Dokonce mám obavu, že moderněji pojaté než ty, které jsem já jako voják odsloužil, neboť nebylo předem dáno, kdo bude vítězem. Sbory dostaly dvě základní barvy, v případě Chotovin byli vojáci označeni na čepicích červenou a modrou stuhou, postavili se do výchozích pozic a bojovalo se. Každá ze stran manévrovala, jak uměla nejlépe, což znamená, že výsledek byl nepředvídatelný.

Můžete upřesnit, kde všude se vojáci pohybovali, protože jen do Chotovin se vejít nemohli.
Byli všude, neboť manévrů se zúčastnilo kolem osmdesáti tisíc mužů včetně všech národních složek společné armády, takže tu byli třeba uherští husaři, čeští dragouni i huláni z Haliče. Naštěstí měli poměrně velký prostor, na severu byli skoro u Benešova, na východě u Pelhřimova a dole u Týna nad Vltavou. Všude tam manévrovaly pluky, divize a armádní sbory.

Říkal jste, že sám císař tady nebyl, ale poslal svého synovce. Kdo tu ještě byl?
V Chotovinách byl hlavní stan, neboli na zámku u barona Nádherného bydlel František Ferdinand d´Este, někde poblíž byl ubytovaný náčelník štábu Conrad von Hötzendorf a byla tu i veškerá další generalita, spousty arcivévodů a vojenských atašé včetně japonského. Myslím, že nikdy nebyly Chotoviny takovým středobodem zájmu, jako v tyto své hvězdné dny. A dokonce se manévrů zúčastnil Oskar Nedbal, který v chotovinském kostele hrál při mši před zahájením cvičení na varhany i vlastní verzi císařské hymny Zachovej nám Hospodine.

Jak cvičení dopadlo?
Tyhle manévry byly trošku pikantní v tom, že došlo k rozkolu mezi následníkem trůnu a jím dosud proti císaři protežovaným náčelníkem štábu von Hötzendorfem. Tady se však nepohodli, neboť manévry se k překvapení všech vyvinuly jinak, než následník trůnu očekával a než si asi přál. Jeden z velitelů sborů, generál Auffenberg, který později slavně zvítězil se svou 4. armádou, tvořenou většinou českými pluky, nad Rusy u Komarowa, oproti očekávání svou neotřelou a nápaditou taktikou zvrátil průběh bojů ve svůj prospěch, což Františka Ferdinanda natolik popudilo, že manévry ukončil. To zase rozčililo von Hötzendorfa a pro příští den se rozhodl osobně velet nácviku velkého útoku jízdy. Ten dopadl dle očekávání a po jeho ukončení mohl arcivévoda v armádním rozkaze vyhlásit cvičení nejen za ukončené, ale i za úspěšné. Prohlubující se spor mezi následníkem a oběma generály se o něco později vyřešil tak nějak samovolně, v Sarajevu. Jinak by se asi jejich služební kariéra vyvíjela poněkud odlišně.

Bylo to tak, že jedna skupina představovala císařské vojáky a druhá cizí nepřátelskou armádu, nad kterou chtěl následník trůnu vyhrát?
Ne, ne, takhle to nefungovalo. To možná bylo za lidové armády, kdy nikdy nesměla prohrát a ustupovat ta strana, která měla v řadách u nás dočasně umístěná sovětská vojska. Kdežto tyto manévry byly korektní a čestné v tom, že nebyli císařští a nepřátelští vojáci. Zkrátka byli jen modří a červení. Myslím si, že tenkrát chtěl d´Este prosadit určitý taktický názor, pravděpodobně měl svou představu o tom, jak by se mělo v určité situaci postupovat. Vždyť byl také absolvent kadetky a měl za sebou regulérní vojenskou kariéru od píky, jako všichni arcivévodové. Nebyl vojenský ignorant, ale jako pro budoucího velitele veškeré branné moci říše pro něj bylo politicky neúnosné, aby jeho vojenská a velitelská zdatnost byla tak flagrantně vzata v potaz. Proto fázi manévrů s nepředvídatelným průběhem zastavil a svou velitelskou zdatnost předvedl veřejnosti, a také armádě a světu, osobním velením útoku velkého svazku jezdectva, což bylo v té době velitelsky a organizačně náročná záležitost. A také to dobře vypadalo, velkolepě, dneska by se řeklo mediálně dobře uchopené. Na další cvičení pak jel až do toho Sarajeva. Tam už byly jen drobné, lokální manévry se zhruba dvaceti tisíci mužů, kteří měli odrazit nepřátelský námořní výsadek v Dalmácii.

Vraťme se k těm našim, jak dlouho cvičení trvalo?
Trvalo pět dní, ale je otázkou, co všechno do něj započítat. Pochopitelně ty jednotky se musely odněkud přesunout, zaujmout výchozí pozice, to znamená, že pokud se jich zúčastnil třeba nějaký slezský regiment, musel připochodovat až ze Slezska. Něco vlakem, něco pěšky, denní pochod 50 kilometrů s plnou polní byl standard.

Jakou úlohu hrál Tábor?
Ten byl logistickým zázemím, kde se stavěly sklady, dílny či opravárny a zásobárny, dokonce u nádraží zřídili i velkou polní pekárnu. Logicky to muselo být někde blízko u trati, a Tábor je slušný železniční uzel, a také to muselo být poblíž hlavního stanu. Ten byl pěkně na kopci v zámku a klíčová logistika na nejbližším větším nádraží. V Táboře bydlela i spousta novinářů, techniků či mechaniků, protože to byly manévry, kdy se zkoušelo letectvo a automobily jako nové bojové zbraně. Dokonce je zmínka, že pozdější císař Karel tu řídil svůj vůz sám a bravurně se proplétal křivolakými uličkami Tábora.

Padli při cvičení nějací vojáci? 

O mrtvých nevím, ale zranění samozřejmě byli. Nestalo se, aby někdo například nespadl z koně a nezlámal si nohu. Standardní součástí manévrů bylo i vybudování polního lazaretu, kdy se samozřejmě procvičovala zdravotní služba.

Vesnice musela být vzhůru nohama, uvádí dobové prameny, jak vojáky přijímali občané? nějací vojáci?

Noviny tenkrát bývaly vůči armádě a trůnu loajální, takže by ani o nějakých kverulacích nereferovaly, což byl ovšem celoevropský jev, ve Francii či Anglii to tou dob ou nebylo jiné. A za druhé, pro občany to byla obrovská podívaná. Uvědomte si, že nebyly biografy, televize, noviny byly zpožděné a nebarevné a možnost vidět veškerou císařskou generalitu, nejvyšší členy habsburského arcidomu, spoustu cizokrajných uniforem, to bylo něco. Mnozí lidé tady poprvé viděli letadlo. Bylo to pro ně atraktivní a konec konců manévry se konaly v polovině září, kdy už bylo sklizeno. A taky mohly mít pro lidi finanční efekt. Armáda potraviny nakupovala v místě, každý host někde nějakou outratu nechal, i ti vojáčci si ze žoldu nějak přilepšili.

Jak se vojáci chovali k místním?
Doba byla obecně slušnější než dnes a císařského vojáka zavazovala uniforma. Násilí se nemohlo stát a nestalo se. Jiná byla samozřejmě situace později za války, na nepřátelském území, kdy prostě vojsko muselo potraviny rekvírovat, aby přežilo. Ale ani v nejhorších dobách naši dědečci v císařském mundúru nebyli žádní Rusáci, aby kradli civilistům hodinky.

Hodovali v dnešním pneuservisu

close Martin Polák. zoom_in Velké změny nastaly také v zámečku Červené Zahoří, který byl kdysi purkrabstvím a patřil hraběti Deymovi. Velkostatkář Julius Pollak nejenže poskytl tento vkusně zařízený zámeček k dispozici arcivévodům Bedřichovi a Leopoldu Salvatorovi, nýbrž v prostorách statku a pivovaru také ubytoval důstojníky: armádního inspektora, ministra války, vrchního komandanta zemských ozbrojených sil nebo ministra honvédů a jeho štábní důstojníky. Kromě nich dalších 300 příslušníků štábu a 200 mužů kavalerie.

Musela však být postavena i provizorní kasárna a stany pro kuchyně. Jedna prostorná stodola se změnila na impozantní slavnostní síň, stěny pokryli chvojím a uprostřed rovněž z chvojí utvořili císařskou orlici, do středu síně postavili slavnostní tabulí, u které prostřeli pro 90 hostů císařských Výsostí a Excelencí.
Z kuchyně do improvizované hodovní síně vedla krytá chodba. Přípravy v Chotovinách a okolí začaly již na začátku září, například cesty byly upraveny a uzavřeny, z čehož ale neměli radost sedláci, kteří nemohli svážet úrodu.
Dne 13. a 14. září dorazili do Červeného Zahoří jednotliví hosté a ráno 14. září očekávali arcivévodu Františka Ferdinanda. Při mši svaté, která byla sloužena v místním kostele, spoluúčinkoval také Oskar Nedbal, jenž byl ubytovaný v nedalekém zámečku Kamenná Lhota, rovněž u velkohospodáře Julia Pollaka.

Na závěr manévrů dne 16. září se nejvyšším hostům servírovalo slavnostní menu:
 Pražená hrachová polévka
 Pstruh s majonésou
 Tafelspitz se zeleninou
 Husí pečeně se salátem
 a kompotem
 Broskvový nákyp
 Sýr, ovoce, káva

Zasedací pořádek u oběda:
Na nejčestnějším čelním místě uprostřed seděla jeho c.k. Výsost arcivévoda František Ferdinand, po jeho pravici jeho c.k.Výsost arcivévoda Leopold Salvator a vedle markrabě Alexander Pallavicini, po levici jeho c.k. Výsost arcivévoda Bedřich a generál pěchoty rytíř von Frank. Na nejvýznamnějším místě přímo proti c.k. Výsosti arcivévodovi Františku Ferdinandu seděl polní zbrojmistr, polní maršál von Krobatin, ministr války Rakousko – Uherska. (Text Martin Polák, vnuk Julia Pollaka)