VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Aneta Boušková: V letadlech se nehrabu, létám

Tábor - Devatenáctiletá Aneta Boušková má opravdu netypický koníček. Věnuje se akrobatickému létání s modely letadel. Svou lásku k letadlům zdědila po tatínkovi.

8.3.2015
SDÍLEJ:

Aneta BouškováFoto: Archiv Anety Bouškové

Je jednou z nemnoha žen v Evropě, které závodně létají. Přesto ji nejčastěji potkáte ve sportovní hale. Devatenáctiletá studentka Gymnázia Pierra de Coubertina Aneta Boušková z Tábora se věnuje pro ženu netypickému koníčku, sportu chcete-li – akrobatickému létání s modely letadel.

Na stránkách Deníků už jste se jednou objevila. Stala jste se tehdy půlmiliontou návštěvnicí Jaderné elektrárny Temelín 
a následně jste byla na chvíli mediální hvězdou. To muselo být překvapení.

Věděli jsme, že to někdo 
z nás bude, ale nečekala jsem, že to budu zrovna já, protože jsem na začátku abecedního seznamu. Docela jsem koukala. Dostala jsem pro třídu dort, který jsme hned snědli, a nějaké věcné ceny z olympiády. Chlupatou vestu s nápisem Česká republika doteď nosím na závodech, takže se hodí.

Pojďme tedy k létání. Jak se 
k němu dívka dostane?

Jak šel čas
V roce 2011 první zkušenost 
s halovou akrobacií
Účast na mistrovství Německa 
v halové akrobacii, Coburg 2012
Podpora od firem RC Factory, PA models
Přestup z kategorie RCEA A do RCEA B
V roce 2012 získala podporu od firmy Jeti a účastnila se halové soutěže na Slovensku
V roce 2014 návštěva závodů 
v Americe.

Už v plenkách. Táta odjakživa modelařil, následně začal létat na větroních a dělat instruktora. Odmala jsem 
s ním jezdila na letiště, kde byly i další děti letců, takže jsme si hrály. Z letiště jsme se přesunuli k modelům a od té doby se to se mnou táhne.

Mnoho dětí však od prvotních koníčků uteče.

S modely jsem začala v jedenácti letech. V období puberty to byl vzdor vůči létání a všemu, co dělají rodiče. Nechtěla jsem nic a sekla s tím. Nakonec to ale byla moje iniciativa začít znovu létat a od patnácti let se tomu věnuji hodně. Více než po taťkovi, který se zabývá létáním 
s větroni – ti mi přijdou nudní, jsem spíš po bráchovi. Ten se dlouho věnoval akrobatickému létání v hale, což teď dělám já.

Většina čtenářů si pod pojmem model letadla asi představí stavebnici ke slepování. Tak to asi není, můžete tedy objasnit, co vlastně konkrétně děláte?

Když se řekne letadlo, představíte si to doopravdické. Jenže mnoho bláznů – modelářů staví modely jedna ku jedné, například sedmimetrové větroně! Akrobatická letadla na venkovní závody mají kolem tří metrů rozpětí, ale jsou velice finančně nákladné. Já mám 
o polovinu menší. Do haly mají rozpětí do jednoho metru. Letadla jsou vyráběna 
z lehčených materiálů a pozor, není to běžný polystyren, jak si mnozí myslí. Stále lepší technologie letadla odlehčily, ještě před několika lety letadla vážila 300 gramů, nyní se dostává váha i na sto gramů. S těmi létám já.

Váha má na let nějaký zásadní vliv?

Čím lehčí, tím pomalejší. 
V hale opravdu rozhoduje čas, který na daný obrat máte, tudíž se letadla stále více odlehčují. Na posledních závodech v Německu už se váha některých letadel dostala na nějakých 50 gramů.

Jak se halová soutěž hodnotí, kdo je vítězem?

Podobně jako u krasobruslení. Jsou dvě hlavní kategorie. Ta přesná má dva až tři stupně obtížnosti, kdy musí soutěžící zvládnout dané obraty, jejich návaznost a za určitých podmínek. Boduje se přesnost a bohužel je to velmi subjektivní záležitost. Když máte totiž bodovače, který vás nemá rád, dokáže vás potopit. V Čechách se to děje poměrně často, v zahraničí jsem se s tím nesetkala. Dostanete body, které si zasloužíte, a vy víte, co dostanete, protože většinou své chyby poznáte. U nás mnohdy letíte skvěle a jste najednou poslední. To je důvod, proč už v Čechách haly veskrze nelétám.

Druhou kategorií jsou takzvané muzikály. Máte sestříhané písně do myslím dvou minut a na ně se léta volná sestava. Hodnotí se prvky, využití letového prostoru. Řeší se například, zda umíte obrat i na druhou stranu, aby se to neopakovalo. V Čechách pak máme ještě dvě další kategorie. Závody kolem pylonu, kdy čtyři malá letadélka létají v hale kolem dvou pylonů. V pěti kolech vyhrává letadlo s nejlepším časem. To je hodně atraktivní pro diváky. Je to hodně o přesnosti, rychlosti na malém prostoru. Většinou je to boj o to, zda vůbec dolétáte. Pak je ještě soutěž Red Bull Air race, kdy se musí co nejrychleji a nejsprávněji prolétnout určitá trať.

Zmínila jste, že v Čechách moc nelétáte. Kde tedy ano a kolik závodů do roka je?

Je jich hodně, ale cestovat za nimi je finančně náročné. Jezdím nejméně na jeden závod v Německu a pak něco 
u nás, ale to se mi moc nechce, kvůli atmosféře. Čeká nás závod na Slovensku, nějaké exhibice a setkání.

Kam jste si doletěla za létáním 
a letadly nejdále?

Do Ameriky na závody. Dostat se tam byl můj největší životní úspěch, létá tam opravdu špička. Já tam byla za našeho sponzora. Létala jsem na Floridě a pak v Jižní Karolíně, bylo to úžasné. Všichni tady o tom sní, koukáme se na videa a já tam byla! Je to až nepředstavitelné, letiště je tak veliké, že po něm jezdíte těmi golfovými autíčky. Bylo to jak přejít Tábor. Letos bych se tam ráda znovu podívala, ale maturuji.

Toto byl váš největší úspěch? Pochlubte se ještě nějakými.

Podle toho, jak to člověk bere. Pro někoho jsou úspěchy zlaté kovy, pro mě to byla ta Amerika a to, že si mě vybrali moji sponzoři. Závodníci většinou žádají firmy, mě si společnost vybrala sama 
a oslovila mě. Potěší to. Na mezinárodním závodu v Německu byl pro mě úspěch, že jsem se držela dvě kola na třetím místě, i když jsem konec zkazila a skončila na páté příčce. Víc si závod užiju, když se neženu za medailí. Uvidíme, jak letos dopadnu 
v Německu!

Je modelařina a závodění oblíbenější v zahraničí, nebo u nás?

Oblíbené je to hodně, ale 
v zahraničí halu létá více lidí. Asi je to tím, že se u nás poměry v hale změnily. Lidé to přestali brát jako koníček, začaly se v tom točit velké peníze. Také jsem měla na letadle umělé vrtule, teď mám uhlíkové. Umělá stojí třicet korun, uhlíková třeba dvě stě.

Když zůstanu u koníčku a cen, kolik tedy vaše záliba stojí?

Hodně. Hala ještě ujde, ale venku…Jen kit, holý základ, mého letadla, stojí kolem patnácti tisíc korun, a to je bez ničeho. Venkovní letadlo s rozpětím 1,8 metru tak vyjde na zhruba padesát tisíc korun. Třímetrové letadlo bez motoru se svěšenými křidélky vyjde na osmdesát tisíc, a to nepočítáte vysílač. Jeho cena sice začíná na patnácti stovkách, ale to si dovolí člověk, který si jde jednou za čas zalétat polystyrenovým letadlem na letišti. 
S nároky roste cena, takže se cena vysílače může pohybovat od třiceti tisíc a výš. 
U indooru, tedy u halového létání, záleží na typu materiálu a mnohdy si lidé staví letadla sami. Má stavebnice bez veškeré výbavy stojí osmnáct set. Musím zaklepat, že mám hodně sponzorů.

Jste technicky zručná, stavíte si letadla sama?

Vůbec. Jsem technicky zručná je zejména ničit. Za mojí kariéru se naštěstí nepovedlo letadlo zničit tak, aby nešlo opravit. Dříve jsem byla klasická žena. Dostala jsem letadlo, uměla jsem nabít a zapojit baterky a letět. Postupem času si však drobné opravy dělám sama. Na zbytek mám taťku a kamaráda. Halová letadla si nestavím ani neopravuji vůbec, protože nemám trpělivost. 
A tam je to opravdu o milimetrech, každá chyba je znát. Nebaví mě se v tom hrabat, radši létám.

Počítám, že je to sport nebo závod jako každý jiný. Je třeba proto trénovat, kde trénujete?

Je to složité. V Táboře není hala, která by byla vhodná, nebyla obsazená basketbalisty či volejbalisty a zároveň nestála sedm set na hodinu. Takový luxus si dovolit nemohu. Dojíždím tak na tréninky do Příbrami. Jezdím buď do Bechyně nebo do Týna nad Vltavou a odtud jedu 
s kolegou jedním autem. Začínají závody, takže jezdím každý víkend osmdesát kilometrů tam a zpátky. Nejzranitelnější jsou letadla právě při převozech, vyrábíme si tedy krabice.

Trénink fotbalu si asi dokážeme představit, ale jak vypadá ten váš?

Za prvé se trénují obraty, takže dokud se nevybijí baterie, jedu sestavy. Létám třeba pět minut jeden obrat a pak cíl tréninku změním. Všichni mi vždy říkají, jak můžeš být po tréninku unavená, ale ono si zkuste dělat každou rukou něco jiného. Korigovat oči, ruce, koncentrovat se, přemýšlet, protože kolikrát dělá letadlo vše obráceně, to je těžké. Unavená nejsem fyzicky, ale psychicky. Trénuji od devíti do tří odpoledne 
a v závěru kolikrát ani nevnímám, kam letadlo letí. To je pak nebezpečné venku, protože rozbít letadlo je velmi drahá věc.

Nedej bože, aby do někoho letadlo narazilo. Stává se to?

Stává. Musím zaklepat, že se mi to nestalo. Jen jednou jsem sestřelila sama sebe 
v hale. Když letíte, koukáte na letadlo, ale už moc nesledujete, co kde je dalšího. Proto vždy lidi prosíme, aby nestáli příliš blízko a podobně. Ruce většinou neselžou, ale je to vše technika. Může selhat signál nebo něco se stát s motorem, pak většinou stojíte, trnete a modlíte se, aby letadlo nevletělo do lidí. Na větších akcích jsou návštěvníci oddělení sítí. Je to o toleranci.

Žen asi příliš nemodelaří a závodně nelétá, nebo se mýlím?

V Táboře jedna létala, ale dnes už o nikom nevím. Holky více létají volné disciplíny než akrobatické. A spíš jde o to, že nejsou moc vidět. Já jsem ale jezdila s kamarádem po akcích, kde o mě bylo slyšet. A bylo o mě slyšet čím dál více. I díky tomu jsem získala sponzory a vědí o mně v zahraničí. Co vím, tak halové létání nedělá vůbec žádná, to jsem jediná v České republice a jedna z mála 
v Evropě. Vím o kolegyni ve Francii a jedné z Německa, ta už se ale věnuje více exhibicím než závodům.

Chtěla byste být do budoucna pilotkou, jaké máte sny?

Ráda bych se proletěla 
v letadle s předním českým akrobatickým pilotem Martinem Šonkou. S ním se potkávám na letišti, ale ještě nebyla příležitost s ním letět. Jako každá malá holka jsem chtěla být letuškou, zejména já od letadélek, teď už mě to tolik neláká. Kdysi jsem chtěla být i pilotkou, ale mám silné 
dioptrické brýle, takže to neklapne. Já v letadlech ale nemusím sedět, stačí mi u nich být. Když jsou v Táboře noční lety, lidé zavírají okna a nadávají, já ho naopak otvírám, uklidňuje mě to.

Letos končíte střední školu, máte předpokládám jasno, co bude dál…

V současnosti se chystám na maturitu a zvažuji práci 
u letadel. Jenže ono když vystudujete něco s letadly, neznamená to, že budete na letišti pracovat. Ale chtěla bych chodit těmi halami, být mezi lidmi od letadel, takže přihlášku si budu na leteckou fakultu podávat.

David Peltán

Autor: Redakce

8.3.2015 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Fotbalisté Dynama v sobotním šlágru II. ligy porazili Opavu 2:1 a vystřídali ji v čele tabulky.
103

Dynamo ve šlágru kola zdolali Opavu a vedou tabulku

O autisty se v Táboře stará Apla.

Festivalem o autismu oslaví kulaté výročí

Tábor podruhé hledá stavitele lávky

Tábor – Táborští radní schválili zveřejnění v pořadí druhého výběrového řízení na stavbu lávky pro pěší a cyklisty.

Když se vám narodí trojčata

Táborsko - Ač je to s podivem, Táborsko je na výskyt trojčat vcelku bohaté.

V hledání pomohly sociální sítě

Tábor - Poctivý nálezce v pátek odpoledne odevzdal funkční tablet, který našel v Jordánské ulici. Strážníkům, kterým tablet předal na služebně, se pomocí sociální sítě podařilo kontaktovat kamarády jeho majitele. Ti mu zprávu předali, takže se tablet opět dostal do správných rukou.

Nemocní mohou poslouchat knihy z CD

Tábor - Již poněkud starší myšlenka a nápad nezapadly a dočkaly se realizace. Knihovna do nemocnice věnuje čtivo, které vyřazuje ze svého fondu.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení