Renata Kainrátová

Týdeník Palcát srpen 68
Chýnov – V Chýnově okupanti vysadili regulovčíka a nechali ho tam stát 12 hodin: v dešti, bez jídla a pití. Měl strach z lidí, kteří mu nakonec dali najíst. Voják pak usnul v čekárně autobusů a s jeho samopalem si hrály děti.
Tábor – Ústředí táborské Jednoty vydalo všem svým prodejnám zákaz zásobovat vojska spojeneckých armád.
Bechyně – Sovětská letadla opustila letištní plochu s nepořízenou. Letci totiž nevyhověli žádosti jejich posádek o materiální pomoc. Chyběly jim hlavně deky.

Na srpnové události roku 1968 nemůže Renata Kainráthová nikdy zapomenout. Právě dnes, kdy od okupace země vojsky Varšavské smlouvy uplyne 46 let, ona oslaví své třiapadesáté narozeniny.

Vypjatá doba ji zastihla v Hradci Králové, kde s rodiči bydlela a až později se přestěhovala do Tábora. „Na ten den si pamatuju velice dobře. Nejenže jsem měla narozeniny, ale v tento den jsem doma i experimentovala. Nad dortovou svíčkou jsem zkoušela, jestli hoří obvaz. Ukázalo se, že ano, takže jsem si od té svíčky v den svých sedmých narozenin spálila prsty," směje se při vzpomínce na dětský pokus, který kontrastoval s hrůzami za okny.

Když sedmiletá Renatka seděla nad dortem, zemí projížděly tanky a vojáci po lidech mířili samopaly. Viděno dětskýma očima šlo o dobrodružství, dospělí ale dokázali domýšlet možné nebezpečí, čemuž odpovídaly jejich reakce. Oslava už nebyla tou pravou oslavou.
„V té době u nás na prázdninách byla moje sestřenice z Tábora a moje mamka nám okamžitě zakázala vycházet z domu, že jsou všude tanky. V Hradci skutečně byly a když jsme potom po městě chodili, ještě jsme je na mnoha místech viděli. I jako dítě jsem z toho měla nepříjemný pocit. Dodneška si ho velice dobře pamatuju, stejně jako na zvuk letadel, která nad námi létala."

I když od té doby uteklo už 46 let, zapomenout na ni Renata Kainráthová nemůže. To by musela zapomenout i na své narozeniny, které právě dnes slaví. „V předchozím zaměstnání mi vždycky říkali, že ten den je ale slavit nesmím," směje vystudovaná strojařka.

Ludmila Walczysková

Radenínskou rodačku Ludmilu Walczyskovou zastihla vojska Varšavské smlouvy, když žila v Třinci a pracovala v železárnách. Dva dny před jejich příchodem oslavila pětadvacáté narozeniny.

„Švagr byl kapitánem v Pardubicích a já u něj zrovna byla s dcerou na návštěvě. Řekl nám, ať se sebereme a raději jedeme domů, aby se nemusel bát. Už věděl, že přijdou," vypráví jednasedmdesátiletá žena s tím, že švagra pak rodina měsíc postrádala. Jak říká, v Třinci byl v rámci možností klid. Rusové akorát zabrali u domu Ludmily Walczyskové poštu. „Když jsem 21. srpna ráno vstávala, už na mě babky klepaly, byly celé uplakané a abych si pustila televizi. Nevěděla jsem, co se děje," popisuje. „Já ale do té doby byla v klidu. Rusáky jsem viděla přijíždět, ale myslela jsem si, že mají jenom cvičení."

Ani v kasárnách prý nebyly pro české vojáky lehké časy. „Švagr musel naše kluky hlídat, protože se mezi sebou klidně stříleli. Každý měl totiž na příchod vojsk v čele se Sovětským svazem jiný názor. Někdo byl pro, jiný proti. Nikoho nenapadlo, že by 21. srpen mohl mít takové důsledky, že se bude střílet po lidech, budou umírat, a že budeme v područí Rusáků dalších dvacet let. Když jsme pak viděli v televizi, jak tanky obracejí do budovy Národního muzea, nevěřili jsme."

Z Třince se Ludmila Walczysková vrátila do Tábora. Její rodiče, kteří žili v Radeníně, měli ale i jiné starosti. „Byli jsme malá rolnická rodina. Všechno nám sebrali a tatínek byl po mrtvičce. Maminka se o něj musela staral, furt okolo něj lítala, a tak myslím, že tanky ani nevnímali," shrnula tehdejší útrapy pamětnice. „Každýho to mrzelo. Je úplně nemožné, co vše zničili a co vše tady vyváděli."