O den dříve rakouští vojáci obklíčili Tábor, aby ho Prusům vyrvali z rukou. Jejich velitel, plukovník Kalwin, však nedělal dojem, že by měl strach. Jeho vojáci nejprve po císařských stříleli, pak zčistajasna utichli. Pořád je ještě chrání bytelné táborské opevnění. Zato císařští zasypávají Tábor granáty a dělovými koulemi.

Ve tři hodiny odpoledne chce Kalwin začít smlouvat o tom, že by prostě tiše z města odešel a tím by se to celé ukončilo. O tom ale nechtějí císařští ani slyšet. Nepřítel se jim musí vydat na milost a nemilost. Bez podmínek. O tom zase nechce ani slyšet Kalwin a hlásí, že bude bojovat do posledního muže.

Císařští znovu spouštějí střelbu, jenže Prusové nestřílejí. Dělá to dojem, že už nemají munici. Jen se schovávají za táborskými hradbami.
Ty je ale už dlouho chránit nebudou. Rakouská děla dál nahlodávají polozřícenou část zdi vedle Hradské brány. Vojáci se kryjí v blízkém příkopu a chystají se, že vniknou do obsazeného města, jakmile se průlom rozšíří natolik, aby jím proběhl dospělý muž.

Dobyli Tábor

V sedm večer by se to dalo podniknout. Ve zdi poblíž brány zeje díra. Velitelé císařských vojáků si zároveň všimli, že opevnění za Hradskou bránou by se dalo přelézt. Chorvaté obsazují mlýn pod průlomem. Čeká se jen na tmu. Důvod? Jako předchozího dne.

Velitelé si hodlají útok pojistit ještě jedním opatřením a nechtějí, aby při tom jejich vojáky ohrožovali pruští střelci. Tma. Plukovník hrabě Stahrenberg dává pokyn granátníkům a Chorvatům. Potichoučku postoupit až k úpatí táborských šancí a palisád. Tak a teď tam čekejte, chrabří vojáci, a dávejte pozor na moji ruku. Jakmile mávnu, začnete do města vrhat všechno, co hoří a vybuchuje. A nato rychle přes hradby a do Tábora! Na Prusy!

Dobytí města nic nebrání a dá se říct, že za celou dobu obklíčení k němu nebyl příhodnější čas. Jenže co si počnou Táboráci? Výbuchy budou zabíjet i je. A co budou dělat, když si je Prusové vezmou jako rukojmí?

Co když budou pálit po císařských přes ramena nebohých táborských obyvatel? Vždyť jsou to poddaní naší panovnice Marie Terezie a Tábor jako takový je do jisté míry jejím majetkem. Přece ho nemůžeme rozbít, ačkoli by to teď šlo tak snadno…

Velitelé se ještě radí. Vyčkejme. Prusům je jasné, že můžeme zaútočit kdykoliv a pak už nás nic nezastaví. Když se teď za hradbami mihne obrys nepřítele, vystřelíme po něm nebo hodíme granát, ale ještě to není útok a Kalwin to dobře ví. Budeme držet prst na spoušti a hrát hru na to, kdo má silnější nervy, kdo dříve zaútočí.

Půlnoc otočila list v kalendáři na 23. října. Přesně před měsícem Prusové obsadili Tábor. Teď mlčí a vyčkávají, zrovna jako Rakušané.
Jedna hodina po půlnoci, druhá. Občas třeskne výstřel, vybuchne granát. A pak znovu plíživé ticho.

Autor: Josef Musil