Rok 1743 prožili Táborští v míru. Zato jejich královna Marie Terezie měla pořád plné ruce práce se zahraničními nepřáteli, kterým se z hlavy ještě úplně nevykouřila myšlenka, že by jí mohli vyrvat české země. Následujícího roku se válka rozpoutala nanovo.

Tentokrát přilil olej do ohně pruský král Fridrich II. Měl Kladsko a téměř celé Slezsko, které v podstatě uloupil Marii Terezii, když se ještě coby nezkušená panovnice rozkoukávala. O Marii Terezii to už ale neplatí. O kus země přišla, jenže brzy ukázala, že ostatní si rozhodně nenechá vzít. Z jejího vojska se stala vítězící armáda.

Fridrich viděl, jak se karta obrátila proti Karlu Albrechtouvi z Bavor, který předtím měl zálusk na českou zemi. Teď je sice římským císařem, jenže bez české země, a dokonce i bez svého Bavorska! Jeho rodovou državu už dva roky okupují Rakušané. Gott im Himmel! Co když si Terezie přijde zpátky i pro Slezsko? Jak si ho ubránit?

Nejlepší obrana je útok. Fridrich počkal na příhodný čas. Srpen 1744. Rakouská vojska jsou na Rýně, v Bavorsku, v Nizozemí a Itálii. V českých zemích pohasla bdělost. Do toho!

Fridrichovo vojsko vytáhlo na Prahu – a ta se mu 16. září vzdala. Chudák hrabě Hermann Carl von Ogilvy… Byl vojenským velitelem Prahy. A byl jím i v roce 1741, kdy se vzdal přesile Francouzů a Sasů. Chrabrost mu tehdy nescházela, snažil se bojovat, ale zajali ho a nebylo jiné cesty než kapitulace. Teď se historie opakuje. Jen s tím rozdílem, že se vzdává přesile Prusů. Přesto hrabě Ogilvy neztratí důvěru své panovnice. Už následujícího roku bude jmenován polním maršálem a v této hodnosti skoná léta Páně 1751 ve věku 71 let.
Teď jsme ale v září 1744. Prusové pohltili Prahu a valí se dál. Na Vysočinu jižních Čech. „Hlavně tuhle oblast obsadit," radí jim maršál Belle-Isle, „protože všechny ty nehody a prohry, které nás Francouze v uplynulých letech postihly v českých zemích, byly kvůli tomu, že jsme se pevně nezmocnili jihočeské Vysočiny."

Jde jim to snadno, protože císařští vojáci se z dálky vracejí pomalu. Rychle to naštěstí myslí Marii Terezii. Hned při vpádu nepřítele rozkázala veškerým lidem na venkově, že jakmile se bude blížit pruské vojsko, musejí zakopat obilí, opustit obydlí a schovat se v lesích. Nepřátelé pak sice jejich vesnicemi projdou a budou postupovat dál, jenže hladoví a bez zajatců. Schválně, jak dlouho jim jejich nadšení pro boj vydrží.

A vy, moji věrní poddaní na venkově, nepřijdete zkrátka. Svým jménem královny slibuji, že vám nahradím veškeré škody. Taková byla Marie Terezie!

Není divu, že pak Prusové nemohli nikde v Čechách sehnat nikoho, kdo by pro ně dělal vyzvědačskou činnost. Ani za peníze se lidé nesnížili ke kolaboraci s nepřítelem.

Nicméně nepřítel postupuje. Předvoji velí princ Nasavský. Pochopitelně nemohou minout pevnostní město Tábor. Táboráci však nejsou sami. Do jejich města se „baron Buccow s bánovými Chorvaty uzavřel," napsal později princi Lotrinskému rakouský generál Batthyanyi a dodal: „Ač to není místo, které by se dalo dlouho udržet a kde by posádce nemohl být zamezen ústup."

Jakmile se k Táboru přiblížily hlídky Prusů, Táboráci s nimi začali bojovat. Až se přivalí celá pruská armáda, bude to prohraný boj. Ale třeba mezitím někdo Bucowi přijde na pomoc, doufají Táborští. Jako už tolikrát…

Autor: Josef Musil