Bavor odtud ale odjel sám, aby dosáhl ještě větší prestiže. Čtyřiadvacátého ledna 1742 se nechal v říši prohlásit římskoněmeckým císařem.

Jenže jaká to byla říše… Čechové, kteří stále ještě nezapomněli na učení mistra Jana Husa, ji coby instituci vnímali stejně jako Bill Higgins, autor knihy Hus drží klíč. „Pojmenování Svatá říše římská," uvažuje Higgins, „je ve skutečnosti chybné, neboť přes veškerou snahu oživit starou slávu skutečného římského impéria, byla tato říše v podstatě germánskou, nikoliv římskou. A bylo velice málo důvodů, proč by se měla nazývat svatou."
Právě svatost korunovačních úkonů v této říši značně bledne, když si uvědomíme, kdo následující měsíc ve Frankfurtu nad Mohanem korunoval Karla Albrechta císařem. Jeho bratr! A sice Clemens August, kolínský arcibiskup a kurfiřt.
Tolik tedy Řím a Frankfurt a nyní se podíváme do Tábora. Tam se potomci husitů vzácně shodují s vojáky katolíka Františka Štěpána: Albrecht nemá na českém trůně co dělat, protože vláda patří Marii Terezii. Však ho vyženeme!

Bavor ostatně nemá takovou podporu, jakou by potřeboval. Za jeho úspěchem stojí především intriky a šťastné shody náhod. Vždyť i Francouzi, kteří mu jinak tolik pomohli, ho nehodlali poslouchat ve všem. Albrecht chtěl po francouzském maršálovi Belle-Islem, aby vytáhl na vojsko Františka Štěpána a vyhnal ho z Čech. Belle-Isle místo toho nařídil, aby Francouzi v Praze přezimovali a odpočívali.
V Táboře se neodpočívá. Vojáci i místní obyvatelé budují opevnění pod velením generála z Rott. S ním přichází i pořádek. A ten se nejlépe provádí ve stínu šibenice. Generál nechal postavit hned dvě! Jednu na šancích a druhou přímo ve městě. Tuto skutečnost diskrétně sdělil táborský primátor Hubatius hraběti Trantmansdorfovi ve svém psaní.

Hej, páni starší cechu řeznického, máte jít k panu generálovi. Lekli se, ale on je pověsit nechtěl. Zajímalo ho, jak jsou na tom se zásobami masa. Hned stanovil interkalární taxu neboli ceny v mezidobí, než rozhodne jinak. Do nového roku 1742 vstupují Táborští s cenami za libru masa: vepřového za čtyři krejcary, hovězího za tři krejcary tři denáry a stejně stojí libra skopového.
Pevné ceny měla pšenice, žito, ječmen, hrách a také mouka, máslo, sůl, sýr, vejce, dokonce i koláčky. A protože naši předkové jedli rádi ryby, také na ně byl ceník: libra velkých kaprů za šest krejcarů, malých kaprů za pět, mníků za sedm a štik za dvanáct krejcarů.
„Jakož taky za příčinou světel lojových a prachu aby dobrá forota učiněna byla, milostivé poručení prošlo," zapisuje písař a dodává: „pročež jak prachaři, tak pánům mydlářům ostré poručení prošlo, aby v tom obojí vždy postačitedlná forota se vynacházela." Zakázku dostal jistebnický žid Marek Ošer. Dodal do Tábora plátno na pytle s pískem. Ty se používaly na šancích, hlavně u dělových střílen.
Druhého ledna 1742 také generál rozhodl, co budou Táborští dávat na přilepšenou jemu. „Jeden sud piva, jeden strych pšenice, osm kaprů. Každoměsíčně." Totéž, bez dvou kaprů, i pánům oficírům. Avšak to je minimum. Příkaz přátelsky pokračuje: „Též jednomu každému měsíčně po jednom teleti. Co se pak štik a jiných ryb dotýče, jak mnoho se obstarati mocti bude."

Autor: Josef Musil