Jana Jandejsková pochází ze Soběslavi, kde absolvovala gymnázium. Šití má v krvi od malička. První halenku si ušila v šesti letech. Její rodina prošla táborským Otavanem i soběslavskou Ladou.

Jak jste se k patchworku dostala?
Před devíti lety se mi narodil syn a dostal do kolébky od paní Vlčkové z Tábora patchworkovou hrací deku. Já na to koukala jak „jojo“, protože jsem nevěděla, co to je.

Kde myslíte, že patchwork vznikl?
Kolébka patchworku podle mého názoru neexistuje. Myslím si, že vznikl s první dírou v látce, a na celém světě měl každý potřebu s tím děravým materiálem něco dělat.

A co patchwork u nás?
Nevěděla jsem, že existuje něco, čemu se říká patchwork. Tím to všechno vzniklo. Následně jsem začala pátrat, co je patchowork v České republice a zjistila jsem, že tady téměř nic není. Pouze pár lektorek. Takže jsem se do toho s vervou pustila sama a teď už mám i dva obchody. Jeden čerstvě zrekonstruovaný větší, krásnější a reprezentativnější v Praze a druhý v Brně. V současné době studuji Technickou univerzitu v Liberci, protože to chci mít se vším všudy. Když už se tomu věnuji a něco píši, tak musím vědět, co a o čem píši, takže jsem to vzala z gruntu. Dokonce jsem se vrátila k učiteli z gymnázia, protože jsem potřebovala kvůli studiu oživit matematiku.

Jaké byly vaše začátky?
Zjistila jsem, že patchwork se šije nejlépe z bavlněných látek a s malými vzory. Následovalo pátrání po výrobcích bavlněných látek a látek s malými vzorečky. V České republice byla spousta fabrik, začala jsem je objíždět a dávat dohromady kolekce. A zjistila jsem, že je to obrovský prob〜lém. Takže to bylo o bádání, zkoušení. Začínala jsem s kamarádkou. Vzhledem k tomu, že jsem v té době ještě kojila malého syna, střídaly jsme se i s hlídáním.

Už na začátku jste přemýšlela o podnikání, o tom, že patchowork rozjedete ve velkém?
Ano, pustila jsem se do toho cíleně. Chytlo mě to. Věděla jsem, že do toho musím jít naplno. Musíte šít, shánět materiál, organizovat kurzy. Než jsem začala vyučovat já, musela jsem se nejdřív vše potřebné naučit sama. Bez mých předcházejících zkušeností by to nešlo. Zjistila jsem, že tady není žádná potřebná literatura. Byly tady jen německé časopisy. A na to konto jsme začali v roce 2007 vydávat i český časopis Švadlenka. Teď už schází jen vydávání knížek, které mám v plánu. Vydali jsme zatím první, trojjazyčnou knížku Zodiak, což je kniha o znameních s detailními postupy šití znamení. Je trojjazyčná, protože máme ambice dostat český patchwork ven, za hranice.

Hodláte v zahraničí i učit?
Do Německa už jezdím déle, do Polska jsem začala jezdit nedávno.

Existovaly nějaké vaše rukodělné začátky, než jste se dala do patchworku? Uměla jste šít či plést, nebo jste do té doby nedržela jehlu v ruce?
Já jsem měla od malinka základ od babičky. Jako malá jsem spíše vyšívala a poté i šila na panenky. My jsme totiž ladovácká a otavaňácká rodina. Táta s mámou dělali v ladovce, babička v Otavanu, takže celá rodina je šitím nějakým způsobem poznamenaná. Kolem mě vlastně šili všichni. Já si první halenku ušila už v šesti letech. Za totality nebylo nic.

Byla jste průkopnicí v republice ve vyučování techniky patchworku?
Průkopnicí ne. Ale s těmi, co tady začínali, jsem hodněkrát mluvila. Co se týká dnešního patchworku, tak možná takových 90 procent lidí prošlo naším Bellusem.

A nevychováváte si konkurenci?
Svým způsobem ano, ale já to tak nevnímám. Kurzy už prošlo za sedm let trvání přes tisíc žen, a dokonce i dva muži.

Jak dlouho takový kurz trvá a na kolik korun vyjde?
Čtvrt roku. Je to logické. Práci nejde udělat za hodinu. Kurzů mám rozjetých několik a stihnu jich i více denně. Takže o víkendech absolvuji cestu do Liberce, Kašperských Hor, Soběslavi, Nového Brodu či Brna. Prostě někdy procestuji celou republiku. Základní kurz je šest lekcí po třech hodinách, to stojí 1800 korun. Plus k tomu materiál, který si mohou koupit u nás, nebo si přinést svůj. Mohou si přinést, co mají doma, doladíme to s tím, co máme tady, abychom to dali dohromady. A nebo to po mně chtějí komplet doladit.

Chodí k vám i úplní začátečníci, kteří o patchworku nevědí vůbec nic, nebo se ženy švadlenky chtějí zdokonalit a naučit novou techniku?
Obojí. Děláme kurzy pro začátečníky, zároveň kurzy speciální techniky.

Setkáváte se s lidmi opakovaně? Vrací se k vám lidé, aby se naučili ještě víc?
Lidé se rádi pochlubí, co ušili, na co nového přišli. Ti, co patchwork šijí, ví, kolik hodin práce je za tím vším. Ostatní neví, kolik úsilí za každým jednotlivým výrobkem je. V této technice stále vznikají nějaké novinky. Vždy se lze něco naučit.

Jak probíhá postup kurzu?
Na základním kurzu dostanou jednu šablonu deky s tím, že každá si ji kreativně upraví a ten vzor si přizpůsobí, takže každá deka je jiná. Každá má takové barvičky, které se jí líbí. Ale všechny deky vychází z jednoho základu.

Můžete se jako lektorka s mnohaletými zkušenostmi a praxí ještě i vy sama něco naučit? Třeba od svých žáků?
Samozřejmě. Jsou nové techniky, nové materiály. Každá ženská, i ta, která v životě nešila, vymyslí něco nového. I já se na každém kurzu od žáků něco nového naučím.

Jezdíte za hranice vy, nebo lidé ze zahraničí jezdí sem?
Jezdí sem hlavně na výstavy. Spolupracuji z Budějovic s Monikou Brýdovou. Hodně dělá kreativitu a znamená to tvoření, malování, barvičky. Společně děláme v Dubči dvakrát do roka výstavu Kreativity. Máme na to pronajatý celý špejchar, takže tam mají všichni přítomní celé tři dny na tvoření. Jsou tam skvělí lidé, atmosféra. Monika spolupracuje s Loskutákem.

Vy spolupracujete také s televizí…
Ano, já s Receptářem. Ale původně jsem začínala s Loskutákem. Zřejmě je zaujalo natočené CD a spolupráce s časopisem Praktická žena.

Vaše podnikání není jen o vyučování šicí techniky.
Snažíme se to nejen učit, ale i připravovat materiál. Největší moje láska jsou látky. Navrhuji dezény látek a návrhy na látky zadávám do fabriky. To byl také hlavní důvod, proč jsem si začala doplňovat vzdělání v Liberci na Technické univerzitě, abych vůbec věděla, co je osnova, co je útek, co jsou reaktivní barvy, jak výroba vlastně funguje. Hodně zkušeností mi dal první šicí projekt, který mám za sebou. S bratrem jsme v republice rozjížděli firmu Bushman v roce 1997. A když jsme u něj skončili, tak v těch samých prostorech vznikla současná firma Bellus.

Proč taková změna, když předcházející firma fungovala? Nebyla to škoda opustit něco tak zavedeného a pustit se do něčeho úplně nového?
Odešla jsem na mateřskou dovolenou a navíc to byla hlavně mužská záležitost, rozhodla jsem se pustit do něčeho vysloveně holčičího. Před Bushmanem, který mi dal znalosti z výroby materiálů, jsem vlastně měla ještě jednu firmu, kde jsem dělala účetní a daně pro podnikatele. Což byl dost dobrý základ pro fungování dalších firem.

A šijete si ještě vůbec vy sama mimo kurzy?
To nemám šanci. Snad až vystuduji. Mám doma úžasnou dílnu. Loni jsem šila pro syna do pokojíčku kapsář. Je přímo blázen do moře, tak jsem se mu snažila udělat přímo mořský pokojíček. Na polštáři ve tvaru ryby jsem si sama mohla vyzkoušet nové stehy a nový úžasný stroj, který jich má neuvěřitelné množství. O prázdninách vlastně stihnu workshop na dětském táboře u Plzně. Loni jsme šili polštářky z pšenice, které děti po nahřátí hřály. Letos osmdesát dětí malovalo trička a učilo se plést z pedigu.

Když umíte to, co umíte, máte tím pádem z krku vymýšlení dárků pro rodinu a přátele, a nebo je to jako s tou kobylou, co chodí bosa?
Tak to ne, nestíhám (smích). Muž má doma rok a půl závěsy a já mu na letošek slíbila, že na ně dojde řada. Ale musí počkat, až budu mít za sebou ještě dvě zkoušky, které mě čekají v srpnu.

Máte syna, tam asi není moc velký předpoklad, že se pustí ve vašich šlépějích.
To ne. A navíc, když se ho někdo ptá, co dělá maminka, popisuje moji práci slovy, že škubu látky.

Existuje typ patchworku, který je podle vás nej… a proč?
Japonský, který je podle mého soudu nejúžasnější. Je prostě jiný. Stejně jako je jiný havajský nebo patchwork v Americe a v Evropě. Z japonského čiší neuvěřitelná pokora. Člověk to cítí, je to o něčem jiném. To zase díky našim kurzům, kde se ženské učí šít, se naučí ještě jednu hrozně důležitou věc. Naučí se totiž říkat ne. Ne, já to nechci, mně se to nelíbí. Ženy to totiž běžně neříkají. Na obchodě jim například dám látky, které se líbí mně a musím je donutit k tomu, aby řekly, ano, líbí se mi, nebo ne, nelíbí. Vysvětluji jim, že ta jimi ušitá deka se musí líbit hlavně jim, protože je o nich. Když se lidé naučí říkat ne, tak se jim uleví i v životě, když to začnou používat. Často totiž, když jdou do obchodu, koupí si na sebe něco, co se jim nelíbí, jen proto, že jim to prodavačka vnutila.

Tedy trocha psychologie a terapie…
Ruční práce je hlavně terapie. Lidé se mezi sebou hodně naučí. Hodně si mezi sebou řeknou. Všechny kluby jsou o lidské soudržnosti.

Nejsou kurzy taková drbárna?
Kurzy ne, ale kluby ano, vždyť jsme ženské. Pouze na začátku, když se se vším musí seznámit, a na konci, kdy lekce uzavíráme a výrobky hodnotíme, tak je štěbetání, ale mezitím je ticho. Při práci se musí soustředit.

Stalo se někdy, že by výsledkem hodiny nebylo nic? Popřípadě jen hromada nastříhaných látek?
K lepšímu dávám, že trojúhelník má tři strany, takže švové přídavky se dávají ze všech tří stran. A čtverec čtyři, tak ze všech čtyř stran. Protože když někde zapomenete přidat přídavek, tak to prostě nevyjde. Mnohdy se totiž stane, že si ženy, aby si usnadnily práci, řeknou: tak, já si udělám čtverec, a když to říznu napůl, tak mám vlastně dva trojúhelníky… ale potom nastane samozřejmě zádrhel. Třetí strana tím pádem nemá švový přídavek. Jindy si stačí udělat užší proužek a výrobek nelze dát dohromady. Když se to žačce stalo, tak jsem ji poslala za dveře, výrobek celý rozřezala a dala dohromady. Ona sama by se do toho bála říznout a neměla by šanci práci dodělat.

Jaký věk mají vaši žáci? Předpokládám, že hlavně starší.
Žáci jsou ve věku od 15 do 80 let. Převažuje střední generace. Nejhorší jsou ovšem důchodkyně, ty nemají na nic čas. Většinou od nich slyším: od té doby, co šiji patchwork, nemám uvařeno, zato v rohu pavučiny, ale hlavně že mám ušito. Je to droga.

Je vůbec možné při těch všech popsaných technikách přijít ještě na nějaké zlepšováky?
Určitě. I já se pokaždé od někoho něco naučím. I žena nepolíbená patchworkem na kurzu něco vymyslí. Například v Kašperských Horách jsem se naučila spoustu věcí právě od holek, které předtím vůbec nešily. Taková banalita, že si vzorek, který měl sedět, sešily pouze v místě, kde měl sedět. Předtím jsme to sešívaly celé a tím pádem to kolikrát musely i celé párat.

Kdo je lepší? České nebo německé švadlenky?
Takhle se to nedá říci, je to individuální. Je to o citu pro barvy, záleží na naskládání. Zlatý český ručičky moc neplatí. Češi raději vymyslí něco, čím si práci usnadní, aby si pomohli, ale to platí všeobecně.

Vaše práce je vaším koníčkem, co všechno vám dělá radost?
Když vidím ty nadšené švadlenky. Drtivá většina si na začátku nevěří, ale stačí pár hodin a šití je doslova pohltí a s nadšením se pouštějí do dalšího šití i nad rámec výuky. V březnu jsem byla napůl pracovně na Novém Zélandu a při kochání se v nádherných patchworkových obchodech jsem se dala do řeči s paní z Anglie, která se kochala stejně jako já. A moc mě potěšilo, když chválila náš pražský obchod, který navštívila na svých cestách.

Krom toho, že vaším koníčkem je práce, kde vy relaxujete, u šití?
Jak kdy, někdy ano, ale spíš se snažím využít volný čas tím, že něco dělám pro sebe. Ráda jezdím na sebepoznávací kurzy, např. kurzy Reiki a nebo jsou to vždy semináře na nějaká témata. Tam si odpočinu a dostanu se do jiného prostředí, a když se člověk v sobě trošku povrtá, nikdy to není na škodu, ba naopak.

Kde se vzal název Bellus?
Název vznikl v Českých Budějovicích, když jsem seděla na kávě a za účelem hledání názvu si koupila i latinský slovník. Je to přídavné jméno, které znamená příjemný, pěkný, milý, krásný, roztomilý.

Patchwork (patch - záplata, vyrobeno ze záplat) je zvláštní technika sešívání látek. Jedná se o sešívání malých, různě barevných kousků látek tak, že spolu vytvářejí větší geometrické vzory. Výsledný patchwork je pak spojen s dalšími vrstvami látky a je ještě ozdobně prošíván drobnými stehy.
Prošitý patchwork se nazývá quilt. Původně se jednalo výhradně o ruční práci, dnes již existují speciální šicí stroje, na kterých lze patchwork vytvářet.
Základem bývá 100% bavlněná látka. www.wikipedia.cz

Jana Jandejsková - Narodila se v roce 1965 v Táboře. V roce 1984 maturovala na gymnáziu v Soběslavi. Šla pracovat na dráhu do Prahy, protože chtěla cestovat a jako zaměstnanec mohla jezdit za režijní cenu. V roce 1993 začala s podnikáním v Tau Praha, s. r. o. V roce 1997 spoluzakládala firmu Bushman. V roce 2003 založila firmu Bellus.

https://taborsky.denik.cz/zpravy_region/stacilo-par-hodin-a-uz-se-projevila-20100607.html