Mrazivé sobotní ráno. Opustit teplou postel je pro mnohého nadlidský výkon. Ne tak pro doručovatelku denního tisku Helenu Vlasovou, která vstává každé ráno kolem čtvrté hodiny.

Vyzvedne noviny, roztřídí je, naloží do tašky na kolečkách a v půl páté vyráží. První kolo ji čeká v části Pražského sídlišti, pak se přesouvá na Náchodské. Když přivezou noviny včas. Stane se, že počasí nebo nepředvídané okolnosti zabrání včasnému rozvozu. Jako třeba, když hledali Kájínka a kontrolovali všechna auta.

Protivná zima

Na začátku sídliště se společně vydáváme na cestu. Nabídku na pomoc s vozíkem odmítá, prý už není zdaleka tak těžký jako kdysi. Krize se podepsala i na denním tisku.

Nejvíce novin roznáší v sobotu. Táborský deník mají předplatitelé ale nejraději v pátek. „Noviny a letáky už roznáším víc než deset let. Začínala jsem s tím už na ekonomce o prázdninách. Když to převzala distribuční firma, přihlásila jsem se a pracuji na hlavní pracovní poměr,“ vysvětluje Helena Vlasová.

Před vybranými vchody do paneláků pak neomylně vezme ze své tašky na kolečkách některý ze sedmero titulů, otevře si vstupní dveře a přidělí tisk do schránek. Za ty roky prý už nepotřebuje ani rozpis. Přesně ví, kam které patří. Spíš než podle jména, rozděluje podle schránek.

Shodujeme se, že zimní ranní sedmikilometrová „procházka“ po obou sídlištích ideální není. Část chodníků je pod ledem a sněhem, kolečka se boří, cesta je namáhavější.

„Nejlepší je to od jara do podzimu, ale také záleží na počasí. Zima je hrozně protivná, zvlášť letos. Ale co se dá dělat, když mají lidi noviny předplacené, tak je musí dostat ráno. Odpoledne už to nemá cenu,“ dodává.

Kromě novin nosí ještě letáky nebo katalogy, s těmi se na cestu vydává odpoledne. A to je pak už taška pořádně těžká.

Čekají nedočkavci na své noviny, ptám se.

„Jo to bejvalo. Na Pražáku vždycky dva dědové už podupávali v pyžamu. V tuhle dobu ještě většina lidí spí,“ míní paní Vlasová.

Brzké ranní vstávání jí za ty roky nevadí a opět si lehnout rozhodně nepůjde. Večer jde do postele brzy, tak kolem deváté, aby byla ráno čilá. A položíte–li ji otázku, co jí na této práci vadí, odpoví, že nic, protože jí baví.

Zvířecí kámoši

Potkáváme pejskaře. „Psi jsou tady hodní, chodí na vodítkách. Jedna paní prodavačka měla takového príma pejska, ten vždycky dostal Táborky do čenichu a nesl je až domů. Chudák, nedávno umřel,“ dodává soucitně doručovatelka.

A pak je tu ještě černý kocour, který rád skáče do pojízdné tašky. Když mu paní Helena otevře dveře jeho domu, rád se vrací do pelíšku.

Jsme téměř na konci cesty. Helena Vlasová má prošlapané všelijaké cestičky a zkratky. Doručovatelka vezme poslední noviny do ruky, shodou okolností opět Táborský deník a nese je odběrateli do schránky za rohem.

Zajímá mě, zda si vůbec noviny přečte, když je musí roznášet.

„To víte že jo, když je třídím. Nakouknu do Táborek, co se kde děje a víc nepotřebuji. Dříve jsme noviny dostávali, v rámci úspor už to tak není,“ dodává s jistou dávkou nostalgie Helena Vlasová.

Loučíme se. Ona jde domů na Pražské sídliště a já si vezmu ze schránky svůj deník. Patřím mezi ty, kterým paní Helena dnes ráno noviny donesla a kteří si je v klidu u své ranní kávy nebo čaje pěkně v teple čtou. Na rozdíl od ní totiž my, čtenáři, nemusíme tak brzy vstávat…

PLUS: Doručovatelka Helena Vlasová má stálé zaměstnání. O něj nepřijde, dokud budou noviny vycházet. Předplatitelé je zatím chtějí.

MINUS:Na sedmikilometrovou trasu se vydává denně v půl páté, tedy v době, kdy mnozí spí. Bez ohledu na počasí musí noviny roznést.

HODINA V, NA…Hodinu jsem strávila s doručovatelkou denního tisku Helenou Vlasovou na Náchodském sídlišti v Táboře, v době, kdy roznášela předplatitelům jejich ranní dávku čtení. Zajímalo mě, co taková práce obnáší, zda ji vůbec baví, jestli ji během sedmikilometrové dennodenní trasy čekají nějaká úskalí.

Alena Řezáčová