„Hřebejk, je vidět, že víte vlastně prdlajs. V tom kabátu prezidenta Krajskýho soudu je tajná kapsa a v tý má pan doktor čtyřicet tisíc. Jestli už je Blecha ovšem nevyfouk a neroztáčí ty prachy v Praze po šantánech.“

„A mordyje, tak proto takovej kalup. Takže Kulička aby už teď hledala do postele jinýho šamstra. I když s její postavou a širokým srdcem určitě dlouho hledat nebude,“ postavil Hřebejk před šéfa pátračky kávu a byl připraven mu připálit viržínko. Snad by se tak i stalo, nebejt toho, že se ve vedlejší kanceláři ozval telefon. Votruba jen pokynul rukou a strážmistr Hřebejk odběhl do vedlejší kanceláře.

„Kdyby to byl vrchní soudní rada Žlábek, tak mi to sem přepojte,“ zapálil si Votruba viržínko a stačil jen jednou potáhnout, když uslyšel z vedlejší kanceláře Hřebejkův hlahol.

„No chlapi, ale to jste opravdu kanóni! Chytili jste ho v cihelně? U Apolináře? Co tam, proboha, dělal? Tam je, co já vím, porodnice. Jo, že se tam tak říká, protože je porodnice celá z červenejch cihel? Aha, už rozumím,“ podíval se Hřebejk za sebe na šéfa pátračky, kterej mu od stolu zatleskal.
„Jo, má přezdívku Blecha. To souhlasí, praporčíku,“ začal strážmistr Hřebejk domlouvat podrobnosti s praporčíkem Košatkou kolem zadržení hledanýho Blechy, když vtom se u něho objevil šéf pátračky a vzal mu sluchátko z ruky. „Zdravím do Prahy. U telefonu je šéf četnický pátračky nadporučík Votruba. Kolego, co měl ten náš darebák všechno u sebe? Hlavně – měl u sebe takovej dlouhej černej zimník s kožešinovou vložkou?“

„To neměl, pane nadporučíku. Měl u sebe jen tu tašku s vercajkem. Ale o kabátu hovořil, že ho tam u soudu v Klatovech švihnul. Prej mu ho ale někdo ukrad ve vlaku. Říká, že to muselo bejt někde až před Prahou. Jinak ten fajnovej kasařskej cajk, tak ten zaplaťpánbůh máme. Vez ho tady do porodnice jednomu zřízenci na patologii. Kasaři, kterýmu pražská galérka neřekne jinak než „Popelář“. Na „popelky“ je to opravdu šmátek.“
„Praporčíku, to, že by našemu Blechovi někdo ve vlaku ukrad kabát, je absolutně vyloučeno. Ten darebák ho určitě někde cestou střelil. Hergot, mít ho tak tady po ruce,“ zalitoval šéf pátračky a zvažoval, zda má pustit do Prahy informaci o utajený kapse s penězi.
„Před chvílí jsem dal zprávu klatovský četnický pátračce a už se těší na to, až jim ho budem eskortovat,“ hlásil pohotově praporčík, ale tím Votrubu nijak nepotěšil.

„To, že jste toho našeho Blechu chytili, za to vás, praporčíku, moc chválím. Ale že nemá u sebe ten kabát, to mě přímo rozesmutnilo,“ předal nadporučík Votruba Hřebejkovi sluchátko a mrzutě odešel do svý kanceláře.
Dva dny po týhle události se objevil na četnický pátračce poštmistr Cibulka. Byl celej promočenej, protože od rána lilo jako z konve. Jeho kroky hned od dveří vedly k židli u kamen.

„Topíte, páni četníci? Jen topte. Venku se udělala zima,“ začal si mnout zimou zkřehlý ruce nad rozpálenejma lordkama a shodil s ramen těžkou kabelu.
„Ještěže už toho moc nemám. Tři balíky pro pány študenty do Lesnický školy a poslední balík jde dolů až k papírně. Kdoví, kdo si na Emilku Kulíčkovou zrovna v Plzni vzpomněl. Do toho baráku hrůzy u vody už jsem nenes balík dobře deset let,“ vyndal si poštmistr Cibulka cigarety a okem mrkl na stůl, kde už mu zástupce šéfa četnický pátračky štábní strážmistr Kubík připravoval obligátní kafe.
„Mám to kafe trochu zchladit?“ mrkl na Cibulku, kterej bez váhání přikývl.Pokračování.....

LADISLAV BERAN
Krimipovídky Deník tiskne se souhlasem autora, kterému tímto děkuje.