Po pěti měsících se tak skutečně stalo.


Směr radnice
V noci na 15. březen 1939 nacistická vojska vpadla na naše území. Z Čech a Moravy zřídili Protektorát Čechy a Morava, Slovensko vytvořilo samostatný Slovenský štát.
Německé armádě se do cesty postavil sníh, a proto na Táborsko a do samotného Tábora přijely její jednotky až dopoledne příštího dne – 16. března.
Cesta velitelů vedla na táborskou radnici. V noci kdosi odvážný vylezl na Žižkův pomník a husitskému hejtmanovi zavázal oči, aby se na tu pohanu nemusel dívat.
Ještě toho dne zahájilo gestapo (nacistická Tajná státní policie) v celé zemi široké zatýkání lidí, o kterých se domnívalo, že by mohli být nacistům nebezpeční.
Zatýkání neminulo ani Táborsko. Ve věznici na Starém městě skončilo během krátké doby 60 mužů a žen. V dalších měsících zatčených přibývalo.
Místní odboj
Již v prvních měsících okupace začíná na Táborsku činnost několika tajných protifašistických organizací českých vlastenců.
Pracovaly zde postupně orzganizace bývalých československých důstojníků, mládeže, komunistů, sokolů, hasičů, partyzánská jednotka Žižka, Táborité a další.
Jejich členové rozšiřovali protinacistické tiskoviny, organizovali pomoc rodinám zatčených a popravených, získávali vojensky a politicky důležité informace a odesílali je dál.
Sbírali zbraně pro budoucí ozbrojený boj s nacisty, prováděli drobné sabotáže, pomáhali zvedat sebevědomí lidí. Značná část vedení a členů odbojových organiozací byla postupně zatčena, uvězněna v koncentračních táborech či popravena.
Přesto vznikají organizace nové a pokračují v boji s cizími okupanty.
Nejvýznamnější odbojovou organizací na Táborsku a v okolí byl ilegální Krajský národně revoluční výbor v Borotíně, vedený Jaroslavem Vackem z Tábora.
Jeho činnost trvající do zimních měsíců roku 1943 byla velmi významná. Po odhalení gestapem bylo jeho 160 členů a spolubojovníků zatčeno a mnoho z nich popraveno. Sedm členů Krajského výboru odboje a jejich spolupracovníků před zatčením uprchlo, odbojové hnutí pokračovalo dál.
Mezi uprchlými byli i významní organizátoři odboje na Borotínsku Josef Raiskup z Prahy a Václav Houška z Borotína.


Táborské gestapo
Táborské gestapo přišlo do Tábora hned na počátku okupace v březnu 1939 a svoji činnost ukončilo až v posledních dnech války v květnu 1945.
Po většinu okupace sídlilo v budově za Jordánem, dnes ulice Politických vězňů. Počet táborským gestapem zatčených lidí za šest let okupace dosáhl kolem 1400 odbojářů i obyčejných lidí.
Na popravišti či v koncentrácích zemřelo kolem 500 občanů Táborska, nepočítaje v to občany židovského původu. Táborští gestapáci vynikali obzvláštní krutostí. Jejich surovost dosahovala takové míry, že vyslýchané někdy nepoznávali ani jejich nejbližší příbuzní.
Táborské gestapo „obhospodařovalo“ nejen Táborsko, ale i Pelhřimovsko, Pacovsko, Sedlecko, Příbramsko či Soběslavsko.


Popraviště
Nejtěžším obdobím nacistické okupace byly týdny a měsíce po atentátu na nacistického protektora Reinharda Heydricha.
Na území protektorátu bylo vyhlášeno stanné právo. V některých důležitých městech byla zřízena popraviště.
Jedno z nich i za kasárnami v Táboře.
Od 3. června do 3. července 1942 na něm z obvodů táborského a budějovického gestapa bylo popraveno 156 lidí, z toho dvacet žen. Nejvíc obyvatelstvo Tábora zasáhla poprava těhotné lékařky Anny Hákové a čtyř profesorů táborské obchodní akademie. Nejstaršímu z popravených bylo 78 let, nejmladšímu – studentovi příbramského gymnázia Antonínu Stočesovi, bylo 17 let a čtyři měsíce.


Perzekuce Židů
Základní součástí nacistické ideologie byl rasismus.
Nejvyšší postavení dostala od nacistů árijská rasa plavých Germánů, nejnižší Židé, cikáni, a k níže postaveným patřili i Slovani.
Pokud šlo o židy, rozhodli se nacisté zcela je vyhubit. V okrese Tábor bylo za židy označeno kolem 600 osob. Již na počátku okupace byli pronásledováni, jejich děti nesměly chodit do školy, na oděvu museli nosit žluté šesticípé hvězdy se slovem Jude. Mimo jiné nesměli ani do kina, mohli navštěvovat jen některé obchody, nesměli chovat psy, kočky, kanáry, zakázáno měli stýkat se s ostatními obyvateli.
Ve dnech 3. září, 12. a 16. listopadu 1942 bylo dovezeno celkem 1332 židů z Tábora a z přilehlých měst a obcí do Terezína. Největší část z nich zahynula v osvětimských plynových komorách a byli spáleni v pecích krematoria. Po skončení války se jich domů vrátilo jen několik desítek.


Marie – Manka
Táborskému odboji se podařila neobyčejná věc. Na důležitém německém úřadu v Táboře – oberlandrátu – umístii svoji spolupracovnici v odboji, Marii Manovou – Manku.
Manová na pokyn vedení odboje, Jaroslava Vacka, vstoupila do nacistické strany a přijala německé občanství. Odboji přinášela z oberlandrátu důležité informace i o záměrech okapační správy. Svoji důležitou úlohu hrála statečně až do zatčení v březnu 1943. Po válce se stala korunním svědkem v procesech proti zrádcům a udavačům.


Jindřich Vichra
Známou osobou protifašistického odboje byl mladý básník Jindřich Vichra.
Rodák z Dráchova u Soběslavi, absolvent táborské reálky do odboje zapojil i své básně tištěné v ilegálních časopisech a novinách. Ve svém bytě v Praze ukrýval významné odbojáře hledané gestapem. Sedmého února 1944 byl zatčen a 12. května téhož roku popraven sekyrou – gilotinou na Pankráci.
V měsíci, kdy čekal na smrt, napsal básně, v nichž se vyznal ze své lásky k životu, rodnému kraji, rodičům, vyzýval k boji proti fašistům a za lepší život obyčejných lidí.
Svou básnickou tvorbou se zařadil mezi nejvýznamnější autory píšící na Pankráci.


Vlak smrti
V lednu 1945 se sovětsko německá fronta přiblížila ke koncentračnímu táboru Osvětim.
Němci se proto rozhodli vězně převézt do jiného koncentráku. Jeden z vlaků s tisíci vězni mířil přes východní Čechy, Prahu, Tábor a Budějovice do koncentračního tábora Mauthausen u Lince.
Příštího dne se vlak s vězni vracel zpět, protože Mauthausen byl přeplněný. Vězni byli převáženi za velkého mrazu v otevřených vagonech bez jídla a pití. Mrtvé vyhazovali z vlaku kolem tratě. Cesta vlaku tak byla poseta stovkami mrtvol. Jen na území jižních Čech jich bylo kolem tří set. Na Táborsku jsou pochováni na hřbitovech v Soběslavi, Janově a Chotovinách.


Útoky kotlářů
Osmadvacátého prosince 1944 zaútočila americká letadla – kotláři, na lokomotivy v Roudné a Plané nad Lužnicí. V dalších dnech a týdnech rozstříleli lokomotivy v Chýnově, Chotovinách a také v Sepekově.
Čtyřiadvacétého dubna 1945 z palubních zbraní na lokomotivy na táborském nádraží. Na vlak stojící v kolejích dopadly tříštivé a zápalné bomby. Ve vlaku obsazeném německými civilisty prchajícími před frontou, zahynulo 36 lidí a 42 bylo zraněno.
Při druhém náletu, 29. dubna, bomby zasáhly výtopnu. Další spadly do Jordána a na Blanické předměstí, kde poškodily několik domů.
O život přišli dva táborští železničáři.


Poslední popravená
Borotínští odbojáři, kterým se podařilo uprchnout před zatčením, často pobývali v Praze. Navázali tam styky s mnoha odbojáři.
Úkryt opřed gestapem a všestrannou pomoc oni i jejich spolubojovníci často nacházeli v bytě manželů Steidlových.
Božena Steidlová byla totiž rodačkou z Borotína. Když v lednu 1945 došlo v Praze k širokému zatýkání, mezi jinými i některých odbojářů z Borotínska, kterým Steidlovi poskytli úkryt, zatčena byla i ona. Na Pankráci ji odsoudili k smrti gilotinou, odsouzení říkali sekyrou.
Božena na smrt čekala dva měsíce. Když se 26. dubna 1945 přiblížil konec války na pouhých devět dní, odvezli Boženu a spolu s ní čtyři muže pod sekyru. Byla poslední ženou, která zahynula v pankrácké sekyrárně. Pak nacisti gilotinu odvezli a hodili do Vltavy.

Jaroslav Hojdar