Jako černý pátek se zapsal do historie námořní bitvy o Atlantik 26. únor roku 1941. Útok německé ponorky a letky pěti bombardérů za sebou zanechal jedenáct potopených obchodních lodí. 

Útok v čase psí hlídky

Hlídce mezi půlnocí a druhou hodinou ranní se v námořnictvu přezdívalo v minulosti "psí hlídka", protože ten, na koho vyšla, měl spánek doslova přetržen na dvě půlky, nevyspal se pořádně předtím ani potom, a často tak koulel očima.

Ve válečných časech pak byla tato hlídka nejenom úmorná, ale také nanejvýš odpovědná, protože nepřátelští váleční dravci samozřejmě o únavě stráží v danou dobu věděli - a často si proto tuto hodinu duchů volili pro své přepady.

Němečtí vojáci na palubě bojové ponorky U-123
Zabiják v Atlantiku. Hitlerova ponorka rozsévala smrt, troufla si i na New York

Nejinak tomu bylo i v onen pátek 26. února 1941. Atlantikem právě proplouval konvoj OB-290, směřující z Británie k americkým břehům. V čase psí hlídky se nacházel právě jihozápadně od Islandu, když na něj náhle zaútočila německá ponorka U-47, které velel třiatřicetiletý kapitán Günther Prien. 

Půlnoční útok byl pro tohoto důstojníka, řadícího se k nejslavnějším a nejzkušenějším ponorkovým velitelům německého válečného námořnictva, docela charakteristický, použil jej už několikrát v minulosti. Ponorce velel od prosince roku 1938 a během deseti bojových plaveb dokázal potopit 31 lodí.

Potápěči našli na dně Baltského moře válečný šifrovací stroj Enigma.
Potápěči našli na dně Baltu opravdový poklad, legendární šifrovací stroj Enigma

Nacistické propagandě se Prien postaral o jeden z prvních triumfů, jež mohla vyzvednout, když 14. října 1939 pronikl s ponorkou do chráněného kotviště britské flotily ve Scapa Flow a potopil bitevní loď HMS Royal Oak. V roce 1940 se jeho kousek dočkal knižního zpracování v podobě publikace Mein Weg nach Scapa Flow (Moje cesta do Scapa Flow), která se v Německu prodávala v obrovských nákladech.

Útok na konvoj OB-290 byl jedním z jeho posledních - deset dní na to zmizel i s ponorkou nenávratně v severním Atlantiku, pravděpodobně poté, co jeho ponorku zasáhly hlubinné bomby svržené z torpédoborce HMS Wolverine.

O tom však při útoku na konvoj pochopitelně ještě nic netušil. A stejně jako tolikrát dříve opět osvědčil svou žraločí urputnost a nenasytnost; během dvou hodin potopil torpédy hned tři lodě a čtvrtou poškodil natolik, že šla ke dnu nedlouho poté.

Smolný den

Útokem Prienovy ponorky však černý pátek bohužel nekončil, nýbrž teprve začínal. Ještě týž den napadlo konvoj také pět hlídkových německých bombardérů Focke-Wulf FW 200 Condor, které potopily dalších sedm lodí. 

Ve srovnání s německými ponorkami by se bombardéry Condor daly charakterizovat slovy z filmové pohádky: "Malej, ale šikovnej." Nesly jen velmi omezený náklad pum, takže nemohly svůj útok tolikrát opakovat, navíc byly nepoměrně zranitelnější. Přesto však dokázaly způsobovat velké škody a právě konvoj OB-290 byl jedním z těch, na nichž se jejich schopnosti projevily nejvýrazněji.

Amy Johnsonová v kokpitu svého letadla 14. června 1930, po úspěšném přeletu z Anglie do Austrálie
Smrt slavné pilotky Amy Johnsonové provází spekulace. Jedna děsivější než druhá

K prvnímu útoku došlo deset minut před půl pátou odpoledne. Šlo o hloubkový nálet jednoho letounu, osamoceného, ale nadmíru úspěšného, protože se mu podařilo zasáhnout celkem tři lodě. Jednu zapálil, druhé zničil strojovnu, již zaplavila voda, a třetí úplně vyřadil. Námořníky z ostřelovaných plavidel naštěstí pomohl zachránit švédský parník Gdynia, který vyzvedl z jejich palub 93 přeživších a vrátil se s nimi v doprovodu jednoho torpédoborce zpátky do Anglie.

Bombardér se pak musel vzdálit, ale Němci teď již o poloze konvoje i o jeho zranitelnosti věděli dost. Bylo jen otázkou času, kdy útok zopakují - a také ho zopakovali.

Piloti československé 310. stíhací perutě v roce 1940
Den, kdy Hitler vzdal dobytí Británie. Doplatil i na pověstný "anglický klid"

K dalšímu náletu došlo ve tři čtvrtě na sedm večer. Tentokrát napadly lodní formaci hned tři bombardéry najednou, jež zaútočily koordinovaně ze tří směrů. Kromě svrhávání bomb ohrožovaly lodní posádky palbou z těžkých kulometů.

Obětí tohoto ataku se staly další čtyři lodě. "Jedna bomba dopadla na palubu blízko poklopu číslo čtyři na levoboku a těžce ho promáčkla, poté narazila do přepážky u kuchyně, kde rozbila lavici a další armatury… Letoun také zahájil těžkou kulometnou palbu proti obsluze našeho protileteckého kanónu… Druhý inženýr, který byl na stráži ve strojovně, hlásí, že slyšel několik bomb explodujících po obou stranách lodi a že musely být velmi blízko," popisovaly střetnutí pozdější výpovědi námořníků z jedné zasažené lodi. Teprve s příchodem tmy se situace uklidnila.

Na moři se rozhodovalo o zemi

Bitva o Atlantik představovala z hlediska vývoje války v Evropě rozhodující střetnutí. Kdyby se německým ponorkám a letadlům podařilo tuto životně důležitou trasu opravdu přerušit, nedokázala by se ubránit nejen Británie, ale s velkou pravděpodobností ani Sovětský svaz, jehož napadení již Hitler připravoval.

Přeživší námořníci z Indianapolisu v srpnu 1945 na ostrově Guam
Nejhorší žraločí útok v dějinách. Námořníci z Indianapolisu umírali po stovkách

Rok 1941 a začátek roku 1942 bohužel představoval v tomto konfliktu pro německé ponorky zlatý věk. K definitivnímu obratu ve vývoji bojové situace a poměru sil došlo až během roku 1943, kdy Spojenci nasadili do Atlantiku masivní počty vlastních bombardérů, schopných startovat i z letadlových lodí a vybavených novým typem radaru a přístroji umožňujícími přesně zaměřit nepřátelskou ponorku, pokud vysílá. 

Velkou roli sehrálo také rozluštění kódu vytvářeného německým šifrovacím strojem Enigma, díky němuž  Britové mohli sledovat nepřátelské zprávy. Spojenci postupně získali nad nepřítelem strategickou výhodu a zlatý věk německých ponorek se proměnil v hon na ně. Blokádu Evropy se Němcům nikdy nepodařilo uzavřít.