Sportovní redaktor Deníku Jiří FišaraZdroj: DENÍK/Jiří KopáčJenže kontext života v uzavřené oblasti tomu dává najednou úplně jinou podobu. Nad hesly jako „Společně to dáme, Litoveláci“, která vykřikoval do tmavého chladného větrného večera, bychom se jindy jen ušklíbli. Teď to nějakým záhadným podivným způsobem fungovalo.

Život v uzavřeném městě, den sedmý: Pozdravy za časů korony

Do toho zněly z některého balkonu na trubku (nebo to byl jiný nástroj?) tklivé tóny „Chválím tě, země má“. Kdyby vám tohle někdo popisoval před 14 dny, kam byste ho asi tak poslali?

Z nedělního potlesku pro městský krizový štáb, zdravotníky, dobrovolníky a další jsem si odnesl ještě jeden pocit. Litovel se opravdu semkla způsobem, který bych nečekal. Stejně mi to v neděli dopoledne popisoval Lukáš, jeden z „vůdců dobrovolníků“, jestli to tak můžu napsat. „Zdá se mi, že si všichni uvědomili, že jsme jedna velká litovelská rodina,“ říkal.

Život v uzavřeném městě, den šestý: Večer na balkony. Potlesk je poděkování

Jak píšu, je to trochu patos, jak z nějakého amerického filmu, ale tak nějak to sedí. Scény a scenérie, které v posledních dnech popisuji, mi koneckonců taky připadají jak odněkud z kina.

Mezitím se dál testuje a pochopitelně stoupají i čísla pozitivních testů. Je mezi nimi i jeden blízký kamarád. Držíme mu palce a nepochybujeme, že to zvládne bez komplikací, je to tvrďák.

Na mysl se ale neodbytně vtírá jeden vzkaz pro všechny venku, mimo zónu, i když vlastně i pro nás uvnitř. Jakmile se tahle nemoc začne týkat přímo někoho z vašeho nejbližšího okolí, začnete o všem přemýšlet dost jinak. Věřte tomu.

Život v uzavřeném městě, den pátý: Neblbněte! Proklouznout hlídce není bojovka

I my tady jsme před měsícem vtipkovali a brali to jako něco z druhého konce světa, přinejhorším tam daleko v Alpách. Tak myslete na svoje bezpečí i bezpečí svých blízkých. Dodržovat pár týdnů pokyny a karanténu je to nejmenší.

Nic netrvá věčně, zvládneme to.

Koronavirus v ČeskuZdroj: Deník