Kliknutím zvětšíteVizovice patřily podle bývalého vizovického pedagoga Jana Klesly, ředitele základní školy a střední všeobecně vzdělávací školy k obcím, které byly po celou válku vůči německým okupantům výrazněji rezistentní a řada jejich obyvatel spolupracovala s odbojem.
Podle městské kroniky zmíněné na webových stránkách města působila ve Vizovicích vojenská odbojová organizace Obrana národa, do jejíchž řad patřili tři občané, kteří v boji s německým gestapem zahynuli, a zasahovala tam i činnost jiných odbojových skupin.
Vizovice v době okupace
Klesla, který v roce 1970 zpracoval obsáhlý materiál o Vizovicích v době okupace, zařazený do strojopisného materiálu Vizovice 400 let městem, zmiňuje například popravu Bohumila Rosenbauma v roce 1942 a smrt Josefa Sulíčka krátce po propuštění z vězení v témže roce. Uvádí také, že Vizovičtí bojkotovali kolaborantskou sportovní organizaci Kuratorium pro výchovu mládeže, kterou okupanti založili ve Vizovicích v roce 1943.
V roce 1944 přerostl odpor proti okupantům na východní Moravě v otevřenou partyzánskou válku, kterou zde organizovala a vedla zejména první československá partyzánská brigáda Jana Žižky z Trocnova.
Do partyzánského hnutí se zapojili i příslušníci již dříve založených odbojových skupin na Vizovicku, jako byla již zmíněná Obrana národa, skupina Pro vlast nebo vojensko-komunistická organizace Kapitán, kterou podle Klesly založil úředník zlínského okresního soudu Karel Musil a jeho pobočníkem byl nadporučík prvorepublikové československé armády František Michalík z Vizovic. Existovalo také spojení vizovických skupin s odbojovými organizacemi na Bojkovicku.
Činnost partyzánských oddílů ještě zesílila na jaře 1945 v souvislosti s postupující frontou. Partyzáni se snažili připravit půdu pro osvobozující vojska Rudé armády a 1. československého armádního sboru a zesilovali své útoky na železnici a komunikace.
Když vypuklo vraždění
Němci proto přímo na zámku ve Vizovicích ubytovali v březnu 1945 neblaze proslulou esesáckou protipartyzánskou jednotku Stíhacího oddílu (Jagdkommando) s názvem Josef. Ta začala v dubnu páchat strašlivé masakry usedlostí a pasekářských osad v okolí Vizovic: na svědomí má vyvraždění rodiny mlynáře Juříčka z Leskovce v úterý 3. dubna 1945, vypálení osady Ploština ve čtvrtek 19. dubna 1945, kde bylo povražděno 23 mužů a jedna žena, a vypálení devíti usedlostí v osadě Prlov v pondělí 23. dubna, kde přišlo o život dalších 23 lidí, z nichž 15 Němci upálili zaživa. Mezi zavražděnými bylo i pět žen včetně vůbec nejmladší oběti tohoto masakru, teprve sedmnáctileté Anežky Ondráškové.
Ve stejný den jako Prlov vypálili Němci také několik domů přímo ve Vizovicích, konkrétně usedlost Františka Vajíka a dva domky rodiny Vaculíkovy. V jednom bydlel čtyřicetiletý František Vaculík s manželkou Julií a dvěma malými dětmi, druhý obývali jeho dva mladší bratři, sedmadvacetiletý Tomáš a čtyřiatřicetiletý Josef. Všechny tři bratry Němci zastřelili, obětí útoku se stal zřejmě i malý synek jednoho z nich. Šlo o odvetnou akci za útok na německou motostřeleckou spojku.
„V pondělí ráno k nám přišel švagr Gerža (pravděpodobně Josef, pozn. red.), aby mu manžel pomohl v lese se dřevem. Ten ale neměl nabroušenou sekyru, tak se zdržel doma skoro do poledne. Já mezitím připravila oběd a poslala dcerku, ať zavolá tatínka k jídlu. Anežka se však hned vrátila a už ode dveří volala: ‚Maminko, jdou k nám vojáci!‘ Šla jsem se podívat na verandu. Ale to už stálo pod oknem plno Němců a řvali na mne: ‚Ven, všichni ven!‘“ vzpomínala na tuto událost v roce 1970 Julie Vaculíková.
Z domu vyšla spolu s dcerou a ještě ani ne pětiletým synem a spolu se sestrou, která u nich byla právě na návštěvě. Vojáci poté vtrhli do domku, který naslepo prostříleli a zapálili. „Ozvalo se několik výstřelů a pak se vyvalil černý dým. Voják, který na nás mířil, se ušklíbl: ‚Tady to smrdělo partyzárnou, na to je nejlepší oheň,‘“ popisovala to Vaculíková.
Po vypálení jejich domku naložili Němci stejně i s domkem obou bratrů, které začali navíc mlátit, aby z nich vytloukli přiznání o kontaktech s partyzány. Juliina muže odvedli k silnici a naložili na korbu jednoho z nákladních aut. „To bylo naposledy, co jsme ho já a děti viděly živého,“ vzpomínala žena.
Spolu s dětmi chtěla utéct pryč, ale Němci ji okamžitě strhli zpátky. „Cloumali se mnou, strkali do dětí a důrazně mi naznačovali, že se nesmíme hnout z místa. Potom se před mýma očima odehrálo další jednání tohoto strašného divadla. Němci, kteří odváděli oba švagry, se na chvíli zastavili. Toho využil synek jednoho z nich, rozběhl se za otcem a pověsil se mu za kabát. Němec reagoval rychle a po svém. Chytil chlapce v pase a pak jím vší silou mrštil o zem. Zavřela jsem oči. Když jsem je opět otevřela, leželi oba bratři na zemi a nad nimi stál obrovský Němec s pistolí v ruce. Třesklo pár výstřelů, na zemi zůstala dvě nehybná těla,“ uvedla Julie Vaculíková.
Ona sama pak dostala rozkaz, že má vykopat jámu, do níž těla svých švagrů zahrabe, ale než to stačila udělat, byli vojáci odvoláni jezdcem na koni. Při odjezdu ještě postříleli drůbež na dvoře, kterou vzali s sebou.
„Konečně odjeli a my jsme osaměli. Děti se třásly hrůzou a strachem a já jsem na chvíli zadoufala, že se mi to jenom zdá, že je to ošklivý sen, ze kterého musím procitnout. ‚Maminko, pojďme domů,‘ zatahal mne chlapec za ruku. Vzpamatovala jsem se. Bylo třeba žít. Postarat se o děti, dovědět se, co se stalo s mužem, domluvit se se sousedy. Vydali jsme se proto k Vajíkům. A pak jsme našli otce. Ležel v trávě, už studený. Děti se mi vytrhly z rukou a vrhly se k němu. „Tatínku, vstaňte!“ volali, ale marně. Rozplakala jsem se. Přede mnou ležel můj zabitý muž a nad lesem stoupal dým z vypáleného domku,“ popisovala žena.
Později se prý dozvěděla, že vpád Němců na vizovické paseky nebyl náhodný, ale předcházela mu přestřelka v horách, při níž partyzáni přepadli a zastřelili předsunutou německou spojku. Museli ale ustoupit před blížící se německou automobilovou kolonou a nestačili zahladit stopy po střetu, takže Němci zastřeleného motostřelce našli.
„Rozrušeni do nepříčetnosti hledali někoho, na kom by se mohli pomstít. Nejblíže byli pasekáři – Vajíkovi a Vaculíkovi,“ zakončila Julie Vaculíková.
Vyvraždění rodiny Oškerů
Podobná tragédie jako Vaculíkovy zasáhla také včelařskou rodinu Oškerů, žijící na samotě v rodinném domě Františka Oškery, postaveném na pasece v lese mezi Dešnou, Všeminou a Chrastěšovy.
František Oškera žil v domě s manželkou a čtyřmi dospívajícími nebo čerstvě dospělými dětmi, dcerou Marií a syny Bohušem, Aloisem a Josefem. Dům s nimi sdílel i Oškerův otec.
„Tato samota se stala přes válku útočištěm mnoha běženců, které František Oškera přes riziko trestu smrti od nacistů přijal pod svou střechu. Už v roce 1943 tu našli své útočiště cikáni z Veselé, Holomek, Můrek a Blažej. V roce 1944 zde přechovával v úkrytu mezi dvěma stěnami kapitána Vasila, komisaře pro Zlínsko, který padl v boji 2. května 1945 ve Vizovicích. Sám František Oškera, jeho synové i zeť Matyák byli činní jako partyzáni,“ uvádí kronika včelařů obce Všemina s odvoláním na vyprávění Oškerovy dcery Marie. Ta zůstala naživu díky, že v té době už byla vdaná a žila jinde.
Esesácké protipartyzánské komando vtrhlo do domu Františka Oškery 10. dubna 1945 v jednu hodinu v noci. „Partyzáni přišli právě z akce. Pistole ležely na stole, nedalo se zapírat. Sebrali celou rodinu, mimo devadesátiletého otce. V poutech je odvedli do hostince u Tomáše Kovařčíka ve Všemině, kde bylo velitelství vojáků, kteří zde byli ubytováni. Ráno je odvezli do školy do Slušovic k výslechu a odtud malým otevřeným autem do Vizovic. Tam v bývalé věznici okresního soudu byli vězněni jako rukojmí za Vizovice,“ píše kronika.
Oškerův zeť Matyák chtěl údajně zorganizovat partyzánský přepad věznice a všechny vězně osvobodit, ale velitel jeho partyzánského oddílu mu to nedovolil s odkazem na to, že by takový zákrok vedl k vypálení celých Vizovic.
„V noci 1. května 1945 vyvedli esesáci z věznice okresního soudu ve Vizovicích několik vězňů, o jejichž osudu nikdo nic nevěděl. Jen výstřely v zámeckém parku naznačovaly něco zlověstného. Teprve po osvobození Vizovic objevili občané v zámeckém parku propadající se jámu, v níž bylo nalezeno několik mrtvol. Pětičlenná rodina Oškerova ze Všeminy, Jiří Turýn z Prlova a Jan Vičík ze Všeminy se tak staly jednou z posledních obětí nacistické zvůle…“ píše Jan Klesla.
Osvobození Vizovic
Ve čtvrtek 3. května 1945 přepadli partyzáni, v jejichž řadách nechyběli ani vizovičtí občané, německou frontu u Újezda. „Prudký boj způsobil v řadách Němců naprostý zmatek. Němci ztratili 69 padlých a rychle ustupovali, větší část přes Vizovice, menší část se uchýlila do lesů okolo Suchého vrchu a pak se soustředila na Chrámečném, kde byla v dalších dnech zlikvidována. Při rychlém ústupu neměli Němci čas uskutečnit plánované destrukce, a tak se Vizovice konečně dočkaly osvobození,“ píše Klesla.
Podle tehdejšího městského kronikáře Jaroslava Zeťka se boj přenesl přímo do vizovických ulic 3. května asi v půl druhé odpoledne, kdy nad náměstím „zasvištěly první střely“. Následoval občasný pohyb německých vojenských vozidel nebo hloučků nervózních německých vojáků.
„Kolem 17. hodiny se ozval silný výbuch. To ustupující Němci vyhodili část silničního mostu u radnice. Kolem školy na náměstí směrem do Slušovské ulice odcházeli krajně unavení, vyčerpaní, ranění němečtí vojáci. Sotva se vlekli. Někteří se opírali o kusy větví, jiné podpírali kamarádi. V horní části náměstí u hostince Na špici byla připravena německá nákladní auta k odvozu ustupujících německých vojáků,“ uvádí Zetěk.
Zhruba v té době došlo přímo na vizovickém náměstí k otevřenému střetu Němců s útočícími partyzány a vojáky Rudé armády. „Střelba z pušek a samopalů se přenesla na náměstí, jeden proud prchajících Němců mířil kolem školy do Slušovské ulice, druhý proud ustupoval kolem domů od radnice k Vinnému a k připraveným nákladním autům. Němci se kryli ve dveřích a v průjezdech domů a sovětští vojáci je vytlačovali střelbou ze samopalů a ručními granáty. Nakonec Němci naskákali do nákladních automobilů a odjeli ke Vsetínu. Rudoarmějci pálili na odjíždějící auta ze samopalů, takže Němci museli utrpět ztráty. Střelba na náměstí ustala a přenesla se do Slušovské ulice,“ popisuje to Zetěk.
Partyzáni následně obsadili náměstí, zatímco část sovětských vojáků pokračovala dál a část ve Vizovicích přenocovala.
Je přitom velmi pravděpodobné, že mezi oněmi prvními „rudoarmějci“ byli i příslušníci 21. pěší divize Rumunské královské armády, kteří postupovali na Vizovice před Rudou armádou ve směru od Bojkovic. Přítomnost rumunských vojáků ve městě potvrzují i svědectví zaznamenaná na stránkách města Vizovice.
K osvobození Vizovic tak došlo vlastně již 3. května 1945 v podvečer, ale protože od místní osady Těchlov na západě Vizovic se i večer stále ozývala střelba, zůstali lidé v úkrytech a naplno slavit začali až v pátek 4. května ráno, kdy se vyhrnuli do ulic a kdy dorazily další oddíly Rudé armády. Tak se také stalo, že v městských zápisech je jako datum osvobození Vizovic uveden 4. květen.
Ani pak ale nebylo ještě úplně dobojováno. „Část Němců se zachytila v Hájku a jiná na Chrámečném. Partyzáni obě skupiny potřeli, ale platili ještě daň krve,“ podotýká Zetěk. V boji o Vizovice padlo celkem šest partyzánů, z toho pět pravděpodobně ruské národnosti (u některých byla bohužel známa jen první jména), 16 rudoarmějců a jeden slovenský příslušník III. československé brigády jménem Arnold Zadránský.
Místa posledního odpočinku
Partyzáni byli pochováni 7. května 1945 v zámeckém parku, sovětští vojáci na Palackého náměstí. Oba pohřby proběhly za široké účasti příslušníků odboje, spolků a hasičských sborů i lidí z celého okolí. Fotodokumentaci z těchto dnů dnes uchovává fotoarchiv Muzea regionu Valašsko.
Pět vojáků německé a maďarské národnosti, bylo pochováno na katolickém hřbitově ve městě, dalších 27 německých vojínů bylo pohřbeno na obecním hřbitově ve společném hrobě. Další němečtí vojáci byli pochováni v lesích okolo Vizovic.
Mrtvá těla pěti členů Oškerovy rodiny, Jiřího Turýna a Jana Vičíka, zahrabaná v zámeckém parku mělce do provizorního protileteckého krytu, objevil až 15. května místní zahradník, který si všiml velkého rojení much nad daným místem. Všichni mrtví museli být před smrtí nelidsky týráni, na rukách měli spálené a vytrhané nehty.
Po vyzdvižení z masového hrobu byla těla uložena do rakví zhotovených místním stolařem Lutonským a převezena k Oškerovu bratrovi Janovi, načež byla slavnostně uložena do společného hrobu před kostelem ve Všemině. Také tohoto pohřbu se zúčastnila široká veřejnost.
3
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
