Kvůli epidemii církev chudne, ale získává i nové příznivce

Seriál Deníku: Vítězové a poražení.Zdroj: Deník

Méně radostné byly svátky i pro 27letého římského katolíka Antonína Štěpanovského, který od sedmi let pravidelně ministruje na Litoměřicku. Dnes je kostelníkem svatostánku v malé vesnici Charvatce a zemědělcem na nedalekém statku.

V uplynulém roce řešil kvůli epidemii koronaviru v kostele spoustu věcí nad rámec běžné agendy. „S farářem jsme zajišťovali dezinfekci, museli zařídit, aby mezi sebou věřící měli rozestupy, dohlédnout, aby dodržovali všechna opatření,“ vypočítává Antonín.

V luxusním hotelu skončil kvůli covidu. Teď šéfkuchař vaří v domově důchodců

Ani dezinfekce, ani roušky ale prý prožívání mší neovlivňuje tak jako to, že katolíci nemohou zpívat. „Společný zpěv pro nás znamená prožitek radosti, oslavu, způsob spojení,“ vysvětluje kostelník. Mešní písně věřící většinou úplně vynechávají a je ticho. Ordinária recitují.

Bez některých zvyklostí 

Kněží se snaží, aby se v kostele nikdo nezdržel dlouho. Během mše lidé opouštějí lavici, jen když si jdou pro přijímání. Už rok si při bohoslužbách ani nepřejí pokoj tradičně, podáním ruky. Zvyk nahrazují opětovaným pohledem, úklonou nebo zamáváním. Svátost nedává kněží do úst, ale do ruky.

Antonín se během uplynulého roku účastnil mší v městech i ve vesnicích regionu. S udržováním rozestupů prý není v „duchovní poušti“ na severozápadě Čech problém. Nadto si návštěvu kostela často odpustí nejstarší věřící, kteří patří ke skupině nejohroženější nákazou.

Štamgasti se skládali na elektřinu. Oblíbený pivní bar přesto zkrachoval

Těm, kteří nemohou na mši dojít, Antonín někdy donáší eucharistie domů. Kostelník pamatuje i mše pro úzké rodinné kruhy, ke kterým se věřící v oblasti uchylovali loni na jaře za prvního lockdownu. Tehdy vláda na čas kostely pro veřejnost úplně zavřela.

„Tomu jsem vzhledem k okolnostem rozuměl. Na druhé straně jsem viděl přeplněné obchody, venku se shlukující lidi. Účast na liturgii mi chyběla. Cítil jsem i se staršími věřícími, kterým neúčast na bohoslužbách často začala bourat smysl života,“ upozorňuje Antonín.

Víra není jen o mších, ale i o společenství. Kostelník se s dalšími mladými muži z regionu druží v jedné podpůrné duchovní skupině. Během epidemie se několikrát sešli on-line, ale nebylo to ono. „Spoustu z nás má i práci na homeoffice, další řeší distanční výuku s dětmi. Už je toho virtuálna dost,“ konstatuje.

Hledání nových cest 

K víře patří i poustevnictví. Jenže covidová izolace ho prý neudělala snadnější. „Osamělá kontempace vyžaduje dobrovolnost a zklidnění. A i věřící člověk je společenské zvíře, které cítí nervozitu stáda. Málokdo teď asi najde dostatek vnitřního klidu k rozjímání s Biblí,“ je přesvědčen Antonín.

Stál u zrodu sítě kaváren CoKafe. Dnes praží vlastní výběrovou kávu

Současná situace církvi přece jen aspoň něčím prospěla: snaží se nacházet nové cesty k lidem a možná přilákala i nováčky. Mše na České televizi sleduje překvapující množství diváků. I na YouTube je řada úspěšných kázání. „Kdo hledá víru, má teď o mnoho víc možností, kde se přiblížit duchovní pomoci,“ potvrzuje kostelník.

Také církev se kvůli epidemii potýká s ekonomickým propadem. Například v litoměřickém biskupském sídle nemohou křesťané naplno provozovat hostel ani minipivovar. Jinde v Česku strádají minimálními výnosy z poutních míst. Poklesl i příjem z tradičních kasiček kolujících mezi věřícími v kostele.