Když jeho pláč neustal, hodil na něho deky a na dítě přilehl. Dítě zemřelo v důsledku zhmoždění plic způsobeného stisknutím hrudníku proti pevné překážce.

Jeho matka u soudu vyprávěla, že s obžalovaným chodila. Později ji prý nutil k prostituci, a to i tragického večera. O smrti synka se dozvěděla od přítelkyně, která ho tu noc našla zastlaného v posteli. N. se hájil, že chlapečka normálně přikryl a pak sám usnul. Dítě prý nejspíš zalehl, když se na posteli převalil. Podle znalců ale muselo jít o energické, rychlé zalehnutí, nikoliv o převalení se na dítě například v polospánku. Soud uzavřel, že vzhledem k intenzitě přilehnutí a tělesné konstrukci dítěte o váze 6,6 kilogramu musel být srozuměn s následkem, který tak může způsobit. Obžalovaného uznal vinným vraždou a uložil mu 16 let vězení.

Vyšetřovací pokus

Vrchní soud v Praze věc vrátil první instanci k doplnění dokazování. Při něm soudní lékaři znovu vyloučili možnost způsobení komprese hrudníku kojence pomalým přetočením se obviněného ve spánku. Znalci pak vedli figuranta při demonstrování možných poloh. Expert z oboru forenzní biomechaniky přednesl posudek na základě svých experimentů ke kritickým hodnotám tolerance organismu k tlakům na hrudník. Vypočítával, jaký by vyvolávalo různé zalehnutí, a dospěl k závěru, že už pouhé nalehnutí bokem nebo zády by vyvolalo tlak 300 Newtonů, tedy za kritickou hranici nebezpečnosti 250 Newtonů.

Lékaři znovu poukázali na to, že příčinou smrti malého bylo zhmoždění plic, které vzniká prudkým stlačením hrudní stěny v řádu zlomků vteřiny. Déletrvající tlak by zamezil dýchacím pohybům dítěte a vyvolal dušení, které ale v tomto případě nenastalo.

Obhajobou naznačovaný pád po prudkém vymrštění a přetočení se spícího, jak se někdy obracejí mladí lidé, by způsobil i zranění dalších orgánů poškozeného, k nimž ale nedošlo. Na dítě by dotyčný musel dopadnout ramenem, paží či předloktím. Kdyby dolehl celým tělem, destruující síla by se na velké ploše jednak rozložila, jednak by došlo i ke zranění dalších orgánů dítěte.

Obhájce na závěr dokazování mínil, že ani v doplněném dokazování nebylo jeho mandantovi prokázáno, že by oné noci jednal s úmyslem způsobit smrt. Soud ale i po upřesnění při doplnění dokazování dospěl ke stejným skutkovým a právním závěrům jako v listopadu. „Neúmyslné bezděčné zalehnutí znalci jednoznačně vyloučili,“ zdůraznil předseda senátu. „Muselo jít o aktivní, cílený pád.“

Přímý úmysl usmrtit dítě N. neměl, vzhledem ke způsobu zalehnutí ale musel být srozuměn, případně smířen, s možným následkem…