Stanislavu Snášelovi z Tábora 
se nelíbí ani rozhodnutí Vrchního soudu v Praze. Ten mu změnil osmiletý trest vězení
a deset let zákazu výkonu funkce statutárního zástupce od táborského soudu z prosince 2012 na 18 měsíců do věznice mírnějšího typu a trest zákazu činnosti na pět let.
Když jeho dovolání odmítl loni v srpnu Nejvyšší soud ČR, Snášel podal ústavní stížnost. Má zato, že rozhodnutími byla narušena jeho ústavně zaručená práva.

Stamiliony ve hře

Dle obžaloby měl jako jednatel obchodní společnosti zatajit, že tato je avalem blanko směnky mezi třetí osobou 
a stěžovatelem jako dlužníkem na 13 a 20 milionů korun, což by vedlo k neposkytnutí úvěru Snášelově společnosti. Dále jako jednatel uzavřel smlouvu o úvěru pro svou společnost na 270 milionů, přičemž ještě před prvním čerpáním, v rozporu s úvěrovou smlouvou,  avaloval další závazek na 150 milionů týkající se vztahu jiných obchodních subjektů. Dopustil se tak zločinu úvěrového podvodu.

K prvnímu skutku Snášel opakovaně uvedl, že úmyslně nic nezamlčel, neboť smluvené částky z půjček, avalovaných společností stěžovatele, od věřitele vůbec nepřevzal. Podle něho tedy nedošlo k uzavření platné smlouvy a tedy ani blankosměnky nemohly být považovány za platné. Pokud se jedná o druhý skutek, společnost poskytující úvěr byla o ručení za jiný úvěr informována a souhlasila s ním. Nadto byl úvěr dostatečně zajištěn majetkem dlužníka.

Odmítnutá stížnost

Ústavní soud dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná. Připomněl závěr táborského soudu, že Stanislav  Snášel  si  nepočínal v jím ovládaných společnostech s péčí řádného hospodáře. Významným zdrojem příjmů těchto společností bylo refinancování dřívějších úvěrů, přičemž se pokoušel zabránit poskytnutí informací nezbytných pro získání dalšího úvěru, a to i s využitím nestandardně vedeného účetnictví.
Soud dále neshledal, že by záruky přesahovaly úvěr, jak uvedl stěžovatel. Naopak zjistil jejich nedostatečnou výši.

Trestnost jednání stěžovatele je přitom založena na uvedení nepravdivých, hrubě zkreslených údajů, případně zamlčení podstatných údajů. Námitka, že v případě prvého skutku nedošlo k naplnění uzavřených smluv a záruky tedy neexistovaly, proto neobstojí.
Odvolací soud zhodnotil závěry krajského soudu jako správné, pouze k výši způsobené škody provedl vlastní dokazování a dospěl k závěru pro stěžovatele příznivějšímu. Námitkami stěžovatele
se dostatečně zabýval i Nejvyšší soud, který dospěl k závěru, že dovolání je neopodstatněné. V ústavní stížnosti Stanislav Snášel neuvedl žádnou novou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem obecných soudů v jeho věci došlo k zásahům do jeho základních práv. Ústavní soud neshledal stěžovatelem tvrzená pochybení a stížnost odmítl.