Žili si celkem spokojeně. Denisa Kamarýtová i její druh Josef Robl chodili do práce a vychovávali dvě zdravé děti. Plánovali bydlení v domku v klidné části Českých Budějovic, který chtěli opravit.

Pak přišel obrat o sto osmdesát stupňů. V předposlední říjnový den roku 2008 se v areálu bývalého agrochemického podniku nedaleko Omlenice ozvala ohlušující rána. Josefa Robla pohřbily trosky prasklé nádrže na dusíkaté hnojivo ve chvíli, kdy opravoval jímku pod zásobníkem. A spolu s ním i Vlastimila Mičana z Křemže. Další dva lidé si z neštěstí odnesli ošklivá zranění.

Osudná chvíle krutě zasáhla do života Denisy i jejích dvou dětí. Zhroutila se, přišla o práci a dluhy narůstaly. Neměla ani na zaplacení nájmu bytu, v němž s dětmi žila. Žádného odškodného se dosud nedočkala, neboť s Josefem nebyla sezdána.
Krátce žila u svého bratra, ale desetiletá Natálka, která jakoby tátovi Josefovi z oka vypadla, se chtěla vrátit do domku, jenž po otci zdědila. „Postupně ho zvelebujeme, ovšem kvůli narůstajícím dluhům mi odstřihli elektřinu, takže svítíme baterkami a svíčkami. Ale zvládáme to,“ nevzdává se Denisa, která je kvůli psychickým problémům odkázaná na nemocenskou a Natálčin sirotčí důchod.
Mnohem více ji však trápí to, že dosud nezná jména lidí, kteří za neštěstí v Omlenici mohou.

„Na konci ledna to bude už dvacet sedm měsíců a stále nic nevím. V televizi vidím závažnější kauzy, které se řeší mnohem rychleji. Ale kdo zavinil Pepovo smrt, to mi zatím nikdo neřekl,“ uvedla Denisa Kamarýtová v narážce na stále neukončené soudní jednání, které má ukázat na viníky neštěstí.
Nepátrá po nich však sama. Kdo za neštěstí může, by rádi věděli i příbuzní další oběti, tehdy dvaašedesátiletého Vlastimila Mičana z Křemže. „Řeší se, proč nádrž praskla a proč z ní vyteklo hnojivo. Ale nikdo se neptá, kdo lidem, kteří pod nádrží pracovali, měl říct, aby na to místo nechodili, když se zásobní věž naplňovala hnojivem,“ zlobí se zeť Vlastimila Mičana Vladislav Michlík.

„Kdyby manžel věděl, že hrozí nějaké nebezpečí, na sto procent by pod věž nešel. Na to byl moc opatrný,“ podotkla s pláčem vdova po Vlastimilu Mičanovi.

Případem Omlenice se českokrumlovský okresní soud zabýval naposledy vloni na jaře. Tehdy soudkyně Jitka Juřicová hlavní líčení odročila kvůli chybějícím důkazům a znaleckým posudkům. Od té doby se další jednání neuskutečnilo.
Důvodem je podle českokrumlovského soudce Ondřeje Círka chybějící znalecký posudek, bez něhož se jednání nemůže posunout dále. „Kolegyně v této souvislosti oslovila už dva znalecké ústavy. Oba však z různých důvodů odmítly posudek zpracovat,“ vysvětlil Ondřej Círek s tím, že tohoto úkolu se zhostil až třetí oslovený ústav, který však svou práci zatím nedokončil. „Původní lhůta pro vyhotovení posudku už byla prodloužena, znalecký posudek bychom tedy měli mít k dispozici do konce března s tím, že následně bude nařízeno jednání,“ předeslal Ondřej Círek.

Detaily z osudného dne, v němž přišla o svého partnera, si Denisa Kamarýtová vybavuje dodnes: „Šla jsem z práce a smála se. Všichni kolem mě už to věděli a asi se divili, že jsem tak v pohodě. Ale že Pepa umřel, jsem se dozvěděla v osm večer, skoro jako poslední. A co se vůbec stalo, jsem se dočetla až v novinách.“

Přestože od neštěstí uplynulo již dva a čtvrt roku, není den, kdy by si Denisa na svého přítele nevzpomněla. Navíc vždy kolem 30. dne v měsíci přijíždí do Omlenic, kde vznikl improvizovaný památník obětí tragédie.

I kvůli neustálému jitření starých ran se Denisa Kamarýtová stále utápí v pochmurných náladách, které musí zahánět léky. „Jsem naštvaná, jak tenhle stát funguje. Říkám si, že snad ani není možné, aby se soud táhl tak dlouho. Nezajímá mě, proč nádrž praskla, nepotřebuji znát žádný posudek, jen bych už konečně ráda věděla, kdo Pepu poslal na jistou smrt, když ho nechal pracovat pod zásobníkem, do kterého zrovna v tu dobu přitékalo hnojivo,“ vysvětlila Denisa Kamarýtová.

Radost jí dělají alespoň děti. „Natálka mi roste doslova před očima, na Vánoce jí bylo už deset. A syn, který teď bydlí s přítelkyní, konečně sehnal práci, zvládl dokonce pohovor v angličtině. A teď ho vyslali na zkušenou do Francie,“ řekla Denisa Kamarýtová potěšeně.
K brzkému vyřešení případu se staví skepticky. „Já i Pepa jsme vždycky pracovali. Máme dvě chytré děti, které teď živím z toho mála, a není to sranda. Někdy mám takové stavy, že se to nikomu ani nezdá. Ovšem ne vlastní vinou. Tak jak je možné, že těm, kdo to všechno zavinili, kteří zničili život mně i mým dětem, se zatím nic nestalo?“ zeptala se Denisa Kamarýtová.

Přesto však naději zatím neztratila: „Snad opravdu existuje spravedlnost někde nahoře. Nechci, aby Natálka trpěla mými depresemi, žila při svíčkách… Uvidíte, že za pár let se potkáme a bude dobře.“