Pezoldová v návrhu tvrdila, že nyní údajně nalezené „znalecké posudky" z archivu prezidenta republiky z roku 1947 podle ní prokazují, že zákon č. 143/1947 Sb., „byl přijímán v rozporu s ústavním pořádkem a tento postup nesmí být posuzován z pohledu současného vnímání práva". Měla zato, že podle dokumentů z archivu Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu „k zápisům vlastnického práva na zemi Českou došlo v tomto případě až po 25. 2. 1948", tedy až v tzv. rozhodném období podle restitučních předpisů. Tvrdila, že jí předkládané listiny nemohla použít v původním řízení, neboť se o jejich existenci dozvěděla až v lednu 2012, respektive v únoru 2012, přičemž její právní zástupci „marně žádali o tyto dokumenty příslušné úřady od počátku devadesátých let minulého století".

Soud prvního stupně mínil, že jde o nové důkazy z archivu katastrálního úřadu, z nichž vyplývá, kdy mohl původní vlastník JUDr. Adolf Schwarzenberg  o svůj majetek přijít. Žalobkyní předložené důkazy (t. j. zpráva Kanceláře presidenta republiky, obsahující pochybnosti o zákonu o převodu vlastnictví hlubocké větve Schwarzenbergů na zemi Českou, vyjádření presidia Ministerstva techniky ze dne 20. 6. 1947, obsahující připomínky k zákonu č. 143/1947 Sb., a také vyjádření Ministerstva pro sjednocení zákonů ze dne 23. 5. 1947, jakož i vyjádření Nejvyššího kontrolního úřadu k uvedenému zákonu) „svědčí o protiústavnosti zákona č. 143/1947 Sb. (tzv. Lex Schwarzenberg)".  Proto obnovu řízení povolil.

Pravomocná rozhodnutí platí

Podle názoru odvolacího soudu však tyto důkazy nemohou mít žádný právní dopad na zákon č. 143/1947 Sb. K jeho ústavnosti se opakovaně vyjádřil Ústavní soud ČR např. v nálezu ze dne 7. 1. 2009, kterým odmítl návrh na zrušení, respektive prohlášení neúčinnosti tohoto zákona.  Knámitkám konstatoval, že Ústava Československé republiky z roku 1920 není pro Ústavní soud ČR referenčním kritériem, neboť ústavní normy obsažené v zákoně č. 121/1920 Sb., kterým se tato ústavní listina uvozuje,  nejsou platnou součástí dnešního ústavního pořádku České republiky. Listiny předkládané žalobkyní nemohou, podle názoru odvolacího soudu, přivodit příznivější rozhodnutí ve věci určení vlastnického práva k majetku dotčenému uvedeným zákonem č. 143/1947 Sb.

Navíc se nejedná o nové skutečnosti a důkazy,  neboť otázku intabulace na základě zákona č. 143/1947 Sb. žalobkyně nastolila již v původním řízení podáním ze dne 21. 8. 2006), přičemž soudy již v původním řízení otázku přechodu tohoto majetku řešily jednotně a ustáleně se závěrem, že k přechodu došlo dnem účinnosti zákona č. 143/1947 Sb., tedy ke dni 13. 8. 1947. Podle názoru odvolacího soudu „ani skutečnost, že nadále probíhá dědické řízení, jehož je žalobkyně účastnicí, nemůže nic změnit na obsahu pravomocných rozhodnutí soudů, vydaných v řízení, jehož obnovy se žalobkyně domáhá".

Znovu neuspěla

Pezoldová podala dovolání k Nejvyššímu soudu ČR (NS). Opakuje, že zákon č. 143/1947 Sb. byl od počátku zjevně protiústavní, přičemž zákonem č. 121/1920 Sb., kterým se uvozovala ústavní listina Československé republiky, bylo stanoveno, že zákony odporující ústavní listině, jejím součástem a zákonům ji měnícím a doplňujícím, jsou neplatné. V důsledku toho jsou, podle názoru dovolatelky, nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, stále součástí ležící pozůstalosti po původním vlastníkovi JUDr. Adolfu Schwarzenbergovi. a dovolatelce, jako jeho dědičce a účastníci dědického řízení vedeného Okresním soudem v ČeskýchBudějovicích, svědčí naléhavý právní zájem na určení, že tyto nemovitosti byly ke dni úmrtí původního majitele. v jeho vlastnictví.

Poukazuje na zprávu Výboru pro lidská práva v Ženevě z 22. října 2002, ze které vyplývá, že dovolatelka byla ze strany státních orgánů ČR v průběhu minulých dvaceti let vystavena zejména zadržování dokladů.  Nadále trvá na předložení zákona č. 143/1947 Sb. Ústavnímu soudu ČR s návrhem jeho zrušení jako zjevně protiústavního a neústavně interpretovaného a aplikovaného až do současnosti.

NS ale po projednání věci dovolání Alžběty Pezoldové proti zamítnutí žaloby na obnovu řízení odmítl.28 Cdo 1919/2014