1. Náklady na slovesnou tvorbu v letech 2003, 2006, 2009–2011 (jednotlivě roky v tisících korunách). 2. Jejich procentní poměr ke všem ostatním nemzdovým i neprovozním nákladům. 3. Vynaložené prostředky na přímé přenosy koncertů a hudebních vystoupení na stanici Vltava v týchž letech (jednotlivě roky v milionech korun – samostatně zahraniční přenosy). 4. Jejich procentní poměr k ostatním vysílaným přenosům na všech celoplošných stanicích. 5. Vynaložené náklady na plnění vůči autorským svazům v oněch letech (jednotlivě léta). 6. Jejich procentní poměr ke všem plněním vůči subjektům, které nejsou dodavateli služeb pro adresovanou veřejnoprávní korporaci. 7. Zda hostům pořadu – kupř.: Je jaká je, Jak to vidí(te), Čaj o čtvrté – jsou hrazeny cestovné, ztráta času či „odměna".

Nemá na poplatek

Budějovický soud loni v květnu postoupil věcně místně příslušnému Městskému soudu v Praze a ten žalobce vyzval k zaplacení soudního poplatku. Nato P. Č. požádal soud o jeho osvobození a předložil prohlášení, že nemá žádné výdělečné zdanitelné příjmy. Uvedl dále mj., že jeho „úvěrová bonita" je „minus dva". Jako majetek uvedl „elektronický psací stroj, digitální televizor, paměťový záznamník", jako výdaje „strava, tisk, jízdné, papír, DPH", jako způsob bydlení „nenájemní,nevlastnické, samostatná domácnost".

Městský soud mu osvobození od soudního poplatku nepřiznal. Uvedl, že žalobce sice doložil, že jeho majetkové poměry odůvodňují osvobození, soud má však zato, že existují jiné důvody, pro které by žalobci nemělo být osvobození od soudních poplatků výjimečně přiznáno. Podle názoru městského soudu totiž zneužívá toho, že je od poplatků osvobozován, a jeho úspěšné žádosti jej povzbuzují k další procesní aktivitě. Zvláštním důvodem k odepření je povaha sporů, které žalobce před správními soudy v poslední době vede. K nim patří i projednávaná věc. Městskému soudu je z jeho úřední činnosti známo, že žalobce vede s různými veřejnými institucemi značné množství sporů, týkajících se poskytování informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím, které často pokračují jako spory soudní.

P. Č. podal kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu (NSS). Míní, že zákon č. 106/1999 Sb. nedává soudu úkol regulovat přístup k informacím neosvobozením od soudního poplatku. Obecné soudy nemají úkol zkoumat, zda benevolentnost zákonodárce je v souladu s rozpočtovými pravidly státu.

NSS připomněl, že účastník, který doloží, že nemá dostatečné prostředky, může být zčásti osvobozen od soudních poplatků. Dospěje-li však soud k závěru, že návrh zjevně nemůže být úspěšný, takovou žádost zamítne. Chce-li účastník řízení, aby mu bylo přiznáno osvobození, musí jednak uvést, v čem spočívá jeho nedostatek prostředků, a jednak musí své tvrzení řádně doložit. Právní úprava osvobození neukládá soudu, aby za účastníka vyhledával další skutečnosti, které mají jeho nedostatek prostředků dokládat.

V dané věci stěžovatel uvedl, že má naprostý nedostatek prostředků, což doložil čestným prohlášením, v němž uvádí mimo jiné, že je příjemcem státních příspěvků, že výše jeho zdanitelných a nezdanitelných příjmů se rovná nule, jako důvod nemožnosti vykonávat výdělečnou činnost uvádí plnou invaliditu. Městský soud konstatoval, že doložil své majetkové poměry odůvodňující osvobození od soudních poplatků, nicméně dospěl k závěru, že i přes tyto skutečnosti existují zvláštní okolnosti pro nepřiznání osvobození.

Zneužívá osvobození

Uvedl konkrétní důvody: vedle počtu vedených sporů, což by samo o sobě nemohlo ještě svědčit o samoúčelnosti stěžovatelových podání, poukázal na povahu vedeného sporu (žádost o poskytnutí informací), přičemž velké množství dalších jeho sporů projednávaných a rozhodovaných soudy je podobného charakteru. Jedná se o spory vyvolané stěžovatelovým zájmem o veřejné záležitosti a fungování veřejných institucí. Nejvyššímu správnímu soudu je z jeho činnosti známo, že o podobných návrzích stěžovatele bylo rozhodováno již v desítkách případů. I v tomto směru je proto třeba vycházet z konstantní judikatury, podle níž „dochází-li ze strany účastníka řízení ke zneužívání institutu osvobození od soudních poplatků, není možné mu tuto výhodu přiznat".

Osvobození od soudních poplatků dle názoru městského soudu nemá být institutem umožňujícím nemajetným osobám vést bezplatně spory podle své libosti. Nejvyšší správní soud se s tímto závěrem ztotožňuje. Předmětný spor, stejně jako velké množství obdobných sporů vedených stěžovatelem, se netýká jeho majetku, životních podmínek či jiných záležitostí, které by se ho bezprostředně týkaly. Takový spor má stěžovatel právo vést, dává-li mu právo procesní možnosti tak činit, a musí v nich mít možnost účinně hájit svá práva. Není však důvod, aby náklady na vedení takových sporů místo stěžovatele pravidelně v plném rozsahu nesl stát.

Městský soud v napadeném usnesení plně respektoval ustálenou judikaturu.  Z napadeného usnesení nelze vyčíst závěr, že chudým lidem je zapovězena možnost dosáhnout osvobození od soudních poplatků, jak tvrdí stěžovatel. NSS tedy vyhodnotil stížnost P. Č. jako nedůvodnou a zamítl ji. (1 As 123/2013)