Soudy zaznamenaly, že obhajoba obviněného odchodem z baru, aniž někoho napadl, byla podporována výpověďmi tří svědků, avšak ty považovaly je za nevěrohodné s tím, že jde o společníky obviněného - na rozdíl od servírky, která k účastníkům konfliktu neměla žádný vztah.

Obviněný podal dovolání k Nejvyššímu soudu ČR (NS). Soud prý pominul ustanovení o nutné obraně. K uložení trestu obecně prospěšných prací došlo v rozporu se zákonem, neboť soud nepřihlédl k jeho stanovisku a nezabýval se jeho zdravotním stavem.

NS dospěl k závěru, že obviněný nebyl ze strany poškozeného vystaven žádnému útoku. Pokud prý poškozený a svědkyně uvedli, že byl napaden jako první, jde o jasnou dezinterpretaci těchto výpovědí. Poškozený řekl, že během výměny názorů začal obviněný urážet jeho matku, na což on reagoval máchnutím ruky, aby gestem vyjádřil, že je marné se s obviněným bavit. Svědkyně popsala úvod konfliktu tak, že poškozený se ohnal, resp. že chtěl obviněného jakoby uhodit, a dále již následoval úder obviněného pěstí do obličeje poškozeného s tím, že potom obviněný šlápl napadenému do obličeje.

Neodvracel útok

Z toho je zřejmé, že poškozený na obviněného ve skutečnosti nijak fyzicky neútočil, řekl NS. Avšak i kdyby se připustilo, že ze subjektivního hlediska obviněného se máchnutí či ohnání rukou mohlo jevit jako nějaká hrozba fyzickým napadením, pak očividně mimo rámec nutné obrany bylo jednání obviněného ve stádiu, kdy poškozenému dupl do obličeje, když upadl a ležel. Jednání obviněného v této fázi mělo z hlediska vzniku nejzávažnějšího zranění poškozeného rozhodující význam a evidentně ho nelze pokládat za nějaké odvracení přímo hrozícího, natož pak trvajícího útoku.

Soudy se při hodnocení důkazů nedopustily žádné deformace a své úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.

Soustavně pracuje

K námitkám proti uloženému druhu trestu uvedl, že není nepřípustný ani z hlediska ustanovení § 64 tr. zákoníku. To stanoví, že při ukládání tohoto trestu přihlédne soud ke stanovisku pachatele, k jeho zdravotnímu stavu, a trest neuloží, je-li pachatel zdravotně nezpůsobilý k soustavnému výkonu práce.

V posuzované věci z napadeného rozsudku vyplývá, že obviněný je osobou samostatně výdělečně činnou. Obsah spisu neskýtá v žádném směru ani náznak toho, že by obviněný byl zdravotně nezpůsobilý k soustavnému výkonu práce. Je tedy jasné, že ustanovením § 64 tr. zákoníku nebylo uložení trestu obecně prospěšných prací vyloučeno.

To, že soud musí přihlédnout ke stanovisku pachatele, rozhodně nelze vykládat tak, že by uložení trestu obecně prospěšných prací bylo přípustné jen za podmínky, že s ním obviněný souhlasí. Námitky obžalovaného, že za souhlas s uložením trestu prací není možné považovat jeho vyjádření před odvolacím soudem (na dotaz předsedkyně senátu, zda souhlasí s uložením trestu obecně prospěšných prací v případě uznání viny, odpověděl, že mu „nic jiného nezbývá"). Námitky proti výroku trestu jsou proto zjevně neopodstatněné. NS jeho dovolání celkově odmítl. (7 Tdo 1451/2013)