Učinil tak přes nesouhlas manžela s odůvodněním, že má k domu zásadní vztah, protože ho stavěl svépomocí a považuje jej za své dílo, a byť dům případně denně neužívá, jej udržuje a spravuje na rozdíl od exmanželky, která v něm od května 2010 nebydlí a nejeví o něj žádný zájem. Roční lhůtu k vypořádání má soud za dost dlouhou k tomu, aby muž nemovitost třeba prodal. Ten navrhoval přikázání nemovitostí do podílového spoluvlastnictví nebo jejich prodej, neboť nemá prostředky na vyplacení žalobkyně.

Soud vyšel ze zjištění, že manželství účastníků uzavřené 11. 2. 1978 skončilo rozvodem 15. 10. 2010 a tímto dnem zaniklo jejich společné jmění manželů. Do vlastnictví žalovaného přes jeho nesouhlas přikázal mimo jiné dům s pozemky (žalovaný navrhoval přikázání nemovitostí do podílového spoluvlastnictví nebo jejich prodej, neboť nemá prostředky na vyplacení vypořádacího podílu žalobkyni) s odůvodněním, že žalovaný má k domu zásadní vztah, protože ho stavěl svépomocí a považuje jej za své dílo a byť dům případně denně neužívá, na rozdíl od žalobkyně, která od května 2010 v domě nebydlí a nejeví o něj žádný zájem, jej udržuje a spravuje. Žalovanému soud uložil zaplatit žalobkyni příslušný vypořádací podíl. K zaplacení vypořádacího podílu soud žalovanému stanovil dostatečně dlouhou lhůtu jednoho roku, která mu umožní, pokud tak uváží, případně dům prodat.

Oběma napůl!

Krajský soud 13. dubna 2012 rozsudek změnil mimo jiné tak, že dům přikázal do podílového spoluvlastnictví účastníků každému s ideálním podílem jedné poloviny. Bývalé manželce  uložil povinnost zaplatit odpůrci na vypořádání jeho podílu 3757 Kč.

Odvolací soud jako důvodnou posoudil námitku, že nebylo namístě přikázat nemovitosti do výlučného vlastnictví exmanžela, když nemá dostatek finančních prostředků na vyplacení vypořádacího podílu. Odvolací soud i přes to, že si byl vědom praxe, která upřednostňuje přikázání nemovitostí do vlastnictví jednoho z bývalých manželů, měl za to, že tato praxe vždy neodpovídá současné situaci, kdy bývají majetkové poměry bývalých manželů neuspokojivé, a neodpovídá ani situaci na trhu s nemovitostmi, který v souvislosti s ekonomickou krizí stagnuje. Stagnace v dané lokalitě vyplývá i z výpovědi znalce. Rozhodnutí soudu prvního stupně není podle něj ve svém důsledku spravedlivé. Odvolací soud uzavřel, že nelze požadovat ani po jednom z bývalých manželů, kteří prokazatelně nedisponují žádnými nebo nedostatečnými finančními prostředky na vyplacení vypořádacího podílu druhému účastníku, a to i při zvážení jejich možností přijetí úvěru, aby z důvodu splnění povinnosti stanovené soudem k výplatě podílu byli vystaveni hrozbě exekuce. V takovém případě by na povinného manžela zbyla v lepším případě minimální část hodnoty majetku v SJM nebo v horším případě žádná. Z těchto důvodů odvolací soud nepovažoval rozsudek soudu prvního stupně za správný a změnil jej.

Nesouhlasila

Odpůrkyně podala dovolání k Nejvyššímu soudu ČR (NS). Podle ní neobstojí úvaha, že účastník, jemuž by byly nemovité věci přikázány do výlučného vlastnictví s povinností vyplatit druhému účastníku vypořádací podíl, by byl poškozen, neboť by byl nucen prodat nemovitost za nepříznivě nízkou cenu. Poukazuje na to, že u nemovitostí je stanovena tržní cena. Důvodem pro výjimečné přikázání nemovitostí do spoluvlastnictví bývalých manželů nemůže být pouze nesouhlas jedné strany s výší ceny a neshoda účastníků o tom, komu mají být nemovitosti přikázány do výlučného vlastnictví. Pokud měl odvolací soud za to, že žalovaný by byl vystaven nutnosti prodat nemovitosti za nižší cenu, než byla stanovena znalcem, mělo to vést pouze k revizi znaleckého posudku.

Žalovaný poukázal na neschopnost obou účastníků sporu vyplatit druhému vypořádací podíl z důvodu, že žádný z nich nedisponuje potřebnými prostředky.  Podle něho cena stanovená znalcem odpovídá pouze nabídce, ale i při správném stanovení obecné ceny se judikatura v současné situaci dostává do rozporu se společenskou situací. Občan v zaměstnaneckém poměru nemá totiž takový příjem, aby mohl sám uspořit částku na vypořádací podíl, a navíc ve věku účastníků je již možnost získat bankovní úvěr v podstatě vyloučená. Za této situace je přikázání nemovitostí do podílového spoluvlastnictví účastníků jediným správným rozhodnutím.

NS zjistil, že dovolání není důvodné.

Rekapituloval, že soud vzal především do úvahy skutečnost, že žádný z účastníků nemá dostatek prostředků na vyrovnání vypořádacích podílů v případě, že by dům byl přikázán jen jednomu z nich, a že nelze předpokládat, že by mu byl poskytnut úvěr. Poukázal též na pokles cen nemovitostí v době jeho rozhodování, a to zejména v místě, kde se dům nachází. Vypořádání, při kterém by byl dům přikázán jen žalovanému, by též nebylo v souladu s principem, že společné jmění manželů má být vypořádáno tak, aby částka, kterou je jeden z manželů povinen zaplatit druhému na vyrovnání jeho podílu, byla pokud možno co nejnižší. Za této individuální situace není závěr odvolacího soudu, že dům je třeba přikázat do podílového spoluvlastnictví účastníků, kteří tak ponesou uvedená rizika rovným dílem, zjevně nesprávný. Proto NS dovolání exmanželky zamítl.