Jako malá jsem po skončení školy hodila tašku do kouta a šla „za barák“ hrát si s kamarády. Nijak jsme se nedomlouvali, ani nebylo jak, vždycky tam někdo z party byl nebo jsme na sebe zazvonili: „Čus, jdeš ven?“ Naším nejoblíbenějším místem byly keříčky mezi domy nebo parkoviště, které na začátku 90. let bylo většinou poloprázdné.

Doma jsme měli být buď do tmy, nebo se parta postupně rozpadla, když první z rodičů z okna zařval: „Domů, večeře!“ Nic z toho mé děti nezažívají. Hrát si chodíme do parku, kolem domu není kde. Všude stojí auta, občas i na chodníku, z druhé strany domu vede rušná čtyřproudá silnice. A tak o víkendu doháníme, co jsme zameškali přes týden, kdy jsme venku tak hodinu, nanejvýš dvě, a někdy vůbec.

Jen na konec ulice!

Do přírody na sedm minut. To odpovídá i dva roky starým závěrům výzkumu Nadace Proměny Karla Komárka, který ukázal, že dnešní děti ve věku 6 až 15 let tráví denně venku zhruba 1 hodinu 40 minut, o víkendu o hodinu déle, z toho v přírodě (lesy, louky, pole) jen 7 minut ve všední den a 45 minut o víkendu. Mobilu, internetu a dalším digitálním technologiím věnují času dvakrát více. Celosvětově, alespoň co se vyspělých zemí týče, se také výrazně zkrátila vzdálenost od domu, ve které se děti běžně pohybují.

„Generace našich prarodičů měla rozsah volného pohybu mezi 10 až 15 kilometry, naši rodiče v 50. až 70. letech minulého století se ve svých devíti letech mohli pohybovat sami do vzdálenosti kolem tří kilometrů. Dnešní devítileté dítě se může samostatně pohybovat tak na konec své ulice,“ poukazuje na data urbanistů, kteří se zabývají plánováním měst, architektka Mirjana Petrik z iniciativy Město přátelské dětem. „Ještě před pětadvaceti lety bylo zcela běžné potkávat hrající si děti na ulici před domem, na náměstí, v parku, bez doprovodu rodičů. Dnes ale ulice ztratila v životě dětí svůj význam,“ všímá si matka a zároveň pedagožka vyučující na ČVUT.

Dnes se pobyt dětí ve městě omezuje na místa předem určená pro hru a rekreaci a oddělená zdí nebo plotem – hřiště, školy, družiny, kroužky, sportoviště. „Děti dnes nejsou součástí městského dění jako kdysi, připomínají jakási zvířátka za ohradou,“ řekla Mirjana Petrik v lednu v Českém rozhlase.

Rodiče, nebojte se

Důvodů, proč děti zmizely z ulic, je několik. Ten hlavní je jasný – auta a hustý provoz. „Auta města doslova obsadila, volné plochy se zastavují, rodiny se stěhují do satelitů na okraje měst. S většími vzdálenostmi od centra se zvětšuje i závislost na autě, a naopak snižuje míra času, který trávíme venku,“ podotýká architektka. Nejsou to ale jen auta a nedostatek volných prostranství, co vyhnalo děti z ulic. Svůj podíl mají i úzkostní rodiče. Jejich děti vyrůstají v nejbezpečnější době, jak ukazují různá data, například čísla o únosech dětí neznámými lidmi, která jsou na historickém minimu.

Rodiče ale potomky střeží jak oko v hlavě a moderní technologie jim to velmi ulehčují. Do školy vozí dítka autem a vybavují je chytrými telefony a hodinkami, aby věděli „kde zrovna lítá“, a pomalu se bojí poslat je samotné do obchodu na konci ulice. A ani na venkově není situace o mnoho lepší. Děti tam sice častěji mají k dispozici zahradu, na kterou mohou vyběhnout a pohrát si, mimo svůj domov si už ale také hrají méně než dřív, podle Mirjany Petrik dokonce ještě méně než městské děti.

Ekopsycholog z Masarykovy univerzity Jan Krajhanzl před lety na webu Týden.cz citoval výzkum, který ukázal, že zatímco v 70. letech městské děti v motorických schopnostech zaostávaly za venkovskými vrstevníky, dnes venkovské děti ty z měst v neobratnosti dohonily. „I pro děti z venkova je počítač větší zábava,“ vysvětloval to Jan Krajhanzl.

Děti se zkrátka přesunuly z plácků a volných prostranství do interiérů. Je to špatně? Nebo jen pouhý důsledek pozvolné změny životního stylu, kdy se z člověka agrárního, žijícího na venkově a pracujícího v zemědělství, stal člověk městský (podle OSN k tomu došlo kolem roku 2009, kdy ve městech začala žít více než polovina světové populace)?

Volná hra pomáhá k naplnění cílů

Pro vývoj mláďat savců včetně těch lidských je podle vědců velice důležitá volná hra. Jenže ta se odehrává venku, v divočině, ne v pelechu. Mláďata se hrou učí – jak přežít, jak se chovat v tlupě, získávají a vybrušují motorické schopnosti i sociální dovednosti. „Díky volné hře nespoutané pravidly dospělých se rozvíjí vnitřní fungování některých částí mozku, které umožňuje lepší soustředění a rozhodování, stejně jako zralé emoční a sociální chování,“ píše environmentální pedagog Petr Daniš ve své publikaci Děti venku v přírodě: Ohrožený druh? Shrnuje v ní a zobecňuje výsledky více než 130 vědeckých studií, článků a knih. A z těch mimo jiné vychází, že děti, které tráví více času nestrukturovanými aktivitami (volnou hrou), si lépe stanovují vlastní cíle a cesty k jejich naplnění, což jsou klíčové schopnosti pro úspěch v jejich dalším životě.

„Svobodná hra je podle vědců mechanismem, kterým nás vybavila příroda a který slouží k přirozenému a zdravému rozvoji mozku, k rozvoji pohybových, emočních, kognitivních i sociálních dovedností, a tedy k plnému rozvoji potenciálu každého člověka,“ píše Petr Daniš. Kouzlu svobodné hry děti mnohem snáze propadají venku, kde mohou uniknout dohledu ustaraných rodičů. Proč je to pro rozvoj dětí důležité, vysvětlovala před lety v časopisu Kondice odbornice na předškolní pedagogiku Eva Opravilová z Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy. Při hře venku se tvořily neformální skupiny, party dětí z různých prostředí, různého založení a věku. Děti si tam musely vydobýt své místo, naučit se vycházet s ostatními, zakoušely půtky a šarvátky.

„To kroužek nenahradí. Děti dnes ztrácejí příležitost navazovat přirozené vztahy a běžně v nich fungovat, bez dozoru dospělých, kteří se snaží takové konflikty dopředu eliminovat. Děti pak neumějí běžné sociální situace řešit.“

Zeleň jako lék

Nedostatek pobytu a pohybu venku má i další důsledky – na naše zdraví, psychickou pohodu, intelektuální schopnosti. Podrobně se jim věnuje zmiňovaná publikace Dítě v přírodě. Ohrožený druh? Mimochodem, přijde vám její název přitažený za vlasy? Z minisčítání Českého statistického úřadu z roku 2018 vyšlo, že necelá dvě procenta dětí ze čtvrtých až devátých tříd nikdy v životě nebyla v lese. „V posledních několika desítkách let došlo u dětí v zemích ‚bohatého Severu‘ k výraznému nárůstu některých fyzických i duševních chorob.

Stalo se tak navzdory neustálým pokrokům v medicíně a zlepšující se zdravotní péči,“ začíná Petr Daniš svoji knihu a upozorňuje na strmý nárůst dětské obezity, cukrovky druhého typu a poruch učení a osobnosti. „Velká část lidí, kteří se zabývají tímto tématem, tvrdí, že mezi hlavní podezřelé patří také nedostatek kontaktu s přírodou. Podle nich nám, a především našim dětem chybí příroda,“ shrnuje autor jednou větou výsledky oněch 130 studií a knih.

Porucha osobnosti z nedostatku přírody

Někteří odborníci pak užívají termín porucha osobnosti z nedostatku přírody. Jako první s ním přišel Američan Richard Louv v knize Poslední dítě v lese (2005). Ta se stala bestsellerem a spustila celospolečenskou debatu o tom, co s námi dělá nedostatek kontaktu s přírodou. „Příroda na lidské zdraví funguje jako určitý, dosud neobjevený vitamin. Jolanda Maas z Amsterodamské univerzity ho neváhá nazvat vitaminem G13 a Richard Louv vitaminem N jako nature – příroda,“ píše Petr Daniš.

Zmíněná Jolanda Mass z Amsterodamské univerzity se svým týmem prošla lékařské záznamy více než 345 tisíc lidí a zjistila, že u těch, kteří žijí ve větším množství zeleně, byl statisticky významně nižší výskyt patnácti ze čtyřiadvaceti zkoumaných kategorií nemocí. A žádná ze sledovaných potíží se u nich nevyskytovala ve větší míře než u lidí žijících v méně zeleném prostředí. „Rozdíl ve výskytu některých nemocí byl markantní, například migrénami trpělo o pětinu více lidí, infekcemi horních cest dýchacích téměř o čtvrtinu více lidí a vážnými bolestmi zad dokonce o polovinu více lidí žijících v malém množství zeleně,“ podotýká Petr Daniš.

Další studie svým dílčím výsledkem – procházka parkem zklidní děti s ADHD více než procházka centrem města – nepřekvapí, za pozornost ale stojí fakt, že pohyb v přírodě děti zklidnil stejnou měrou jako léky, které na nemoc užívají. Někteří lékaři se tak nyní snaží přijít na to, jak místo drog ordinovat přírodu.

Učit se venku

Příroda má příznivý vliv nejen na fyzické a psychické zdraví, ale i na kognitivní funkce, intelekt. Vědecké práce, které Petr Daniš zmiňuje, například tvrdí, že odpočinek v přírodě, i pouhý výhled na zeleň obnovuje pozornost a zlepšuje soustředění. „Přestávky v přírodním prostředí ve školách posilují paměť a vedou ke zlepšení vzdělávacích výsledků.

Výuka v přírodě přináší celou řadu pozitivních efektů – ubývají kázeňské problémy, je méně absencí, roste zájem dětí o učení a zlepšují se jejich studijní výsledky napříč předměty – ve čtení, psaní, matematice, přírodních i sociálních vědách,“ shrnuje autor. I proto se venkovní učení stalo v zemích, jako je Skotsko, Kalifornie, Švédsko a Norsko systematickou součástí školního vzdělávání. Usilují o to i moderní čeští pedagogové a pomáhá jim neziskovka Tereza pod vedením zmiňovaného Petra Daniše. Zájem o jejich služby stoupá. „Nezvládáme nasytit poptávku po seminářích pro učitele, vzdělávacího kurzu na jaře se účastnilo přes dva tisíce zájemců,“ tvrdí ředitel Terezy.

O to, jak s dětmi trávit čas venku, se stále více zajímají i rodiče, pro které neziskovka spravuje web a facebook Ucimesevenku.cz a Jdeteven.cz. I přístup radnic k rozvoji a plánování měst se postupně lepší, myslí si Mirjana Petrik z Města přátelského k dětem: „V Praze je v současnosti několik městských částí s velmi osvíceným vedením, spolupracovali jsme například s Prahou 3 a 7 a aktuálně s městem Jihlava.“ Konkrétně Praha 7 na základě doporučení architektů například zpřehlednila některé problematické křižovatky a přechody v blízkosti škol a chystá se vybudovat nový park zohledňující potřeby dětí různých věkových kategorií.

Ať si lítají A co můžeme udělat my rodiče? Polevit s naším „ochranářstvím“ a nechat děti se umazat, poškrábat i si trochu natlouct – i to ke hře patří. A alespoň o víkendech je vyhnat do přírody. „Ale ne na naučnou stezku, kde mají zase plnit nějaké úkoly. Pedagogických podnětů se jim dostává ze všech stran až moc. Prostě volně vypustit, ať si lítají,“ radí pedagožka Eva Opravilová.

Nenechte se přitom odradit prvotním kňouráním, že se dítě nudí. „Může se stát, že ze začátku děti nebudou vědět, co mají v lese dělat,“ říká Eva Opravilová. Ale i gaučová dítka přijdou brzy na to, že nejlepší hračkou je klacek a že šiškami se dá skvěle házet