Se Žalmanem jsme si povídali na dětském táboře Druidíků v Nažidlech, kam spolu s filmaři přijel ztvárnit kapitolu nazvanou „Správná nadmořská výška“. Té prý musí folková legenda dosáhnout, aby mohla skládat své často mlhavě melancholické písničky.

Proč jste vybral pro jednu kapitolu právě tábořiště u Nažidel?
Připomíná mi to tu moje mladá léta, kdy jsem jezdil na tábory. To bylo ještě předtím, než jsem se stal divokým trempem. Přišlo mi to daleko propracovanější a upřímnější natočit povídání o mých romantických čundráckých letech na táboře mezi dětmi.

Původně jsme to povídání měli dělat mezi mými vrstevníky. Ale vzbouřil jsem se, že to tak dělat nechci. Raději to budu vyprávět dětem od 5 do 15 let. Těm je to třeba předávat. Staří spíš pláčou nad tím, že už po nich nic nezbude a že oni jsou ti poslední trempové. Ale není to pravda. Je třeba to předávat mladým. Obzvlášť v téhle době to moc potřebují. Proto mi to přišlo vhodné sem přijet, když nás Tomáš Aubrecht, který tábor Druidíků vede, pozval.

Na Malši, Pořešín, na Výheň jsem jezdíval. S naší původní osadou jsme se hodně točili kolem Malše. Věřili jsme na přátelství a kamarádství, to bylo v 60. letech, doba byla utažená. Nikam jsme nemohli, a tak jsme si tímto způsobem utvářeli svobodu alespoň u nás doma.

Lidi v poslední době prchají sem do přírody a místní se bouří, že jim tu provoz přibývá. Je třeba, aby to poznaly i dnešní děti. Proto jsem moc vděčný za každého člověka jako Tomáš a další, kteří vedou dětské oddíly. Pro děti je to velký zážitek, nebýt jen u počítače a mobilu. To je jen taková skořápka. Člověk to potřebuje, ale je to zároveň jedna z velkých nemocí. Oni se do té přírody pak celý život rádi vracejí.

Dokument, který připravujete, bude vyprávět i o vašem dětství?
Je to tak. Můj vnuk Arnošt hraje mě, když mi bylo kolem 12 let, a já hraju jeho dědu. Takže tedy hraju svého dědu. Je to takový pokus o rekonstrukci, bude tam 25 písniček. A o muzice tam bude mluvit hodně lidí. I někteří, které byste možná nečekala. Objeví se třeba i Daniel Landa, Aleš Brichta nebo Karel Roden. Teď máme natočeno přes dvě třetiny. A nebude se to celé odehrávat v přírodě. Budeme točit i v Praze. Zjistil jsem, že za celou dobu jsem neudělal písničku o Praze, tak jsem ji složil teď.

Kromě toho, že jste Jihočech a Budějčák, žijete i v Praze. Cítíte se i tam doma?
Praha a hlavně lidi mě přijali vlídně, když jsem šel do Prahy za svojí druhou ženou. Když Jihočecha vytrhnete ze svých kořenů… bylo to pro mě občas i traumatické. Nakonec jsem ale zjistil, že kdyby na to přišlo, jsem schopen žít kdekoli, kde se mi bude líbit. Dřív jsem si to neuměl představit. Čím jsem starší, tím jsem přizpůsobivější. Říká se, že když Budějčák nevidí Černou věž, má problém. Je to v nás, aniž si to uvědomujeme.

Prožil jsem tu krásná léta s skupinou Minnesengři, hodně jsme zpívali i lidovky, tak jsem poznal historii toho kraje. Žili tu moji předci. Ale dnes bych mohl být třeba i ve Skotsku. Je tam krásná příroda, bezvadný lidi.

Na Jihočeších se mi líbí, že nefrflají. I když tu byl chudší kraj, je tu dneska hodně nízká nezaměstnanost. Lidi jsou skromní a zvyklí pracovat. Jihočeši jsou pracovití. I když mají málo, přesto jdou a zvednou se. Chudý kraj má vliv na lidi, že se dokážou zberchat. Když tu byl kdysi prezident Václav Havel a byl to poslední kraj, kam přijel, tak řekl: Tohle je jediný kraj, kde po mě nikdo nic nechce. Jinde za mnou chodili: pane prezidente, zařiďte to či ono. Jihočeši nepožadovali nic.