Václav Benč není žádné chrastí. Má 95 kilogramů a vytrénované svaly, protože kamionem rozváží maso. Přesněji řečeno – měl svaly a patřičnou váhu. Teď pomalu nabírá váhu z 60 kilogramů, na které se během nemoci dostal, a učí se znovu hýbat.

Testování na covid při přejíždění hranic s kamionem pro něho byla rutina, kterou ovšem spolu s ochrannými prostředky nijak nepodceňoval. Důsledně se chránil, aby neohrozil rodinu i sebe. Vždy bylo vše v pořádku, až do 16. února, kdy se vrátil domů s tím, že test na hranici byl pozitivní. Na PCR test ho pozvali ve čtvrtek 18.2. Už při čekání na výsledky mu začínalo být špatně. Stavil se ještě pro ženu v práci, která si covidem bez velké úhony prošla už v prosinci. Ale to už nevěděl, jestli dokáže dojet domů. Ještě ten den se pak už téměř nepostavil na nohy.

„Byl celý slabý, jako při těžké chřipce,“ vzpomíná jeho žena Jana. „Pak už nechtěl ani moc jíst, jenom pil a zapíjel prášky na snížení teploty.“ Ta šplhala různě nad 38°C, a v dalším týdnu vylétla nad 39°C. „Snažila jsem se ji srazit, musela jsem ale měnit ty léky po čtyřech hodinách, protože se mu horečka vždycky zase vrátila,“ líčila paní Jana. Lékaři se zpočátku zřejmě domnívali, že vzhledem k Václavovu mládí se s covidem jeho tělo posléze vypořádá. Jenomže to se nestalo. Bylo to horší a horší. Druhý týden už byl opravdu kritický. Jana Benčová stav svého muže neustále konzultovala s obvodní lékařkou. Václav na tom ale byl stále hůř. Podařilo se jí přesvědčit zdravotníky, aby ještě v tom týdnu vzali Václava na rentgen. „Když jsem ho tam v pátek vezla, věděla jsem, že je zle. Koupila jsem totiž v lékárně pulzní oxymetr a zjistila, že už má nízkou hodnotu kyslíku v krvi. Na ten rentgen jsem mu s sebou rovnou sbalila věci do nemocnice. Muž špatně dýchal, v noci sténal, celou noc jsem strachy nespala.“ V nemocnici Václava odvezli na covidové centrum, ale hodnoty kyslíku v krvi klesaly dál. Lékaři ho přemístili na internu a dělali vše pro to, aby do něj dostali kyslík.

Václav Benč s rodinou před covidem a v nemocnici poté, co ho lékaři probudili z umělého spánku.Václav Benč s rodinou v nemocnici poté, co ho lékaři probudili z umělého spánku.Zdroj: Foto: archiv rodiny Benčovy„Tělo mě bolelo jako při chřipce, ale nejhorší byly potíže s dýcháním,“ vzpomínal Václav Benč, co byl v té chvíli ještě schopen vnímat. Jeho tělo se střídavě třáslo v zimnici, chlad vzápětí střídalo spalující horko při čtyřicítce horečce. Byl slabý, že neměl ani sílu se nadýchnout.

Ve stejnou dobu skončili v nemocnici s covidem i jeho dva bratři. Jak se později ukázalo, všichni tři se nakazili britskou mutací. Už ve čtvrtek záchranka dovezla do nemocnice jeho osmapadesátiletého bratra, v pátek se ocitl v nemocnici Václav i jeho další bratr. Jeden z nich se vrátil domů po dvanácti dnech, zbývajícím dvěma se však vedlo zle. Staršímu bratrovi se přitížilo, tak ho přidali na JIP k Václavovi. „Jenomže v neděli se švagrovi začal stav zhoršovat tak, že ho museli oživovat,“ říká Jana Benčová. „To se pochopitelně odehrávalo manželovi před očima. A patrně z obav o bratra se začal prudce zhoršovat i jeho stav. V pondělí 1. března mi volal pan doktor, že museli manžela dát do umělého spánku a nasadit mu plicní ventilaci, že to nezvládá.“

To pro těžce zkoušenou Janu, která předtím zásobovala oba nemocné švagry léky a jídlem a hlídala jejich stav, a starala se o tři dcery i neteř s mozkovou obrnou nemocné covidem, byla pohroma. „No, já to tak těžce nesla, že jsem doma holkám začala kolabovat,“ přiznala. „Musely mi zavolat záchranku. Byla jsem úplně vyřízená a neschopná vůbec ničeho. Nechat se odvézt do nemocnice jsem ale odmítla, protože jsem musela doma fungovat. Dali mi tedy prášky na uklidnění a pak jsem se z toho naštěstí vyspala.“ Václav ležel v umělém spánku v kritickém stavu, lékaři začali jeho ženu připravovat na nejhorší. Chystali se Václava převézt do Prahy, aby ho napojili na mimotělní oběh. Konzultovali to s lékaři v Praze, ale mezitím přišel zázrak. Václavův stav se konečně začal lepšit. Manželku k němu pustili, když ho probudili z umělého spánku. Měla strach, jestli si ji a dcery bude pamatovat, tak mu sestřičky kolem postele rozvěsili jejich fotky. Bylo to opravdu, jako kdyby se znova narodil. „Musel jsem se učit dýchat bez přístrojů, jíst, mluvit, zvykat si na změnu polohy těla, protože když jsem se posadil, strašně se mi točila hlava,“ popisoval Václav. „Místo svalů jsem měl bláto, ty mi úplně zmizely. Byl jsem kost a kůže. Rehabilitační sestřičky mě s pomocí cviků postupně rozhýbaly a zase dostaly zpátky na nohy.“

Paní Jana ve svém zoufalství a bezmoci začala s dcerami i neteří chodit do kájovského kostela, kde díky vstřícnosti kájovských jeptišek hledaly útěchu. „My jsme se ženou hodně propojeni,“ říká Václav. „A představte si, já v té době den co den skutečně modlitby slyšel, i když zněly v nějakém neznámém jazyce.“

Nyní je Václav konečně doma a spolu s ním jeho žena i dcery. Pečují o něho, vaří mu na co má chuť a nikam nechodí, aby domů nezavlekly jakoukoliv infekci, než se Václavův imunitní systém trochu zlepší. Václav Benč v objetí svých děvčat chodí na krátké procházky, aby vylepšoval fyzičku. V nemocnici se strachoval o svůj svatební prstýnek. Před covidem ho nemohl z prstu sundat, ale když zhubl, sjel mu z prstu. Sestřičky mu prstýnek schovaly. Teď už ho zase má na ruce, i když mu tam pořád trochu kloktá. „Ten prstýnek jsem totiž od svatby nesundal,“ říká Václav. „S Janou jsme spolu 21 let, od jejích patnácti, a šestnáct let jsme manželé. Nebýt manželky, kdo ví, jak by to se mnou dopadlo. Hlavně, že jsme zase všichni spolu.“

Zdravotníci byli skvělí
Manželé Benčovi si velmi považují toho, co pro ně lékaři a celý zdravotnický personál krumlovské nemocnice udělali. „Starali se o mě naprosto maximálně,“ děkuje zdravotníkům Václav. „Všichni jsou ochotní, milí. Přestože jsou tam pacienti, kteří pod prášky reagují různě, jsou i vzteklí, agresivní, zdravotníci zachovávají chladnou hlavu, dělají svoji práci profesionálně. Prošel jsem tam různými odděleními. V komatu nevíte, co děláte, třeba jsem si na ARO vytáhl hadičky a mohlo být po mně. Setry s lékařem ale okamžitě reagovaly. Lékaři mi vše vysvětlili, vylíčili, co jsem prodělal a objasnili, co se se mnou děje. V komatu jsem viděl věci, o kterých se ani nedá vyprávět, měl jsem pocit, že cestuji v čase, bylo to hrozné. Všichni v nemocnici byli skvělí. “