Ve Freistadtu vtrhla přesně v 11.11 hodiny pestrá „tlupa“ na radnici, kde starostka Elisabeth Paruta-Teuferová předala pro toto období klíče od města princezně Melanii I. a princi Fideliovi I. Po přečtení karnevalových zákonů četným členům městské rady a divákům na Hlavním náměstí se lidé pustili za zvuků hudby městské gardy do čerstvých masopustních koblih.

V Pergu, „metropoli“ Machlandu, vnikla velká masopustní parta na radnici „pod ochranou nastávající tmy“. Vládu nad svým dvorním městem převzali princ Wolfgang I. von „Místní papírna“ a princezna Alexandra I. von „Mamas und Bistro, kavárna“, píší OÖN. Perg pro ně dobyla děvčata gardy ASKÖ Mauthausen a masopustní skupina z Pregartenu. „Aby ,masopustníci´ ve třech měsících do Popeleční středy netrpěli žízní, věnoval jim Andreas Lamm speciální víno, kterému požehnal kaplan Paul Arasu,“ dodal list.

Mrtví tlejí pomalu

„Mnoho hřbitovů má problém – mrtví se na nich rozpadají přílš pomalu,“ napsala pasovská PNP. „Po vypršení doby uložení zaznamenávají hřbitovní zaměstnanci často až hrůzné nálezy. Při zakládání nových hrobů narážejí na dříve pohřbené, kteří setleli jen částečně. Mnoho mrtvých na 32 000 tradičních hřbitovů v Německu se během 15-35leté doby klidu se nerozloží úplně.“

„Problémů s takzvanými ,voskovými nebožtíky´ přibývá. Už je sotva nějaký hřbitov v Německu, ve kterém by přinejmenším část jeho plochy nebyla takto postižena,“ říká biologicko-právní expert Tade Spranger z Bonnu. „Příčinou jsou především příliš vlhké a jílové půdy. Konzervují těla tak, že ještě po letech jsou poznatelné črty tváře.“ Některá místa posledního odpočinku už také kvůli tomu prodloužila dobu uložení, správy jiných hřbitovů nechávají nerozložené mrtvé pietně zpopelnit, jinde je ale jen „odstraní“. Podle soudního znalce Albrechta by bylo ideální přemístit nesetlelé ostatky na jiné místo hřbitova a nechat je přirozeně se rozpadnout. Přimlouvá se za rychlé zavedení mělčích hrobů – normy mnohých hřbitovů o hloubce minimálně 180 až 200 centimetrů podle něho vycházejí ze středověkých hrozeb šíření nákaz. Experti se ovšem shodují, že problémů ubyde s rostoucí popularitou kremací – dnes ji volí dvě třetiny pozůstalých po ročních 925 000 zesnulých. V roce 2011 to bylo pouze 55 procent.

Bývalý pohřebník a publicista Peter Wilhelm proces neobvyklé „mumifikace“ vysvětluje: „Podkožní tuk zesnulých se mění v adipociry, lipidy, směs kyselin a alkalických solí s glycerinem, které se ukládají do tkání. Vzniká bílá, krabatá, vosk připomínající substance na kůži těla, která zabraňuje dalšímu tlení ostatků.“ Podle Sprangera se na přibývajícím počtu případů podílejí i oblečení pochovávaných do umělohmotných tkanin, užívaná antibiotika a neprůstupné moderní rakve.

PNP rozvádí, že „voskoví nebožtíci“ jsou v mnohých místech tabu. Wilhelm říká, že hrobníci nechtějí v už tak emotivní oblasti pozůstalé ještě konfrontovat s tak šokujícími vzkazy. Poradce komunikace Willi Brandt z Frankfurtu zmiňuje v té souvislosti i psychickou zátěž pro zaměstnance hřbitovních správ.

V úterý 14. listopadu uspořádá Univerzita v Bonnu odborné setkání k problému včetně jeho etických, teologických, půdních a právních aspektů, uzavírá PNP.